Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~7~

Ložnicí se už nějakých pět minut rozléhá otravné vyzvánění mého mobilu. Stále jsem ale v jakémsi polospánku, nedokážu se přinutit zvednou hlavu a hovor přijmout, možná si ani pomalu neuvědomuju, že mi někdo volá, stále se cítím dost zmatený, jako bych byl ještě jednou nohou ve snech.

Osoba vedle mě se s nespokojeným zamručením převalí, prohne se postel a poté tón mobilu uslyším těsně u svého ucha.

„No tak, Yoongi, zvedni si to, je to horší než budík..." zachraptí Jungkookův rozespalý hlas. Myslím, že oproti mně, on je už lehce probuzený, když byl schopen se pro můj mobil natáhnout, proto ani neotvírám oči, jen máchnu paží.

„Tak to zvedni, řekni, že mám práci, kdo vůbec volá takhle brzo ráno? Ksakru, a proč má takovou výdrž..." hlesnu už spíše pro sebe tu poslední větu. Jungkook si povzdechne, ale hovor tedy nakonec přijme.

„Uh, haló?" zachraptí a nejspíš dal hovor nahlas, abych i já dotyčného slyšel, když už jsem nebyl ochotný to sám zvednout.

„Dobré poledne, dovolal jsem se Min Yoongimu? Lektor na klavír?" ozve se docela hluboký, přesto jasně chlapecký hlas. Nejspíš mě čeká další žák, ale nestěžuju si, rád uvítám někoho, kdo mi bude za výuky platit i přes letní prázdniny.

„Ehm, jo, Min Yoongi je teď...lehce zaneprázdněný, ale tady jeho bratr, klidně mluvte dál, všechno mu to sdělím."

„Ahh, dobře, rád bych se k němu přihlásil, díval jsem se na jeho stránky a prý vyučuje i teď přes léto, to by se mi docela hodilo, ale pokud by čas neměl, nevadí..."

Hlas zněl trochu nejistě, jako by si sám nebyl jistý, zda opravdu vyučuji přes prázdniny, ale nechci, aby to zavrhnul, proto rychle rozlepím oči a začnu na Jungkooka máchat rukama i hlavou, jako při panickém záchvatu, aby mu to potvrdil. Potřebuju peníze...

„Ehm...jo, má čas, klidně vás přihlásí, kdykoliv budete chtít a-..."

„Dej to sem," šeptnu a rychle Jungkookovi vytrhnu mobil z rukou. Nic na to nenamítá, jen si dál spokojeně lehne do peřin, zatím, co já se posadím a natáhnu se pro svůj diář, jenž neustále leží na mém nočním stolku. Bez něj bych o svých žácích ztratil přehled.

„Zdravím, tady Min Yoongi, takže vy byste se rád přihlásil na klavír?"

„Oh, dobrý den, ano, to bych rád."

„Výborně, v tom případě si na stránkách stáhněte přihlášku, vyplněnou mi ji potom přineste a nezapomeňte zálohu, všechno je to tam vypsané, teď mi jen řekněte, kdy byste chtěl přijít a začít hodiny?" doufal jsem, že bude chtít přijít co nejdřív, občas se stane, že se mi sem někdo přihlásí, ale přijde až po dalším měsíci, rád bych si opravdu něco málo vydělal. Nejspíš ale štěstěna při mně stojí.

„Um, no, mohl bych klidně už tento týden?" zeptá se hlas, což mě dovede k menšímu úsměvu.

„Šlo by to v pátek na druhou hodinu odpoledne?" už si nachystám tužku, abych mohl zapisovat první schůzku.

„Ano, to bych mohl."

„Skvěle, v tom případě s vámi počítám. Ještě bych rád věděl vaše jméno," upozorním, abych v tom zase neměl zmatek, hlas z druhé strany mobilu mi ihned odpoví.

„Kim Taehyung, pane."

Zapíšu si jeho jméno do diáře společně s dnem a časem naší první hodiny. Tohle bude už třetí člověk, jenž mi sem bude docházet přes léto, nakonec na tom vážně nebudu tak špatně a práce u pokladny ještě počká.