Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~43~

„Přidáš si ještě? Nebo ti stačilo?" optám se Jimina, který už má vyškrabanou misku, ve které ještě před půl hodinou spočíval vanilko-jahodový pudink s piškoty a malinami. Piškoty v pudinku pěkně změkly, takže ani Jimin neměl problém s jejich jedením. Vypadá to ale, že mu jedna miska bohatě stačila, ani se nedivím, všiml jsem si, že celkově jí spíše vrabčí porce, víc se do něj nejspíš prostě nevejde.

„Děkuju, bylo to dobrý, ale stačí mi to," usměje se a odloží misku na stůl, ještě si olízne svoje plné rty a pohodlně se opře do sedačky. Ještě se dlaní v rukavičce pohladí po břichu, aby mi dal najevo, že se možná až přejedl. Zasměju se a misku vezmu, abych ji mohl odnést.

„Heh, tak jo, odpočiň si, však máme ještě na zítra, mm, abych nezapomněl...," vydám ze sebe, odnesu misku a hmátnu po krabičce s vitamíny, vysypu si na dlaň jednu bílou plochou tabletku, vezmu ještě dvě lžičky a vodu, předpokládám, že tohle budu muset rozdrtit.

Jimin už zvědavě nakukuje, dojde mu to, až když uvidí, co si s sebou nesu. S povzdechnutím přikývne a přisune se blíž ke mně. Nebavilo by mě dennodenně polykat tolik různých léků, ale on už musí být zvyklý, ač ho to taky musí občas dráždit.

„Na imunitu...a taky, aby se mi lépe hojily rány," řekne, jako by mě chtěl obeznámit s tím, co mu právě zrovna dávám. Jen kývnu hlavou a položím placatou tabletku na lžičku, pokapu ji trochou vody ze skleničky, aby změkla, a druhou lžičku ji pomalu začnu drtit v jemný prášek.

„Jak moc zle jsi na tom s imunitou?" zeptám se opatrně, nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale opravdu bych to rád věděl. Naštěstí se Jimin nijak neurazil, jen se posmutněle pousměje.

„Trochu podprůměrně...ale náhodou bývám často nemocný a většinou mám průběh slušný, jsou to většinou takové typické chřipky a nachlazení, to mi asi neublíží, horší by bylo, kdyby se mi do nějaké ranky dostala infekce, vzhledem k tomu, že už tak se mi oděrky špatně hojí, některé vůbec, asi bych s tím dlouho bojoval..." vysvětlí. Chápavě pokývám hlavou, zatím, co dál drtím prášek, už se z něj začíná pomalu stávat bílá práškovitá kašička.

„A ty jsi ještě za svých šestnáct, sedmnáct, let žádnou infekci nedostal?" Jimin s povzdechnutím nakrčí ramena a zadívá se na prášek na lžičce v mé ruce.

„Ale jo...párkrát, když jsem byl malý. Ty dny jsem ale strávil v nemocnici, pak jsem se ještě dlouho zotavoval doma...co si pamatuju, bylo to peklo. Celé tělo mě bolelo tak stokrát víc než normálně, obzvlášť místo, kde jsem infekci chytil, což bylo v mém případě jednou na zádech a jednou na dlaních, strašně mi rány hnisaly a nehojily se, takové sprchování bylo děsné, už tak mě puchýře štípou pod vodou, natož, když v nich mám infekci. Mm, sice se to stalo někdy v mých šesti letech, ale stejně...vzpomínky se ve mně zanechaly docela živé."

„To je jasné, takové chvíle v člověku prostě zůstanou..." dodám sklesle, mrzí mě, čím vším si musel projít a čím si možná ještě někdy projde, protože život má ještě celý před sebou a jistě bude ještě spousta případů, kdy to nebude všechno růžové.

I když doufám, že jich bude co nejméně.

„Ale můžu být rád, že mám kolem sebe ty nejlepší pečovatele," usměje se ještě.

„Tvoji rodiče a bratr, huh?" usměju se nazpátek a lžičku mu nasměruju ke rtům, on se ale ještě na chvilku odtáhne a uculí se na mě.

„Jo, moji rodiče, bratr, lékaři a...vlastně už i ty," řekne pozitivně a sám od sebe pusu otevře. Trochu zmateně se na něj zadívám, ale nečekám, vložím mu lžičku do úst, aby mohl sníst rozdrcený vitamín. Trochu se ušklíbne nad hořkou chutí a rychle pachuť zapije vodou.