Abych pravdu řekl, jsem rád, že se na to Jimin zeptal. Pousměju se a krém ještě na chvilku odložím stranou, neboť se Jimin zakryl svým hebkým ručníkem, aby mu netáhlo na holá ramena.
„Doopravdy se na to dívám dobře, nikdy jsem neměl problém s lidmi, kteří jsou trošku odlišní, stojím si za tím, že je buď budu ignorovat nebo podporovat, a já volím tu druhou variantu, protože soudit tyhle lidi nemůže nikdo, nic neudělali a nejsou v ničem jiní, a to platí ve všech případech, nejen v orientaci. Jakákoliv odlišnost není špatností, pokud neubližuje okolí," řeknu, jak to přesně cítím a Jimin nad tím jen fascinovaně vydechne. Nakonec se ale přeci jen usměje.
„Tohle je krásný názor, sdílím ho s tebou," odpoví mile, nad tím si i já oddechnu a úsměv mu vrátím. Doufal jsem v to. Ale když už jsme při tom, rád bych tuhle konverzaci trošku rozvinul dál, dokud je ještě ten správný čas.
„Mm, Jimine, mohu se jen zeptat?" světlovlásek na mě koukne tázavě a já tedy pokračuju v otázce, „když se Jin zmínil, že si najdeš nějakou tu pravou, nebo...pravého, nic jsi na to nenamítal, myslím, mlčel jsi. Jen by mě zajímalo...jak to tedy máš? Jestli to není hodně blbý dotaz...dokázal bys být s klukem, nebo jsi si jistý, že JEN podporuješ?" Jimin na chvíli úplně sklapne a sklopí pohled k nohám. Oh, nechtěl jsem ho rozhodit, myslel jsem, že by se mi mohl více otevřít, když už jsme u téhle konverzace.
„Promiň, zapomeň na to, asi...už jsem moc vlezlý...uh, opět," vydám ze sebe a opět k sobě přitáhnu krém, neboť jsem myslel, že je naše konverzace u konce, ale Jimin ke mně náhle zvedne hlavu a promluví.
„Nevadilo by mi to."
Trochu překvapeně na něj pohlédnu, ale poté rychle zamaskuju tento výraz a pousměju se na něj, abych ho podpořil a nezahnal ho naopak do kouta ponížení.
„Chci tím říct...přál bych si člověka, který by mi rozuměl, chápal mě, neopustil by mě kvůli mojí nemoci, ale naopak by při mně stál a dokázal o mě i pečovat, s kým bych se cítil sám sebou, před kým bych se ani nebál být sám sebou. Neodradilo by mě, kdyby to byl kluk, i když samozřejmě...musel by být pro mě opravdu speciální," na konci se ještě trochu uculí a promne si prsty. Vidím na něm, jak se zastyděl, proto ho v tom nechci nechat.
„Chceš vědět i o mně pravdu? Mám to stejně. Ten kluk by pro mě byl speciální a jedinečný, nepřitahuje mě každý druhý, takhle to nemám, proto si myslím, že když už se do někoho zamiluju, musí v tom přece něco být, alespoň malá jiskra naděje, že jsem opravdu našel toho pravého," šeptnu a opatrně kouknu na Jimina, abych odhadl jeho reakci, ale on se stále usmívá a trochu červená.
„No a...je někdo takový už?" zeptá se s pousmáním, přitom prstem nervózně namaluje na prostěradlo pomyslné kolečko. Přemýšlím, jestli odpovědět kladně, přeci jen...je to on, ale on o tom neví, netuším, jaký bude mít moje odpověď dopad na jeho maličkost, nevím, co se mu děje v hlavě, a to mi dost komplikuje situaci.
„A u tebe?" zeptám se pohotově a on celý zrudne a pozvedne rameny.
„Uhm, možná...? Já ani nevím, ještě se v těchto pocitech moc nevyznám, a-ale já se ptal první!" vydá rychle ze sebe, aby už nemusel dál odpovídat a já se pro sebe uchechtnu nad jeho rozkošným chováním v téhle situaci.
„Heh, kdo ví, taky se v tom tolik nevyznám," mrknu na něj a on rychle otevře ústa a nadechne se, že něco řekne, ale hned se zarazí a místo toho jen nafoukne tváře a sklopí zrak k matraci.
„Copak, čekal jsi jinou odpověď?" zasměju se a on nervózně pozvedne rameny a skousne si ret. Nad tím se ale zamračím, pamatuju si dobře, jak mi Hoseok říkal, abych na tohle dohlédl, protože má pak puchýřky i tam, a to potom nevypadá dobře, alespoň Jimin by toho potom litoval, že má ranky i na viditelných místech, jako jsou právě rty.
Natáhnu se k němu a palcem ho po spodním rtu lehoučce pohladím, jen aby ho zuby přestal mnout, což se taky povede. Jimin ihned povolí a pohlédne na mě dost plaše a zarudle. Jeho oči jsou trochu vytřeštěné z tohohle doteku, takže do nich krásně vidím, jsou tak hluboké a plné malinkých hvězdiček.
Trvá mi, než mi dojde, že se stále jeho dolního rtu dotýkám.
„Nemáš...nemáš si prý kousat rty..." obhájím se trochu nervózně a odtáhnu od něj ruku. On si po svých rtech ještě sám přejede prstem a víc se zabalí do ručníku, jeho konci si ještě překryje polovinu obličeje, abych si nevšiml jeho uculení, ale já to stejně nepřehlédl.
„J-Jo...já vím, díky..." vydá ze sebe šeptem, oči mu ale stále směřují mimo mě. Usměju se a rozhodnu se ho přestat trápit, kdybych se mu chtěl svěřit se svojí láskou k němu, pokračuju v tomhle rozptylování, ale to já nechci, měl bych přestat dřív, než to zajde daleko.
Chytnu po krému a zamávám mu s ním před obličejem.
„Jdeme na to? Než tě dám do kupy, bude to zase chvilku trvat, tak ať nejdeme spát ve dvanáct," Jimin chtěl něco nejspíš namítnout, ale opět se raději zastavil a mlčky přikývl. Mám takový zvláštní pocit, že se v jeho hlavě něco děje, myslím...nezavrhoval bych svoji šanci u něj. Cítím takové příjemné vibrace v břiše a po téhle konverzaci obzvlášť.
„Tak jo, lehni si na záda," šeptnu a nakapu si na dlaň krém. Je načase mu ukázat, že dokážu být přesně takový, jako Jiminův ideální partner v jeho skromných myšlenkách.
Zdravím <33
Užívejte den, víkend <33
YOU ARE READING
Little Butterfly (Yoonmin) CZ
Fanfiction[dokončeno] Přezdívá se mu „motýlek" nebo „motýlí dítě", na první pohled roztomilé nevinné oslovení, ovšem skrývá za sebou srdcervoucí význam. Ten kluk se pro mě stal někým důležitým, udělal můj život doslova jemnější a křehčí, protože on sám je tak...
