Dopiju poslední lok kávy ze svého hrnečku, přitom se rozhlédnu kolem. Bufet už není tak plný, jako byl ráno, je tady větší klid. Za prosklenými dveřmi a okny vidím, jak kolem chodí lékaři, pacienti a jejich rodiny. Buď vidím lékařské oděvy anebo pacientské košile, kterou má i Jimin.
Mám z tohoto místa divné svíravé pocity, nikdy jsem neměl nemocnici v lásce a teď, když jsem tady kvůli svému partnerovi, o kterého jsem se ještě včera bál, abych ho vůbec ještě uviděl, je mi vážně zvláštně. I teď se bojím, ale věřím, že už to mají doktoři pod kontrolou a Jimin už se bude jen zotavovat.
Začne mi vibrovat mobil. Čekal jsem opět svého bratra, ale místo toho poznám jméno někoho jiného. Vytřeštím oči a rychle mobil zvednu, úplně jsem se mu včera zapomněl ozvat.
„Namjoone?" upozorním na sebe, když si přiložím mobil k uchu a z druhé strany se ozve jeho starostlivý hlas.
„Ahoj, začínám se vážně bát, Yoongi, dozvěděl ses teda včera něco? Anebo dneska?" pousměju se pro sebe, i když trochu lítostně z pomyšlení na chudáka Jimina ležícího na lůžku.
„Promiň, měl jsem ti aspoň napsat... Jimin je v pořádku, svým způsobem, teď leží na pokoji a spí, byl jsem u něj před pár hodinami, a ještě se tam asi na chvilku vrátím. Chci mu dělat oporu, když mu není úplně nejlépe. Má zánět v ranách, takže... potrvá, než se zotaví," vysvětlím, prstem přitom přejedu po okraji prázdného hrnečku na kovovém stolku.
„Ahh, tak hlavně, že to není příliš vážné... víš, jak to myslím. Mm, a Hoseok? Už jste spolu mluvili?" zeptá se a mě úsměv úplně spadne. Chvíli mlčím a rozmýšlím, jak odpovědět, ale nejspíš nemá cenu nic vymýšlet, moje odpověď je jednoznačná.
„Jo... mluvili a... je na mě vážně hodně naštvaný," povzdechnu si. Tahle věta mi šla hodně přes krk, zvednu oči k oknům, přes které vidím na chodbu nemocnice a bezvýrazně sleduju lidi, jak přecházejí z jedné strany chodby na druhou, sedají na židle v čekárně, klepají na dveře či se baví se svými společníky.
„Hmm, musíme ho chápat, Yoongi, Jimin je Hoseokův malý bráška, který trpí vážnou nemocí. Jistě je zvyklý se o něj opravdu hodně starat, má o něj strach a tohle ho jistě vyděsilo natolik, že ti to teď dává za vinu, ale jistě se zase usmíříte, už i kvůli Jiminovi," skoro jeho slova nevnímám, možná na tom něco je, ale aktuálně nemám ani sílu v něco takového doufat.
Už jsem chtěl něco odpovědět, ale zadrhne se mi hlas, když okolo bufetu projde trojice lidí – vysoký muž se světlými vlasy a menším strništěm na tváři, v kostkované košili a držící za ruku menší tmavovlasou ženu v roušce a světle hnědém svetříku. A hned za nimi Hoseok.
Stočí hlavu k oknu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje. Ani se nemusí příliš rozhlížet, střetne se s mýma očima téměř hned. Na rozdíl ode mě ještě stačil vytvořit zamračený výraz, který žhne až sem do bufetu, a já si stačil sotva uvědomit, že jsem ho zase viděl, natož, abych mu pohledem něco sdělil... ale já ani nemám co, jako bych už ani nevěděl, jak s ním mluvit.
„Yoongi? Jsi tam?" ozve se z mobilu a já rychle odpovím.
„Zavolám za chvíli, jo?" típnu hovor a rozběhnu se ven z prosklených dveřích. Opět se dostanu do prostorné chodby, kde se rozléhá každý krok. Hoseok se na mě otočí a zastaví se v cestě, opět si věnujeme jen svoje pohledy, ale žádná slova, ale myslím, že z mých očích vyčetl, že bych si s ním chtěl alespoň krátce promluvit.
Něco zašeptá dvojici a nechá je pokračovat, zatím, co on se zamračeně rozejde ke mně. V krku se mi vytvoří knedlík, když se zase přiblíží a tou nenávistnou energií linoucí se okolo něj.
„Potřebuješ něco? Zapomněl jsi Jiminův pokoj, nebo co? Opovaž se tam teď ukázat, myslím, že na tebe naši rodiče nejsou zvědaví, nehodlám vás seznamovat a už vůbec ne jako Jiminova přítele," vyjede na mě ostře, až mě to donutí udělat krok dozadu.
„Ne, Hobi... před chvílí jsem u něj byl, pak jsem ho nechal spát... ale to je jedno, jen jsem se chtěl znovu omluvit, nevím, jak ti dát najevo, že mě skutečně mrzí, co se stalo, ale prosím, nezmiňuj se o mně jako o tom, kdo tohle způsobil, nechci si udělat nepřátelé i z vašich rodičů," šeptnu prosebně, ale Hoseok nad tím protočí očima a složí ruce na hrudi.
„Na to je trochu pozdě, nemyslíš? Udělal jsi chybu, to si nese následky, já tě nebudu krýt, Yoongi, chtěl jsi být dobrým partnerem, tak ses měl snažit, říkal jsem ti, jak to Jimin má, jak je důležité mu opravdu věnovat pozornost, protože je vážně nemocný a jakákoliv chyba mu může hodně ublížit. Za celých těch šestnáct let, co tu s námi Jimin je, jsem nikdy neopomenul nic důležitého, nikdy jsem si nedovolil zapomenout, a tobě se to stalo během jediného léta," pronese a mě tím úplně sebere slova z úst.
Má pravdu, v něčem určitě ano, i malá chyba může vzít Jiminovi život, měl jsem štěstí, že je na tom Jiminie takhle. Ale copak se mám vinit do konce svého života a žít v tom, že jsem to byl já, kdo dostal Jimina na dva týdny do nemocnice? Jsem ponaučený a chci to Hoseokovi nějak dokázat. Jen nevím jak.
„Promiň, že tě zdržuju, já... vlastně nevím, co říct," povzdechnu si, „moc mi na něm záleží, možná nejsem nejzodpovědnější člověk, ale Jimina miluju, snesl bych mu modré z nebe... nechci být špatný v očích dalších lidí."
„Nechápeš to, Yoongi," hlesne Hoseok a sklesle sklopí pohled k podlaze, „tady nejde o tebe..." s tímhle se ke mně otočí zády a než stačím cokoliv dalšího říct, rozejde se směrem, kudy šli jeho rodiče.
Chtěl jsem na něj zavolat, ať se zastaví, ale nejspíš to nemá smysl. Nemám už na jazyku nic, co bych mohl říct a tahat to násilně z krku je špatný nápad.
„O co teda jde, když ne o mě, Hobi..." šeptnu si pro sebe a raději se rozejdu k východu.
Zdravím <33
Fuu, za celou dobu snad nejdelší čekání, ale to proto, že jsem vůbec nebyla doma, celé prázdniny někde v čudu, takže se omlouvám za dlouhé čekání, ale další kapitolu jsem si už předepsala dopředu, takže by mohla vyjít zítra nebo pozítří <33
Snad se máte dobře, posílám lásku a pozitivní náladu! <33 :333
YOU ARE READING
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
