Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~85~

Jimin p. o. v.

Mlčky koukám do okna a čekám, až se otevřou dveře, ve kterých bude stát buď můj doktor anebo rodina, která má přijít každou chvilkou. Strašně rychle mi tluče srdce, nejspíš jsem stále plný nervozity z příchodu rodičů, anebo spíš z toho, co všechno prozradí můj hyung. Bojím se, že Yoongiho úplně potopí, protože má teď na něj vztek.

Mrzí mě, že je to mezi nimi teď špatné, nechtěl jsem jejich skvělé přátelství rozhádat, nemyslel bych si, že se vůbec něco může ještě pokazit. Stále jsem žil v tom, že si Hobi na Yoongiho zvykne a brzy se nebude muset před ním přetvařovat, ale teď je to ještě horší.

S povzdechnutím se pokusím přetočit na záda, abych stále neležel na pravém boku, začíná mě bolet moje paže i stehno, kde mám zapřenou snad veškerou svou váhu, ale jen se pohnu proti levé straně, ozvou se moje ošetřené rány na bedrech a donutí mě raději dál ležet tak, jak jsem ležel doteď.

Navíc jsem hrozně zpocený, mám pocit, jako bych měl horečku, i když podle doktorů mám prý normální teplotu, jen hojení mých ran na sebe hodně upozorňuje. Ujišťují mě, že jsem v pořádku, chodí mě pravidelně kontrolovat, myslím, že se opravdu nemám čeho bát. Musím to tu jen vydržet a v klidu ležet.

Konečně uslyším zaklepání na dveře, které se vzápětí pootevřou. Dovnitř opatrně nakoukne tmavovlasá žena s rouškou na ústech, kterou sundá hned poté, co mě zahlédne na lůžku. Se starostlivým pousmáním vejde dovnitř a hned přispěchá k mojí posteli.

„Ahoj, broučku, ani nevíš, jak jsem se bála, když jsem zjistila, že jsi v nemocnici," vydechne moje máma a posadí se na okraj mojí postele, přitom mě svojí promrzlou dlaní pohladí po horké zpocené tváři. Usměju se a kouknu i na další dva příchozí.

„Já vím... promiň mi to, nechtěl jsem dělat problémy," špitnu, přitom vytáhnu z peřiny svoji obvázanou dlaň, abych ji taky mohl pohladit po studené ruce a byl jí tak blíž. Ona se ale náhle zamračí a odpoví na moji omluvu.

„Proboha, Jiminie, jaké problémy? Hoseok se měl o tebe řádně postarat, vůbec si to neber na sebe, i když chceš bratra krýt, slyšíš mě?" řekne přísně, ale hned na to mě políbí do vlasů, které ještě shrne z mého čela. Mohl jsem tušit, že to nevezme úplně s klidem a ten, na koho bude vina svedena, si to hodně odskáče. Ale já to takhle nechci, vždyť se na vině podílím též.

„Tady máme prcka, jak se cítíš?" ozve se táta, který už taky přišel k mému lůžku. Přisune si blíž plastovou židli, na které ještě před pár hodinami seděl Yoongi a posadí se, aby mi byl co nejblíž a mohl mě pohladit po tváři stejně, jako to udělala máma. Je hezké cítit se obklopený rodinou, ale asi ne úplně v této situaci.

„Je mi fajn... tak nějak, zase jen zánět," pousměju se, abych odlehčil situaci, ale hned mi do toho skočí opět moje máma, která nejspíš nechce přijmout to, že se vlastně nestalo nic hrozného. Pokud nevynadá bratrovi, tak někomu dalšímu určitě. Asi proto se i bojím o Yoongiho.

„Jen zánět? Jimine, víš, jak jsou i takové záněty nebezpečné, ale neboj se, jistě budeš brzy v pořádku, doktor nám řekl, že na tebe dohlíží a opravdu se nemáme čeho bát, ale to neznamená, že to nic není. Ehm, Hoseoku?" polknu, když osloví mého hyunga, který s povzdechnutím přijde blíž k nám. Vypadá stejně nervózně, jako já.

„Vysvětlíš nám to konečně? Slíbil jsi mi, že se o něj postaráš, věřila jsem ti, proto jsem ho k tobě pustila na prázdniny i školní rok, ale teď tady chudáček leží se zánětem, a nezkoušej vymýšlet výmluvy!" nelíbí se mi, jak začíná zvyšovat hlas, mám hrozný strach, že to nedopadne dobře, že si mě naši zase odvezou domů a do školy budu dojíždět. Viděl bych se s Yoongim tak moc málo a pokud to na něj Hobi-hyung svede, neuvidím se s ním nejspíš už vůbec.