Sedím na gauči a mlčky poslouchám příjemné tóny vycházející z klavíru, u kterého už asi hodinu sedí Jimin. Vysvětlil jsem mu nějaké základy v notách, taky jsem mu ukázal, jak správně držet prsty na klávesách a podobné maličkosti, které jsou ovšem vcelku důležité. Nakonec jsem mu dal noty, které dávám každému svému začátečníkovi, aby si na nich natrénoval stupnice a správné držení rukou.
Většinou to není nic zábavného, všichni jsou rádi, když se od těch základů dostanou k něčemu pořádnému, ale Jimin vypadá, že ho to i celkem chytlo a jde vidět, že se na hraní opravdu soustředí. Mám jen strach o jeho prsty, i když je má zalepené, přeci jen, hraje už dost dlouho a já bych nerad, aby se mu na bříškách prstů udělalo něco podobného, jako minule na těch chodidlech.
Chtěl jsem ho už několikrát přerušit a navrhnout odpočinek, ale nechtěl jsem ho od toho takhle odtahovat, když byl tak zabraný do hraní. Naštěstí teď zazní poslední tóny a on konečně stáhne ruce z kláves do svého klína.
„Uh, není to moc jednoduché, jak jsem si myslel," šeptne s menším pousmáním a pootočí ke mně hlavu. No, musím souhlasit, nikdy to není úplně snadné, ať už se jedná o jakýkoliv nástroj, ale myslím, že Jimin má talent a ten mu hodně napomáhá.
„To víš, je to o pořádném tréninku, ale tohle ti šlo hezky, musím tě pochválit," nad tím se Jimin uculí, zavře klavír a přisedne si vedle mě na gauč, opět dosedne tak opatrně, aby si neublížil, a přitiskne k sobě jeden z menších polštářků.
„Mm, měl bych teď dostat antibiotika..." řekne tiše, jako by se snad styděl mi tohle připomínat. S cuknutím stočím hlavu k hodinám a podivím se nad tím, jak rychle ten čas utekl, ani jsem si nevšiml, že už je čas. A to jsem si myslel, že si to zvládnu pohlídat.
„Oh, jasně, pojď do kuchyně," pobídnu ho a vstanu z gauče, světlovlásek mě následuje. Už jsem si jeho léky všechny nachystal na linku, abych je měl po ruce. Chytnu po skleněné lahvičce s jeho antibiotiky, ze sáčku vytáhnu dávkovací stříkačku a letmo kouknu na lístek, abych si připomněl, jaké množství mám do tubičky natáhnout.
Vložím stříkačku do lahvičky, natáhnu tekutinu až k rysce na tubičce a opět antibiotika zavřu a položím zpět k ostatním lékům. Ještě napustím do sklenice vodu, položím ji před Jimina a dávkovací stříkačku mu přiložím ke rtům.
„Tak. A...spolkneš to všechno naráz? Nebo to chceš na dvakrát?" optám se pro jistotu, protože mi přijde, že je toho množství vcelku dost, ale Jimin s nesmělým pousmáním zakroutí hlavou.
„Nepotřebuju to na dvakrát," řekne před tím, než si vezme tubičku do úst. Nejspíš už je zvyklý, proto mu tedy do pusy vstříknu všechno a on to s menší zakřivenou grimasou spolkne, z tohohle můžu usoudit, že to není úplně dobré. Ihned to zapije vodou, aby se té pachuti zbavil.
„Hotovo? Další dávka až zítra?" ujistím se a on mi tohle potvrdí.
„Jo, antibiotika jsou hotová, pak si akorát brávám nějaké ty doplňky před spaním, ummm, dvě tabletky tohohle a jednu rozpouštěcí ve vodě, tady tahle," řekne a všechno mi to začne ukazovat na krabičkách na lince. Jsem rád, že to všechno ví sám, nejspíš bych to ještě domotal, anebo bych na něco zapomněl, nakonec to není tak lehké, ještě, když si člověk musí hlídat čas, kdy mu jednotlivé léky dát.
„Ahh, musí to být otravné, viď? Dennodenně to všechno brát, plus ještě ošetřování puchýřů..." pronesu lítostně, nad čímž si Jimin povzdechne a sklopí zrak ke kuchyňské lince.
„No...to jo, ale člověk s zvykne. Přeci jen...takhle to probíhá už odmalička," jde z jeho tónu hlasu poznat, že ho to mrzí, i když už je to celých šestnáct, téměř sedmnáct let, co s tímhle žije, stále ho to jistě hodně trápí a v tomhle věku obzvlášť.
„Minie, musím ti ale říct, že jsi silný člověk, jsem si jistý, že si dokážeš udělat život takový, jaký by sis přál, nehledě na tvoje nevýhody," Jimin ke mně zvedne svůj zrak, opět se mu v očích leknou hvězdičky, nejspíš ho tato slova potěšila.
„Hodně mě posiluje můj bratr a...vlastě i ty," to poslední spíše zašeptá a stydlivě se nakrčí v ramenech. Nečekal jsem takovou odpověď, ale i mě se rozbuší srdce jakýmsi štěstím z jeho slov. Přesně tohle jsem chtěl – být v jeho očích oporou, ne nebezpečím, jako zezačátku, a povedlo se mi to.
„Hmm, mám to tedy brát i jako odpověď na moji předchozí otázku před Jungkookovým příchodem?" optám se a Jimin hned pochopí, na kterou otázku přesně narážím. Uculí se a přikývne na souhlas.
„Jo, mám tě moc rád, Yoongi, vážně. Ne každý, kdo není z rodiny, se ke mně chová takhle úžasně, je to...hrozně krásný pocit," neodkážu v sobě udržet úsměv, takhle slova mě zahřála, pocítil jsem to chvilkové teplo ve svém hrudníku a rozlezlo se mi po celém těle.
Atmosféra se opět vytvořila tak příjemná a klidná, ale jako naschvál ji opět přerušil někdo, koho bych už touhle dobou nejraději poslal někam.
„Chci se jen zeptat, jestli bude nějaké jídlo. Mám hlad, tak jestli si něco objednávat?" zeptá se Jungkook, jenž vešel do chodby a opře se u kuchyně o futra. Povzdechnu si a otevřu ledničku, abych letmo zjistil, co by se dalo ukuchtit.
„Ehm, něco málo tady je, takže...já nevím, můžu udělat nějaký salát, po těch všech pizzách a nevím, čeho všeho, by ti to neuškodilo, Jungkooku," nad tímhle se Jimin tiše zasměje, zatím, co Jungkook si naštvaně narazí jazykem do vnitřní strany líce, ale poté tedy máchne rukou.
„No fajn, pro tentokrát by se hodilo něco zdravého, chceš s tím pomoct?" za jiných okolností bych byl rád za jeho pomoc, nebaví mě úplně připravovat jídlo sám, ale v tuhle chvíli mám tady Jimina a myslím, že bych si to víc užil, kdyby mi pomáhal právě on. Bez Jungkooka.
„To je dobrý, můžeš si zase zalézt, pak tě zavolám," řeknu a on tedy s pokývnutím odejde zpět do své ložnice. Vytáhnu z poličky velkou skleněnou mísu a z lednice začnu vytahovat všechny potřebné suroviny.
„Jak jsi na tom s kuchyní, Jimine?" zeptám se s úsměvem, načež on nejistě pozvedne rameny.
„Ummm, nevím, jídla moc nepřipravuju, nikdo mě k tomu nikdy nepustil, jen Hobi-hyung párkrát, ale spíš to jde mimo mě..." vlastně jsem za tuhle odpověď rád, alespoň mu budu most hodně věcí vysvětlovat a jednoduše mu víc pomáhat, než aby on pomáhal mě.
„To nevadí, společně to nějak zvládneme, co říkáš?"
„Tak dobře, takže...asi si ty náplasti z prstů ještě nebudu sundávat, pro jistotu," oznámí, přistoupí k lince blíž a dlaně schované v rukavičkách si položí na desku, aby mohl počkat, až mu dám nějaký úkol. Nechci, aby si svoje rukavice moc ušpinil, proto zvolím tu nejlepší variantu, co by mohl dělat.
„Dáme tam těstoviny, takže si je můžeš vzít na starost."
Dobré odpoledne <33
Včera. Permission to dance. *-*
To je tak moc dokonalé! Sice jsem doufala, že už zase uslyším korejštinu 🥺 aleee nevadí, pořád je to dokonalé, od včerejška to poslouchám pořád dokola, miluju to 💜💜
K tomu prostě nestačí slova <3333
A Kookieho daddy vibes jsou den co den silnější a silnější xddd<333
Všichni tam vypadají naprosto úžasně, prostě...ahh <3333
Ok, stoB it xdd mějte se hezky <33
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
