Stojím vedle lůžka, co nevíce natlačený do rohu, abych nepřekážel doktorovi, jenž vatovým polštářkem nanáší na Jiminova rozdrásaná záda hojivou mastičku. Můj malý blonďáček zatím leží na pravém boku čelem ke mně a obvázanými dlaněmi pevně svírá moji ruku. Vycházejí z něj tiché sykavé zvuky, jde až příliš vidět, jak ho i sebemenší dotyk bolí. Do toho se klepe zimou, protože horečka se mu nesrazila, naopak mu ještě stoupla, proto celé jeho čelo překrývá navlhčený látkový obklad.
Za hodinu končí návštěvní doba, ani mi nepřijde, že jsem tady byl tak dlouho, naštěstí jsem dostal povoleno tu zůstat i přes čas, vzhledem k tomu, že si to Jimin sám přál. Teď bych ani odejít nechtěl, Jimin je na tom dneska špatně a rozhodně bych se nezbavil zlého svědomí, kdybych musel nemocnici opustit už touhle brzkou dobou.
„Yoongi..." špitne a zpevní stisk mé ruky. S povzdechnutím si kleknu, abych měl obličej přesně v úrovni toho jeho a on nemusel zvedat hlavu vzhůru. Jeho tvářičky se lesknou potem a okolí očí má začervenalé, jako by plakal, přitom za to může opět jeho horečka a možná i únava.
„Hmm? Jsem tady, drobku," ujistím ho, raději si ale přes ústa natáhnu obyčejnou modrou rouškou, kterou jsem u recepce dostal, v takové blízkosti bych na něj ještě mohl něco prsknout a on má teď imunitu ještě oslabenější než kdy jindy.
„Říkal jsem, že Hobi-hyung nepřijde... je na mě naštvaný." V jeho hlase se odráží pořádná lítost, ale není divu, doufal, že jeho bratr přijde, jako každý den, ale tentokrát se tady neukázal, a i já už ztrácím naději, že se s ním tady potkám. Ne, že by mě to mrzelo, nevím, jak bych s ním mluvil, on sám se mnou mluvit nechce, ale už kvůli Jiminovi jsem doufal, že přeci jen zaklepe na dveře a navštíví svého bratra.
„Není naštvaný, věř mi, třeba dneska jen neměl čas."
„Vždycky má čas... když jde o mě," řekne sklesle se zakřivenou pusou do bolestné grimasy. Letmo pohlédnu na muže v lékařském oděvu za Jiminovými zády, jak šetrně nanáší krém na zbytek ran. Měl by to mít za chvíli hotové, takhle tady stojíme už deset minut, ale alespoň mám jistotu, že si na Jiminovi dává záležet.
„Dejme mu ještě šanci, jsou teprve čtyři hodiny," usměju se na něj a dlaní ho jemně pohladím po vlhkých vláskách, „a pořád jsem tu já, počkáme na něj společně." Jimin tedy přikývne, ač jde vidět, že tomu sám nevěří a je dopředu zklamaný. Lítostně si podepřu bradu o okraj postele, jsem tak jen pár centimetrů od Jiminových rtů. Kdybych mi v tom nebránil kus látky, políbil bych ho, i bez ohledu na cizího muže v tomto pokoji ošetřujícího moji polovičku.
Zvednu svoje oči k jeho tváři. On svá očka zavřel a klidně oddechuje, aby ventiloval ven bolestivé dotyky vatového polštářku. Stále je tak krásný, jedinečný a okouzlující, ač na pohled nemocný a utrápený. Víčka má úplně červená, pokožku naopak pobledlou, jen vrcholy jeho líček nabírají stejné červenavé, jako okolí očí.
Mrzí mě, v jakém je teď stavu, fyzickém i psychickém. Kdybych tak jen mohl vzít všechno na sebe a nechat ho si od toho trápení odpočinout, udělal bych to. Opět se mu zakřiví obočí a jeho rty se od sebe odlepí.
„Je mi zima..." vydá ze sebe, ale tohle neuniklo ani uším lékaře.
„To je z té horečky, dokončím ošetření, dostaneš antibiotika a víc už vás tady nechám o samotě, vy tu budete přes čas, že?" optá se směrem ke mně a já rychle souhlasím s touhle otázkou. Doktor si na pojízdný kovový stolkový vozíček položí vatu s mastí a chytne po širokých obinadlech.
„Dobře, mějte ho na dohled, kdyby se nějak zhoršoval, má tady tlačítko na zavolání sestřičky, ale nemělo by to být nic zlého, nejlepší by bylo, kdyby usnul a nechal své tělo, ať se v klidu zotavuje samo."
„Jasně. A tu roušku si mám raději nechat na sobě, že?" optám se a poukážu na kus modré látky. Doktor si mě chvíli projíždí pohledem, jako by snad hledal odpověď sám. Určitě mu došlo, že mám k Jiminovi blízko, jistě chtěl zvážit, zda by to vadilo, kdybych byl bez roušky, ale nakonec přeci jen s povzdechnutím přikývne.
„Děláte to pro něj, raději tedy ano, není teď v nejlepším stavu, kdyby neměl tu horečku, ještě by to nevadilo, ale takhle je to lepší pro vás pro oba, když to tak vezmu," vysvětlí a já tedy přikývnu na souhlas. Nedělá mi to problém, jestliže to Jimina ochrání před dalšími problémy, prostě si to nechám na sobě.
„Tak, Jimine, zkusíme se posadit, dobře?" promluví na blonďáčka a ten otevře oči. Vidím na něm, že se mu do toho moc nechce, ale pokud ho má doktor obvázat a dát mu antibiotika, je to nejspíš nezbytný.
„Můžu nějak pomoct?" nabídnu se a doktor přikývne na souhlas.
„Ano, můžete ho opatrně podpírat," řekne a já tedy se souhlasem stoupnu a nachystám se na podepření svého přítele. Já i doktor ho chytneme z každé strany pod paží a opatrně mu pomůžeme se dostat do sedící polohy, ač u toho Jimin opět zakňučí bolestí a mě z toho bodne v hrudi, jakou lítost vůči němu právě pociťuju.
„Výborně, bude to rychle hotové," ujistí spíš Jimina a rozmotá část obinadel. Pohladím svého přítele po zdravém místečku na rameni, nechci se ho moc dotýkat na bolavých puchýřkách, jenže ty jsou téměř všude, a i na samotné podpírání se musím plně soustředit, abych ho víc nestiskl a nezpůsobil mu další bolesti.
„Yoongi? Víš, nad čím teď přemýšlím?" špitne a koukne na mě unavenýma očima. Pohledem ho pobídnu k pokračování, „nad tím dvoubarevným pudingem, co jsme dělali u tebe, dostal jsem na něj docela chuť, musíme ho udělat znovu, až se vrátím domů."
Chvilku na něj zírám, jestli to myslí vážně, ale očividně ano. Neudržím zasmání a spadne mi kámen ze srdce, že je alespoň stále pozitivní. Bál jsem se, co z něj vypadne, čekal jsem další černé myšlenky, ale on dostal chuť na puding. Je úžasný, skutečně.
„Ahh, Minie," zasměju se a spojím naše čela, to jeho je tak horké a mokré, „nestačíš mě překvapovat, to si piš, že ho uděláme znovu, byl fakt dobrý. Hmm, teď mám na něj chuť taky," přiznám pobaveně a Jimin se konečně taky usměje.
„To je dobrá zpráva, že má tady hoch chuť k jídlu. No, zklamu tě, puding nemám, mám pro tebe antibiotika a ty nejsou nic chutného, viď?" uchechtne se doktor a přiloží k Jiminovým ústům naplněnou tubičku průhlednou tekutinou. Jimin se zavřenýma očima otevře pusu a na jeden lok všechno spolyká, zapije holou vodou a poté ho s doktorem opatrně položíme zpět do ležící polohy.
„Tak jo, už nebudu rušit, kdyby cokoliv, sestřičky jsou stále ve střehu," usměje se na nás muž v lékařském oděvu a s menším úklonem i se svým vozíkem opustí pokoj. Musím uznat, Jimin vychytal hodného sympatického lékaře, který si dává na své práci opravdu záležet, a ještě se k němu chová pěkně. Aspoň jsem se na vlastní oči ujistil, jak je o Jimina dobře postaráno.
„Chtěl by ses prospat?" zeptám se drobka, ale on nesouhlasně zakroutí hlavou a natáhne ke mně ruku, aby si mě opět dostal do maximální blízkosti.
„Ještě nechci, ummm, nechceš zavolat Namjooniemu? Chtěl bych ho i Jina aspoň takhle pozdravit..." usměju se nad tím a ochotně si z kapsy vytáhnu mobil. Je od něj hezké, že na ně myslí a jistě oni dva budou rádi, že Jimina zase uslyší.
„To víš, že jo, je to dobrý nápad, pořád se na tebe ptají," řeknu mile a vyhledám číslo svého kamaráda. Jimin s pousmáním nadzvedne hlavu a čeká, až číslo vytočím.
„Jsem rád, že na mě taky myslí. Asi mě mají vážně rádi, že?" Heh, že se Jimin vůbec ptá.
Zdravím <33
Víte, čeho jsem si všimla? V každé mojí knížce musí někdo končit v nemocnici xddd Dávám jim asi celkem zabrat, nemají úplně bezpečné scénáře xddd
Jinak doufám, že se máte fajn, já mám teď náročný víkend, už jsem psala u oneshotů, že jsem slavila osmnáct a to je holt oslavování na několik dní, takže jsem teď byla celkem nepoužitelná xddd ale konečně jsem si sedla k počítači a napsala pěkně další kapitolu :33
Brzy zase u další :33 a už jich nebude moc :oo
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
