Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~75~

„Jak dlouho ještě pojedeme? Je to celkem dálka..." pronese Jimin do ticha, které ruší jen tlumené vrčení auta. S úsměvem se dál soustředím na cestu, ale na jeho otázku mu hned odpovím, nechci, aby byl z té nečekaně dlouhé cesty nervózní.

„Ještě tak deset minut, tady ta cesta přes všechny vesničky se vždycky trochu prodlouží, ale potřebovali jsme vyjet ven z města, je tam moc rušno na naše rande," periferně rozpoznám, že se na mě Jimin otočil a upřel na mě svůj pohled, jen na vteřinku oddělám své oči z cesty před sebou a zaostřím na blonďáčka vedle mě. Vypadá mile překvapeně.

„Ahh, nemůžu se dočkat, až dojedeme, jak tě to vůbec napadlo jet někam na vesnici?" zeptá se zvědavě, zatím, co já zatočím směrem k méně udržované cestě, auto tedy začne trošku poskakovat a Jimina to donutí se pořádně opřít do sedadla.

„Tam, kam tě teď vezu, bylo místo mého dětství. Býval jsem často u svého dědy, no, když jsem potřeboval klid na učení, nebo jsem chtěl být prostě sám se sebou a bez bratra, který byl tou dobou strašně divoký, chodil jsem právě tam, kde mě nikdo nenašel a vždy jsem tam měl dostatek času jen pro sebe, a přitom to samotné místo není ničím speciální, speciální to je teprve, když tam jsi, no... myslím, že teď bude tak stokrát speciálnější, když tam budeš se mnou," dořeknu a po zpomalení vozidla se opět podívám na svoji pravou stranu. Jimin má svůj zrak namířený na řadící páku, ale nemyslím si, že to je bod, který sleduje, spíše je teď ztracen v myšlenkách a rozkošně se u toho culí.

„Páni... čekal jsem všechno možné, ale tohle fakt ne," vydechne zasněně, „nechápu, jak se na tebe může Hobi-hyung dívat skrz prsty, vždyť jsi tak moc pozorný a dáváš mi toho tolik... přitom bych si to nikdy před tím ani nepomyslel, že zrovna já poznám život i z té hezčí stránky, než jsem ho znal doteď, vždyť... mám tak strašně moc chyb..."

S povzdechnutím zastavím autem na okraji cesty, kde už začíná úzká pěšina vedoucí k lesům za vesnicí. Jimin stále kouká dolů k řadící páce a už nic neříká, jen nechává pootevřené rty a zorničky mu kmitají ze strany na stranu, jako by bloudil myšlenkami. Se semknutými rty k němu opatrně natáhnu ruku a dlaň mu přiložím k hebké pokožce na jeho líčku, tím mu i pozvednu hlavu a on konečně svoje tmavé oči ustálí v těch mých.

„Dej svému bratrovi čas, potřebuje si zvyknout na to, že je teď jeho malý křehký bráška i v jiných rukou než v těch jeho," usměju se na něj a palcem po jeho tvářičce lehce přejedu, „a teď mi řekni, jaké chyby máš na mysli? Já teda žádné nevidím."

Po téhle větě Jimin pootočí svoji hlavu do strany a sklesle lehce cukne se svými pažemi, jako by se jen snažil upozornit na svoje obvazy, ale než stačím něco namítnout, odtáhne se ode mě úplně a otevře dveře vozidla.

„Nechme to být..." pronese a zavře za sebou, auto tak pohltí ticho, ale já to rozhodně takhle nenechám. Chci, aby se cítil výjimečný, jako ho vnímám já, nechci, aby si vůbec myslel, že má nějaké chyby, které ho kazí. Rychle vylezu z auta taky a rozejdu se k němu.

„Jiminie, nenechám to být, nejsem klidný, když teď vím, co se ti zase honí hlavou, chci, aby sis konečně uvědomil, že pro mě jsi dokonalý, vždyť jsem ti to už říkal, slíbil jsi mi, že už si tohle nebudeš myslet..." dojdu až k němu a opatrně, abych mu neublížil, ho chytnu za paži otočím čelem k sobě, reflexně sklopí hlavu a nechá si do očí spadnout světlé vlásky.

„Jimine-..."

„Promiň, nechtěl jsem ten slib porušit... j-jen je těžké si zvyknout, že se někomu nehnusím," vydá ze sebe rozechvěle, nemusím mu ani vidět do očí a poznám, že má na krajíčku. S povzdechnutím si ho přitáhnu do objetí a políbím ho do vlasů voňavých po bylinkách, které jsou obsaženy snad v každém jeho krému, mýdlu či šampónu.