Měl jsem počkat na lepší chvíli. Teď je načase raději odejít.
Zavřu za Jiminem přední dveře, jakmile nasedne do auta a s povzdechnutím se ještě zadívám na čas. Doufal jsem, že tady strávíme čas až do oběda, ale pokazil jsem si to sám. Vlastně ještě nevím, co se Jiminovi honí v hlavě, ještě je možnost, že mě požádá, abych ho odvezl domů za Hoseokem, kde by si ho přebrali jeho rodiče.
Myslím, že budu potřebovat terapii od Namjoona. A taky od bratra, ale ten má teď svých starostí dost, má u sebe někoho milovaného a rozhodně ho bude mít v posteli raději než svého vlastního hyunga, jenž by si potřeboval vylít srdíčko.
Raději už nad tím nedumám, měl bych se teď zachovat dospěle a mluvit s Jiminem, jako by se nic nestalo, dokud on sám nebude chtít tohle téma otevřít.
Nasednu za volant, zastrčím klíček, ale ještě nenastartuju, opatrně pootočím hlavu a pohlédnu na poklidně sedícího Jimina. Mlčí a kouká před sebe, jako by byl nachystaný vyjet, ale všimnu si, že není připoutaný.
„Mm, Jimine, jestli nechceš mluvit...tak pojedeme? Měl by ses připoutat..." vydám ze sebe polohlasem, ale ten blonďáček jen pootočí hlavu dál ode mě, ale ničeho jiného se u něj nedočkám. Takhle nepojedu, dokud nebude připoutaný. S povzdechnutím si promnu čelo a svoje tmavé kadeře si odhrnu z očí.
„Omlouvám se. Pokud je tohle, co chceš slyšet...vezmu si k srdci, pokud bys chtěl odvést za hyungem a už se ke mně nevracet, asi jsem si pomýlil city a udělal něco...co jsem neměl, bláhově jsem doufal, že bys to cítil stejně, ale asi jsem fakt marný v intuici. Prosím...dej si ten pás, ať můžeme vyjet," řeknu to všechno v jedné tónině a položím své dlaně na volant čekající, až se Jimin připoutá, ale on místo toho sklopí hlavu a nervózně si promne prsty.
„Yoongi...," začne a opatrně ke mně zvedne zrak, „...udělal bys to prosím ještě jednou?"
Zatajím dech nad jeho slovy, chvilku mám pocit, že jen slyším falešné věci, které si moje hlava sama domýšlí, ale on na mě stále napjatě kouká a vyčkává na moji reakci. Trochu hlasitěji se nadechnu a oddělám ruce z volantu.
„Co prosím?" ozvu se tiše, nad čímž se Jimin nejistě pousměje a nabere syté růžové barvy v obličeji.
„Jestli v tom nevidíš jen omyl nebo zkoušku, ale myslíš to vážně...tak to můžeš udělat znovu," odpoví stydlivě a sklopí hlavu ke svým prstům, se kterými si začal hrát, aby zahnal svoji trému.
Nemám na co čekat, moje srdce začne bít v radostném rytmu a já se ještě nepřipoutaný nakloním k vedlejšímu sedadlu a znovu spojím naše rty v jedny, tentokrát procítěněji, lehce s nimi pohnu a zabořím se do Jiminových polštářků ještě víc, načež on trochu nešikovně zopakuje můj pohyb a zády se natlačí na sedadlo, zatím, co já se do něj víc opřu.
Užívám si ty příjemné vteřiny, ale stále se snažím být ohleduplný k jeho křehkosti. Nakonec se pomaličku odtáhnu, náš polibek zakončí tiché mlasknutí a poté Jiminovo nesmělé nervózní zasmání.
„Byl tvůj první, že?" optám se s pousmáním, neboť jeho reagování bylo příliš nezkušené, ale mě se to líbilo. On s uculením pokývá hlavou a víc se opře do sedačky, aby byl dál mého obličeje a lépe mi vidět do očí.
„J-Ještě se mi nestalo, aby...aby to bylo vzájemné..." začne ze sebe rozpačitě soukat, nakloním nad tím hlavu trochu na pravou stranu a pousměju se.
„Pověz mi víc," pobídnu ho. Chci znát jeho myšlenky, které se mu právě honí hlavou, rád bych znal jeho pohled, jeho názor na celou tuhle situaci mezi námi, i když už můžu tušit dobrou cestu, když mi dovolil zopakovat polibek.
Jimin se nervózně zasměje, svoji dlaň schovanou v rukavičce mi položí na rameno a lehce po něm přejede, jako by z něj shrnoval nějaký prach nebo drobky, nad tím se ale nepozastavuju, zůstávám k němu nakloněný a čekám na odpověď.
„Ummm...oblíbil jsem si tě od doby, co ses ke mně zachoval tak krásně a takhle ses ke mně choval dál a...vlastně ti vůbec nevadilo, co mám za nemoc, naopak, ještě jsi mě povzbuzoval a dával najevo jakousi...větší náklonost. Zamiloval jsem si to, nevím, jestli jsi se držel mého popisu ideálního partnera, nebo takový prostě jsi a snažil ses mi to ukázat...," usměju se nad jeho povídáním a dlaní ho lehce pohladím po horkém líčku.
„Obojí, heh. Šlo mi hlavně o to, abys věděl, že mi na tobě neskutečně moc záleží. Teď už asi víš, jako moc," pronesu a on rychle přikývne a nervózně se na sedadle zavrtí.
„Taky jsi pro mě hrozně důležitý, Yoongie, jenom...nevím, co bych měl teď udělat, nikdy jsem vztah neměl ani se o žádný nepokoušel, teda...uh, teda...pokud vlastně chceš nějaký vztah...," jeho úsměv trochu poklesne a nahradí ho vyděšený výraz, jako by si teď uvědomil, že tenhle polibek vlastně nemusel znamenat nic vážného, ale to u mě neplatí.
I kdyby mě jen přitahoval, nedovolil bych si ho políbit, nedovolil bych si mu ukrást tuhle jedinečnou chvíli a poté dělat, že o nic nešlo. Nebylo by to vůči němu fér. S úsměvem ho znovu letmo líbnu na rozechvělé rty a přikývnu na souhlas.
„Nepolíbil bych tě jen tak, Minie, kdybych k tomu neměl opravdový důvod, a tím důvodem je to, že tě chci mít neustále u sebe, chci tě objímat a chránit, být tvojí největší oporou v životě a dodávat ti každý den pořádnou nálož lásky, teda...ještě záleží na tobě," šeptnu a on mě bez řečí obejme, zaboří svůj obličej do mého hrudníku a nechá se hladit po vláskách.
„Moc moc to chci s tebou sdílet!" vydechne nakonec a já se konečně pořádně uvolním. Spadl mi kámen ze srdce, takový pocit úlevy a štěstí zároveň jsem nepocítil už dlouho. Jednou rukou ovinu kolem jeho drobných zad, druhou se stále přidržuju podepřený, abych na něj nespadl, jak se nahýbám k druhému sedadlu.
Po chvilce ho pustím, chytnu po jeho bezpečnostním pásu a během chviličky ho připoutám. S menším leknutím se ode mě odtrhne a koukne, co jsem právě udělal, nakonec se stydlivě zahihňá.
„Oh...děkuju," uculí se a já s pokývnutím usednu zpět na svoje místo.
„Hmm, co kdybychom jeli zkontrolovat tvého bratra a cestou mu vzali aspoň polívku? Potom se můžeme ještě stavit u Namjoona, ať si Jungkook může užít taky ten byt o samotě, nebo máš jiný nápad?" Jimin stydlivě zahoupe svými koleny, ale nic nenamítá.
„Tohle...zní fajn, ale Hobimu zatím nic neříkej, j-jo?" vykoktá a promne si schované dlaně. Vím, že naráží na nás dva, ale s tím si nemusí lámat hlavu, já sám ještě nejsem připravený.
„Neměj strach, tohle nechám na tobě, ani Joonovi zatím nic neprozradím."
Dobré odpoledne <33
Já jsem si ani nevšimla, že už mám dávno 2K votes u tohoto příběhu, děkuju moooc! Luv you all, co čtete, hlasujete, komentujete <333 Purple youuu~~
No a Yoonmin jsou teda konečně spolu, vidíte, dopadlo to dobře :33
Tak třeba se nic nepokazí :Dd
Byee~~
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
