Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~52~

„Jsi pro mě moc důležitý a speciální, Jimine," přiznám tiše a dlaněmi ho pohladím po zádech. On na mě zůstane koukat a poté trochu červený sklopí pohled k mému hrudníku.

„J-Já? Není na mě nic speciálního, teda...kromě té děsné nemoci."

„Naopak, všechno je na tobě speciální, jsi prostě...prostě hrozně úžasný člověk, pro mě rozhodně. Věř, že bych pro tebe dokázal udělat cokoliv," Jimin vykulí oči a nabere ten nejsytější odstín rudé, zůstane ale obličejem extrémně blízko toho mého, dokonce bych řekl, že se zase o trošku víc přiblížil, možná si už se mnou jen hraje fantazie, mám totiž strašnou chuť udělat něco, co by mohlo změnit spoustu věcí. Mám nutkání nahnout svoji hlavu o pár centimetrů blíž, abych svoje rty lehce přitiskl na ty plné měkké polštářky přede mnou, ale stále váhám.

„Taky mi na tobě takhle záleží," zašeptá a nervózně stiskne ve svých dlaních moje tričko. Tahle věta mě vyzvala natolik, že už jsem se opravdu téměř nahnul a udělal to, co jsem před chvilkou tolik chtěl, ale zastaví mě zvuk otvírání dveří v chodbě.

I Jimin sebou trochu škubne a stočí hlavu ke dveřím od obýváku.

„Ummm, tvůj bráška?" zeptá se tiše a já nad tím pozvednu rameny. Opatrně Jimina položím na gauč a vstanu, abych mohl jít chodbu zkontrolovat. V duchu rovnou seřvu toho, kdo vyrušil konverzaci mezi mnou a Jiminem. Byl jsem tak odhodlaný a ten NĚKDO mi to úplně zkazil, kdy se naskytne další taková chvilka?

Zamračeně otevřu dveře dokořán a pohledem vyhledám příčinu zvuků z chodby, ale nemusel jsem hledat dlouho, naopak, pohled na dvě osoby mě praští do očí a mě málem spadne brada.

Na vchodových dveří je nalepený Taehyung, před ním stojí opřený Jungkook, oba dva jsou ještě v botách a ve venkovním oblečení, a jejich rty jsou spojené v jedny. Dravě se líbají, navzájem si skoro drtí boky a mezi polibky chvilkami zaslechnu ostrý nádech či menší vzdychnutí.

Skoro to vypadá, jako by se chtěli navzájem zhltnout.

„A ukousnout jazyky si nechcete?" ozvu se s protočením očí, snažil jsem se znít flegmaticky, ale stejně moje zaskočení a menší stud prozrazuje můj červený obličej. Jungkook vytřeští oči a s mlasknutím se rychle odtrhne od Taehyunga, jenž rychle zalapá po dechu.

„Hyung?!" vypískne, až mu přeskočí hlas a nervózní si uhladí svoje oblečení, „t-ty už jsi doma? Myslel jsem, že budeš u Hobiho..."

„Říkal jsem ti, že jedu jen pro Jimina a vracím se sem, Hoseok je nemocný, tak proč bych tam otravoval, hmm? Máš poslouchat ušima a...," odmlčím se a kouknu na Taehyunga, jenž si upraví brýle, aby je neměl nakřivo, „to je ale asi teď jedno, ehm...asi byste si měli zalézt do Jungkookovy ložnice, je tady Jimin, nemusí být součástí vaší...ehm, chvilky?" vydám ze sebe nejistě a promnu si svoje zarudlé čelo. Jungkook si odkašle a s nervózním zasmáním chytne hnědovlasého mladíka za ruku.

„Jasně, promiň, Yoongi, my...půjdeme vedle."

„Jo, jděte, večer si popovídáme, Kooku, jasně?" on mlčky přikývne a odtáhne Taehyunga do své ložnice, zavře dveře a chodbu opět pohltí klid, takže snadno uslyším i tiché cupitavé krůčky. S pousmáním se rovnou otočím za sebe.

„Ummm, všechno v pohodě?" zeptá se Jimin a zvědavě nakoukne do prázdné chodby. Položím mu dlaň na rameno a přikývnu na souhlas.

„Jasně, neboj, Jungkook jen přišel...ehm, co bys chtěl dělat, Minie? Za hodinu ti udělám nějakou večeři, ale zatím se musíme nějak zabavit. Můžeme si pustit nějaký film, nebo si něco zahrát...i když, hrát deskovky ve dvojici asi moc nejde...co třeba děláš, když jsi doma?" zeptám se a Jimin s pousmáním pozvedne rameny.