„Tak, nechceš se ještě po cestě stavit na zmrzlinu?" navrhnu, ale ač Jimin na chvilku vypadal nadšeně, úsměv se mu hned ztratí.
„Uh, nemůžu, mikinu mám někde v batohu a...tahle nikam nejdu," šeptne a poukáže na svoje holé obvázané ruce, poté poukáže i na svoje nohy, „a vlastně mám i šortky..." povzdechnu si a dlaň mu položím na koleno, takhle si hned získám jeho plnou pozornost.
„Vážně si myslíš, že bys to nedokázal? Stáli bychom tam asi pět minut, ani ne, nikdo by si jistě nevšímal, jak vypadáš, i když...nemáš se za co stydět, vypadáš krásně, nějaké obvazy by jistě každý přehlédl," ujistím ho, chci ho o tom přesvědčit a pomoct mu se odvážit vyjít ven z auta bez mikiny a dlouhých nohavic. On ale stále dost váhá.
„J-Já nevím..." oddělám dlaň z jeho kolene a vrátím ruce na volant, ještě se na něj ale povzbudivě usměju.
„Do ničeho tě nenutím, Minie, zastavím tam a kdyžtak ti tu zmrzlinu donesu do auta, ale chci, abys o tom uvažoval a třeba to zkusil, přece se nebudeš neustále schovávat, jen dej najevo, že ostatním do tvého problému nic není, ale jak říkám, je to zcela na tobě, jo?" nesměle na mě koukne a mlčky pokývá hlavou.
„Tak jo, popřemýšlej, budeme tam za nějakých sedm minut," mrknu na něj a konečně dám auto do pohybu.
***
Zaparkuju kousek od stánku se zmrzlinou, není tam ani velká fronta, jen pár lidí. Pohlédnu na Jimina vedle sebe, abych zjistil, jak se tedy rozmyslel, ale podle jeho výrazu můžu poznat, že si stále není jistý a při myšlence, že by tam šel se mnou, ho přepadá strach.
„No tak, budu tam s tebou, nakonec uvidíš, že to není tak zlé," povzbudím ho a znovu ho jemně pohladím po noze, ale on semkne rty pevně k sobě a nervózně pozvedne rameny, přitom si začne mnout svoje prstíky vyčuhující mu z rukaviček.
„Ale...tu zmrzlinu objednáš ty, že? A...pak hned půjdeme do auta," špitne a já s pousmáním přikývnu na souhlas. Ani bych se nezdržoval, nechci ho přivést do velkých rozpaků, vím, že se tam venku nebude cítit moc dobře a bude rád, když to bude mít rychle za sebou.
„Spolehni se, vezmeme zmrzlinu a jdeme zpátky," potvrdím jeho slova a on tedy s těžkým výdechem a nakrčeným obočím pootevře dveře auta, aby mi dal najevo, že jde tedy se mnou. Popravdě, nevěřil jsem, že na to Jimin přistoupí, pouze jsem doufal, že bych ho mohl trochu motivovat nebo alespoň přimět k přemýšlení nad tímhle návrhem, ale jsem skutečně rád, že se opravdu odváží k tomuto velkému kroku.
„Jsi statečný," povzbudím ho ještě a společně s ním vylezu ven z auta. Opatrně přicupitá ke mně a chytne se mojí paže, aby se cítil víc v bezpečí. Usměju se nad tou roztomilostí a zamířím s ním ke stánku se zmrzlinou.
Jimin se neustále dívá kolem sebe, kontroluje, zda se na něm neusadil pohled někoho z kolemjdoucích či lidí ve frontě na zmrzlinu, do které se taky postavíme, ale jak jsem mohl tušit, nikdo o Jimina nezavadil ani pohledem.
Pohladím ho dlaní po bedrech, abych ho trošku víc uklidnil a poukážu na křídovou tabuli s nápisy příchutí točené zmrzliny.
„Vanilková, mátová nebo míchaná. Kterou si dáš?" ucítím, jak se Jimin trochu povolil a s pousmáním ke mně zvedne svůj zrak.
„Míchanou, mám rád, když jsou chutě namixované," řekne. Mohl jsem to tušit, už jsem se o něm stačil dozvědět, že má rád více chutí pohromadě, obzvlášť u zmrzliny. Přikývnu tedy na souhlas a rovnou si nachystám peněženku.
„Hmm, já sice mátovou ještě neměl, ale stejně si vezmu svoji vanilkovou," uchechtnu se a Jimin mě hned obdaruje milým úsměvem, ještě mě svojí dlaní v šedé rukavičce pohladí po rameni.
„Dám ti ochutnat," pronese, ale náhle semkne rty pevně k sobě, nakrčí se v ramenech a se svraštěným obočím letmo koukne za sebe, hned se ale zase otočí čelem dopředu a křečovitě se opět chytne mojí paže. Zamračím se nad tím a nenápadně se kouknu za nás, všimnu si, že si do fronty stoupla trojice mladých studentek, nejspíš v podobném věku, jako je Jimin.
„Klid, nic se neděje," šeptnu poté, co jsem se nahnul k Jiminovu uchu, abych ho opět přivedl do větší pohody, ale myslím, že se ani po tomhle necítí úplně komfortně. S povzdechnutím mu dlaň nechám položenou na zádech a oparně si ho přitáhnu blíž k sobě.
„Podívej, už jsme skoro na řadě, pak jdeme do auta."
Netrpělivě čekám, až konečně odejde dvojice před námi, abychom mohli s Jiminem koupit zmrzlinu a dál se tady nezdržovat. Chvíli vypadal ten drobek v pořádku, ale mohl jsem tušit, že jakmile se sem nahrne někdo další, obzvlášť lidé v jeho věku, veškerá odvaha ho přejde.
„Ježiš, co to je," uchechtne se náhle tiše dívčí hlas za námi a já ucítím, jak Jimin náhle ztuhl. Tahle věta ale přece ještě nemusí být směřována na něj, ty dívky se mohou bavit o čemkoliv, není nutné v tom hned slyšet narážky na vlastní osobu.
„Copak, Jiyu, nepřitahují tě mumie?" zasměje se další hlas a tohle už přesvědčí i mě, na koho jsou tato slova mířená. Pohlédnu na Jimina, jenž už je v obličeji úplně rudý a v očích má odlesky slz. Zamračeně pootočím hlavu k dívkám.
„Ty jsi blbá," zasměje se tmavovláska za námi, „možná i ten faraon by mě víc přitahoval, heh, ale tohle je hnusný, myslíš, že je to nakažlivý?" šeptne pobaveně studentka, po téhle vědě zazní chichotání i těch zbylých dvou. Ucítím, jak Jimin víc stiskl moji paži, kouknu na něj a zjistím, že má hlavu sklopenou, rty zkroucené do vlnky, jako by se snad snažil zadržet pláč, přitom slyším jeho zrychlený dech.
Tohle už dorazí i mě, nikdy jsem nezažil takové narážky, nedovedl jsem si představit, co všechno lidé nevymyslí, ale Jimin tohle jistě zažívá často, tak často, že už předem tuší, a proto se bojí ukazovat svoje obvázané nohy a ruce lidem.
Se zamračením se otočím ke studentkám a probodnu je svým ostrým pohledem.
„Bavíte se nad tím dobře? Nejspíš ano, když jste zdravé a bez zdravotních komplikací, to ale neznamená, že se budete vysmívat druhým. Ve svém věku už byste měly mít nějaké slušné vychování, ale pokud vám rodiče neřekli, že smát se nemocným lidem je vrchol drzosti, tak vám to teď říkám já. Zamyslete se nad sebou," syknu to všechno důrazně, až dívky zmlknou a trochu odstoupí dál ode mě. Žádné námitky neslyším, proto je naposledy projedu pohledem a poté se otočím zpět čelem ke stánku.
Ještě zkontroluju Jimina, ale ten teď na mě hledí, jako na přízrak, pusu má trochu pootevřenou a líčka zbarvená do růžova. S úsměvem ho pohladím po vlasech a kývnu hlavou směrem ke zmrzlině.
„Už budeme na řadě, chceš velkou nebo malou?"
„U-uh...malou...d-děkuju," vykoktá a rozechvělý zabodne svůj zrak do země. Spokojeně se pro sebe usměju, když za našimi zády už neuslyším ani pípnutí.
Dobrý večer <33
Moc děkuju za pěkné názory na tenhle příběh, vážím si toho opravdu moc! <333
A užijte si víkend :33
YOU ARE READING
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
