„Lásko," oslovím šeptem spícího Jimina a políbím ho na trochu nafouklé líčko, ale on jen něco zamručí a dál zůstává klidně oddechovat, „vstávej, jedeme k tomu doktorovi," řeknu už trošku hlasitěji, abych Jimina probral, ale on se zamračí a převalí se na druhý bok.
„Nechci... proč tak brzo," postěžuje si ospalým chraplavým hláskem.
„Abych tě stihl ošetřit a jedeme do Gimhae, takže musíme mít časovou rezervu," vysvětlím a odhrnu záclony, aby do pokoje proniklo více slunečního světla. Včera jsme šli spát dřív, aby se mohl malý blonďáček dostatečně vyspat, ale stejně teď vypadá, jako bych ho budil o půlnoci, vůbec nerozlepil oči od sebe a v koutku pusy se mu stále leskne malá slina.
„Jiminie, pojď. Udělám ti snídani, ty se zatím prober, dobře? Chviličku pak můžeš dřímat v autě, pokud pak nebudeš ještě víc rozespalý," oznámím mu a odejdu z ložnice, abych se mohl pustit do chystání nějakého jídla, ale škubnu sebou po zaslechnutí malého zaskučení a rychle se vrátím zpátky.
Jimin má ještě přivřené oči, vlasy do všech stran, ovšem pokoušel se posadit a nejspíš se zase ozvaly jeho puchýře a téměř zaschlé strupy přilepené k jeho tričku. S povzdechnutím k němu přijdu a zatlačím ho zpět do ležící polohy.
„Ještě chvilku počkej, nachystám čaj a cereálie, pak přijdu pro tebe, jo?"
„Yoongi...," špitne a zatáhne mě za rukáv, když jsem se chystal opět odejít. Zastavím se tedy, a ještě na něj kouknu s pousmáním na tváři, to mi ale povadne, když blonďáček dokončí větu, „...já nemůžu cereálie."
Chvilkami mám pocit, že už jsem na Jimina dokonale navyknutý a všechno, co dělám nebo říkám, už automaticky přizpůsobuju tomu hochovi, ale teď jen vidím, že stále zapomínám na zcela základní problémy, jako je i jeho omezenost v jedení. Není to poprvé, co jsem mu před nos postavil talíř s něčím, co nemohl za žádnou cenu pokousat.
„Omlouvám se... zase mi to nedošlo," povzdechnu si a jemně políbím ležícího chlapce na čelo. Naštěstí se pousměje a víc rozlepí svoje oči, aby mě lépe viděl.
„To nevadí. Hmm, můžu zase chleba s džemem? Když odkrojíš ty okraje," s úsměvem přikývnu na souhlas a vydám se tedy zpět do kuchyně snídani nachystat. Měl bych si pohnout, Jiminovi teď jistě není nejlépe, když ho každé otočení může bolet, potřebuje ošetřit a já to nechci protahovat.
Cestou projdu okolo Jungkookovy ložnice, která je teď ovšem prázdná. Už dva dny je u Taehyunga a ani se neozval. Mám o něj trochu strach, sice ho znám a vím, že u něj je normální, když na pár dní zmizí a vrátí se až on sám uzná za vhodné, je téměř dospělý a holt není pecivál, jako já, ale stejně... měl bych mu zavolat a ujistit se alespoň, že žije a nic mu není.
Vytáhnu ze sáčku chleba, ukrojím jeden větší krajíc a poté kolem dokola odkrojím tvrdou kůrku, kterou by Jimin stěží pokousal. Lehce ho namažu máslem a na to rozetřu jahodový džem ze skleněné nádobky, kterou mám neustále vytaženou na lince, neboť si ji Jimin dává často.
Ještě postavím vodu na čaj a zatím chleba na talířku odnesu do obýváku na stůl. Zkontroluju čas, ale naštěstí nám z něj příliš neuteklo, stále máme celé dvě hodiny na to, abych Jimina ošetřil a oba jsme se připravili na cestu do Gimhae za Jiminovým doktorem.
Voda konečně začne bublat. Zaleju tedy čaj, ochutím citrónem a cukrem, a zamířím zpátky do ložnice za mým přítelem. Vypadá to, že už se trochu rozkoukal, oči má dokořán a pozoruje strop nad sebou, jakmile ale zaslechne, že už jsem přišel, naváže se mnou oční kontakt a s úsměvem ke mně natáhne ruce.
„Heh, natahuješ se ke mně, jak batole," zasměju se a odkryju z něj peřinu, abych ho mohl vyzvednout do náruče a odnést do obýváku na gauč. On se ale vmžiku zamračí a ruce zase stáhne zpět k sobě.
„Dobře, takže půjdu po svých..." hlesne. Je rozkošné, jak dělá uraženého, ale i když bych ho jindy nechal, teď nechci riskovat, že si strhne další strupy, jako minule, proto ho chytnu ještě dřív, než stačí sám vylézt z postele a vyzvednu do náruče.
„Žádný takový."
„Mm, ty mě asi hodně rád nosíš, že?" uchechtne se blonďáček, a ještě si položí hlavu na moje rameno, aby si udělal větší pohodlí. No, nemůžu to zapřít, už od doby, co jsem ho vzal do svých rukou poprvé, zamiloval jsem si ten příjemný pocit blízkosti, obzvlášť po ránu, kdy z něj ještě sálá nastřádané teplo.
„Jo, to už jsou ty partnerský pudy," pronesu jednoduše a s doprovodem Jiminova smíchu dojdu do obýváku, kde už je na stole nachystaná snídaně. Položím drobka na gauč, a ještě si chci skočit pro potřebné věci k ošetření ran, ale nejdřív se k Jiminovi natáhnu a šetrně ho políbím na rtech. On se ale leknutím odtáhne a pusu si zakryje dlaní v rukavičce.
„Uh, ne... nečistil jsem si zuby-..."
„A mě to má snad zajímat?" uchechtnu se a natáhnu se k němu znovu, tentokrát své rty přiložím k jeho krku, když mi svoje rtíky zakryl. Věděl jsem, že je na tomto místě dost lechtivý, ihned se zakroutí jak žížala a se zasmáním se mě pokusí odstrčit, tím mi ale opět zpřístupní cestu k jeho růžovým polštářkům.
„Yoongie! Proč jsi vždycky po ránu tak-...mmm," umlčím ho dalším polibkem, tentokrát delším a hlubším, kdy jsem ho opět dostal do ležící polohy a vybídl ho k tomu, aby se se rty taky pokusil pohnout, ač vím, že se stále učí. Nakonec se odpojím, ale zůstanu k němu nahnutý dostatečně blízko.
„Jaký jsem po ránu," šeptnu a prsty mu lehce odhrnu vlasy z čela. Opět mě sleduje tak pečlivě, jako by si mě mapoval. Dělává to často a já v tu chvíli vím, že je šťastný a jen se snaží najít slovo, které by nahradilo vše, co má zrovna položené na jazyku. V očích mu tancují jiskřičky a já se nemůžu nabažit toho nádherného pohledu. Stačí jen malá chvilička ticha a blízkosti a vzájemného očního kontaktu, člověk si hned uvědomí, jaký anděl tu pod ním právě leží.
Jsou chvíle, kdy se opravdu zastavím a říkám si, jak je Jimin ve skutečnosti bezchybný. I když pro oko jiného jsou ty chyby až příliš viditelné, jenže já je nevidím. Pro mě na něm chyby prostě... neexistují.
„Sladce otravný," zašeptá mi nazpátek, čímž mě donutí se zasmát a zabořit svůj obličej do jeho drobného hrudníku. Nechá si to líbit, ještě mi vplete malé prstíky do vlasů a vychutnává si mě stejně, jako já jeho.
Ale tahle krásná chvíle netrvá dlouho.
„Au... ah, hrozně mě pálí záda..." zaskučí zoufale a já se od něj lítostně odtáhnu, pomůžu mu se znovu opatrně posadit a pomalu z něj sundám tričko, abych ovšem nestrhal jeho čerstvé stupy. Konečně opět vidím na jeho pokožku, která je pohlcena červenými a nažloutlými mapkami.
„Tak jo, jdu na to. Klidně si u toho jez ten chleba, ať se stihneš nasnídat, než pojedeme."
Dobré odpoledne <33
Tak už jen týden do konce prázdnin, strašný, strašný >< a to tam už nebudu mít svoji spřízněnou duši, takžeee, yeah, lonely year is coming-
Snad se aspoň vy máte na co těšit, když ne na školu, tak aspoň na přátele <33
Užijte si den <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
