Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~85~

Sklesle zvednu opatrně zrak ke svému bratrovi, svraštím obočí nad jeho zamračeným výrazem. Nevěštím z toho nic dobrého, ale on z ničeho nic povolí, provinile sklopí zrak k podlaze a s povzdechnutím odpoví na máminu otázku.

„Omlouvám se, oba jsme usnuli a... neošetřil jsem ho, byli jsme opravdu unavení, dívali jsme se na film, takže... ještě jednou se omlouvám všem, hlavně tobě, Minie," vydechne nervózně a mně málem spadne brada z toho, co jsem slyšel. Opravdu jsem myslel, že to na sebe nevezme, ale on to udělal i přesto, že věděl, jak bude zle.

„Hyung..." šeptnu dojatě, ale víc neřeknu, myslím, že pochopil. Máma ale nevypadá moc nadšeně, vlastně ani táta se netváří, že by to vzal s klidem. Sklesle chytnu mámu za ruku a pokusím se posadit, ale vlna bolesti mi přejede celým tělem a já s ostrým syknutím zase zalehnu zpátky.

„Opatrně, Jimine!" vyjekne táta a chytne mě za ruku stejně, jako máma za tu druhou, abych si ještě víc neublížil.

„Uh... jen jsem chtěl říct, abyste se na Hobiho nezlobili, opravdu jsme na vině oba dva, protože jsme vážně nevědomky usnuli," řeknu, a ještě to zdůrazním, když se podívám na svého bratra, abych mu naznačil, že takhle to bylo právě s Yoongim. Není hloupý, tohle pochopil, proto mi na to hned odpoví, ale ne úplně podle mých představ.

„Ne, Jimine, mají právo být na mě hodně naštvaní, protože jde o tebe a o tvoje zdraví," sykne a tím opět narazí na Yoongiho. Tentokrát se ale zamračím taky.

„Ale taky jsi jen člověk, každý dělá chyby a tohle nebylo naschvál! A já taky nechci být jak ze skla, chci se cítit aspoň trochu normálně... tak proč se to musí tak strašně moc hrotit?!" vyjeknu, až mi skoro přeskočí hlas. Nebaví mě tyhle hádky, už vůbec ne s mým vlastním bratrem, který má při mně stát a chápat mě, ale spíš se teď chová jako další hysterický rodič.

„Protože tě nechci ztratit!" vyštěkne a mě tím zcela umlčí. S povzdechnutím se posadí na židli v rohu pokoje a zarazí pohled do podlahy, zatím, co já ho stočím ke své peřině.

„Ehm, víte co? Nebudeme to teď řešit a-..." táta mámě položí dlaň na záda a oba dva si nás projede pohledem, jako by snad chápal, jaká napjatá atmosféra mezi námi právě je.

„Půjdeme si koupit kafe a necháme vás tady chvilku spolu, hmm?" navrhne a už vytáhne mámu do stoje, která stále vypadá zmateně, ale nic nenamítá a nechá se svým mužem odvést ven z mého pokoje. Jen co se zavřou dveře, do mých uší se dostane jen tikot hodin.

„Děkuju, že jsi to udělal..." prolomím to ticho konečně, i když se mi nemluví zrovna nejlépe. Připadám si jako na ústní zkoušce ve škole. Hrozně se klepu ještě z těch nepokojů mezi námi, nechci v nich pokračovat, ale zároveň nechci, aby to takhle pokračovalo i mezi ním a mým partnerem.

„Udělal jsem to kvůli tobě, ne pro něj, myslím, že už jsem si své řekl," hlesne. Se svraštěným obočím k němu zvednu zrak a nervózně si začnu mnout svoje bříška prstů trčící mi z obvazů.

„N-Nechci, abys Yoongi nesnášel... vůbec nevidíš to pěkné, díváš se jen na chyby, věnuješ pozornost jen tomu, co udělal špatně, ale vůbec tě nezajímá, kolik krásných věcí pro mě dělá. Cítím se s ním dobře, vlastně úplně nádherně, nikdy jsem nezažil nic podobného... vím, že mu nechceš věřit a odpouštět jen proto, že na něj žárlíš."

Hoseok ke mně zvedne zrak, který vře hněvem. Zachvěju se nejistotou, když pootevře pusu, že něco řekne. Možná jsem tohle neměl vytahovat.

„Myslím, že už je čas mlčet, Jimine," zabručí a zvedne se ze židle, „vracím se domů..." poté odejde ke dveřím a bez rozloučení se ztratí v chodbě. Přepadne mě strašné úzko, krk se mi stáhne a oči se mi zaplní teplými slzami, jež se mi po řasách sklouznou až na líčka a poté dopadnou na moji peřinu.