„Tady počkáme, on si nás pak zavolá," řekne náhle jeho tenčí hlas, když zatočíme za roh v druhém patře a dostaneme se do menší čekárny, ve které jsme naštěstí sami. Posadíme se na židle u stěny a zaposloucháme se do ticha, ve kterém se odráží jen klapot různých bot vycházející spíše z přízemí.
„Mimochodem, psal mi Hoseok, prý mu mám zavolat, až skončíme," oznámím chlapci vedle sebe, ten jen kývne, že rozumí.
„Nedivím se, Hobi-hyung je vždycky starostlivý, ať už dělám cokoliv."
„Já vím, je to dobrý bratr..."
„Je úžasný," zahihňá se blonďáček a položí si hlavu na moje rameno. S pousmáním ho palcem pohladím po hřbetu šedé rukavice a nechám ho na mně spočívat. Opět jen ticho, tlumené neznámé hlasy, a nakonec otevření dveří naproti čekárny, ze kterých vykoukne starší žena v oděvu pro sestřičky.
„Park Jimin, že?" ujistí se a chlapec vedle mě zvedne hlavu z mého ramene a přikývne na souhlas, „můžeš jít dál." Vstanu společně s Jiminem a nahnu se k jeho uchu.
„Mám jít teda s tebou i tam, jo?" zašeptám a on rychle souhlasí, a ještě nenápadně pevněji chytne moji ruku, jako by snad potřeboval mít jistotu, že mu nikam neuteču. Tyhle činy mi ale připadají okouzlující.
„Dobrý den," pozdravíme oba dva sborově muže v bílém oblečení sedícího za svým pracovním stolem s monitorem. Hned k nám zvedne hlavu a úsměv věnuje hlavně Jiminovi, který už se mě pustí a já za námi zavřu dveře.
„Dobré ráno, Jimine, po dlouhé době se zase vidíme, že? Tvůj bratr vypadá jinak," uchechtne se a stočí zrak ke mně. Vím, že to myslel z legrace, přesto mě to dostane do malých rozpaků.
„Oh, heh, ne... jsem jeho známý, Hoseok je nemocný, takže za něj zaskakuju," vysvětlím s pozitivním tónem, načež lékař se zasmáním přikývne a naposledy si něco zapíše do papíru, poté vstane od stolu.
„Chápu, no, tak se posaďte, pane známý, nějakou chvíli tady pobudete, tak ať nestojíte," s přikývnutím se posadím na bílou plastovou židli vedle dveří a v tichosti jen pozoruju následovné dění před sebou. Ten muž působí sympaticky, nejspíš bere věci s humorem a odlehčuje situace tady v ordinaci. Ani se nedivím, že o něm Jimin pěkně mluvil.
„Tak, do spodního prádla, jako vždycky, znáš to," pobídne lékař Jimina stojícího u lehátka a čekajícího na pokyny. Po tomhle s pousmáním přikývne a začne ze sebe opatrně sundávat vrstvy oblečení. První mikina, poté tričko, pak si začne stahovat kalhoty, a to už vyvolá pálení v mých tvářích. I když jsem viděl Jimina už několikrát ve spodním prádle, teď mi to prostě připadá jiné... intimnější. Raději sklopím hlavu k podlaze, abych se trochu vzpamatoval.
„Posaď se na lehátko. Co pravidelný pohyb, dodržuješ?"
„Um, celkem jo..." odpoví Jimin nervózně, načež se lékař uchechtne.
„To neznělo moc přesvědčivě, no, uvidíme, jak na tom budeš. Budu ti teď hýbat s kotníky a koleny, kdyby to bolelo, hned řekni," zaslechnu, a to mě donutí opět zvednout hlavu. Jimin už je posazený na lehátku a lékař stojí před ním, jednou rukou lehce přidržuje jeho pravou nataženou nohu a druhou rukou mu jemně pohybuje s kotníkem na jednu a na druhou stranu. Chvilku Jimin drží, ale při dalším větším nátlaku na kotník sykne a lehce s nohou škubne.
Lékař poté přejde na kolena a udělá to stejné. Párkrát mu nohu pokrčí a zase natáhne, pootočí na obě strany, pokaždé svůj nátlak trochu zintenzivní a vyčkává na Jiminovo upozornění na bolest.
Předpokládám, že se mu teď hodně povolí obvazy a doma mu to budu muset znovu převázat. Jak nohy, tak ruce.
„Se zápěstím a lokty teď udělám to stejné, dobře? Upozorňuj mě i na větší tlak, který už je pro tebe nepříjemný, nevadí, že to třeba nebolí, potřebuju vědět, co tvoje klouby snáší," vysvětlí Jiminovi a ten jen přikývne pro potvrzení, že chápe.
S povzdechnutím se opřu hlavou o stěnu za mnou a očima přeskakuju po ordinaci. Vypadá to, že je tohle dětský lékař, zdi má vymalované do žluta a na některých stranách má i nástěnky s obrázky či v pravém rohu kobereček s krabicí plnou hraček. Dává mi to smysl, Jiminovi je stále jen šestnáct, nejspíš to tady bude navštěvovat až do devatenácti.
„Tak jo, tohle máme hotové, pojď si zpátky stoupnout," zaslechnu pobídnutí doktora, poté si všimnu, že Jimin slezl z lehátka. Lékař si ho otočí zády k sobě a zlehka začne tlačit na jedno jeho rameno, ale na to hned Jimin negativně zareaguje.
„Ne, au... tohle bolí," zaskučí.
„Sem už to bolí? Dobře, budu ti na něj tlačit pomaličku a ty mi řekneš, kdy přesně už je to jen trochu nepříjemné, ano?" Jimin přikývne a nechá lékaře zopakovat svou činnost.
„Uh, t-tady už... to trochu táhne," postěžuje si a doktor tedy přestane, nevypadá teď ale moc nadšeně, spíše se mračí. Snad to nebude znamenat nic vážného. Udělá mu to stejné i s druhým ramenem, ale Jimin po chviličce zareaguje stejně.
„Tak jo, umíš dělat dřepy, že?" nad tím se blonďáček trochu zasměje a přikývne, „skvěle, tak udělej zpomalený dřep a zkus jít co nejníž, opět mi řekneš, jak tě to bude táhnout a zastavíš, až už to bude bolet, taky odkud to vychází, jestli z kolen nebo stehen," Jimin opět poslechne a začne pomalu dřepat k zemi, ale nedostane se ani tak nízko, už zakřiví svoji grimasu v obličeji a dlaní si sáhne na kolena.
„Už teď to táhne v kolenech..."
Lítostně sklopím hlavu k zemi a opět si odpočinu od pozorování svého přítele při vyšetřování. Nevěštím z toho nic dobrého, jak se, tak dívám na něj i na reakce lékaře, obávám se, že si toho na konci hodně vyslechneme.
Přeruší mě vibrování mého mobilu. Neměl bych to teď brát, když jsem tu s Jiminem, ale na displeji svítí neznámé číslo a já si nejsem jistý, jestli nevolají z mojí nové práce. Ještě chvíli váhám, nakonec to možná volající položí, ale ono to stále vibruje.
Nelíbí se mi, jakou má to číslo výdrž, měl bych to vzít.
„Omlouvám se, musím to vzít, půjdu vedle do čekárny," oznámím a poukážu na svůj vibrující telefon. Muž v bílém jen kývne hlavou, zato Jimin nastaví výraz, který mě jasně prosí, abych si pospíšil. Nejspíš se cítí líp, když tady s ním sedí ještě někdo, koho zná přeci jen blíž, než lékaře a sestřičku, chápu to a pokusím se vrátit zpátky co nejdřív.
Vyjdu ven z ordinace, zavřu za sebou dveře a konečně přijmu hovor, mobil si rychle přiložím k uchu a upozorním na sebe jednoduchým: „Haló?"
„Y-Yoongi...?" málem mi zaskočí slina, moje srdce se hlasitě a splašeně roztluče a mně se na chvilku zatemní před očima, když poznám roztřesený hlas svého bratra.
„Jungkooku? Odkud to voláš? A... ty brečíš?!" snažil jsem se tolik neřvat, když jsem v čekárně, kde se každý sebemenší zvuk hrozně moc rozléhá prostorem, ale v téhle situaci pomalu nevnímám, kde vlastně teď stojím. Zaslechnu další vzlyknutí a poté odpověď.
„M-Musíš pro mě p-přijet... p-prosím..."
Dobrý večer <33
Moc moc moooc se omlouvám za delší čekání, ale je teď toho moc, nevím, co dřív a nechtěla jsem psát kapitolu ve spěchu, protože by byla akorát odfláknutá :((
Je teď alespoň trochu delší, abych to vynahradila, pokusím se zase dostat do svého pravidelného režimu vydávání, jen mi musíte dát chvilku... možná ještě párkrát se to stane, kdy se opozdím, ale snad to dám zase do pořádku <333
No, doufám, že se máte jinak pěkně a přeju hezký zbytek večera <333
A vzhledem k tomu, jak tahle kapitola skončila, budu se snažit zítra vydat další :Dd<33
Purple youu!! <333
ČTEŠ
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
~66~
Začít od začátku
