Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~7~

„Dobře, budu se na vás těšit, dobře? Mějte se, nashle," ještě počkám, až se i on rozloučí, poté telefonát típnu a s výdechem se svalím zpátky do peřin vedle svého bratra. Mám pocit, že už bych měl vstávat, oba dva bychom měli, myslel jsem, že je opravdu brzy, ale ono už bude dvanáct.

„Co máš dneska v plánu, Jungkooku?" zeptám se bezvýrazně, ne, že bych to nutně potřeboval vědět, ale chci se zajímat. Blonďák ke mně zvedne zrak, trochu nakrčím nos, když uvidím jeho oči plné ospalků a popraskané rty.

„Netuším, buď půjdu prostě ven, nebo začnu se seriálem, taky jsem dlouho nic nemaloval, ale vlastně nemáme plátno," řekne s narážkou, kterou ale já nevnímám. Nejspíš čekal, že mu k tomu něco řeknu, něco k tomu plátnu, které jsem mu pomaloval, ale místo toho si začnu mluvit po svém.

„Hmm, to je hezké, já mám v plánu uvařit něco k obědu a potom půjdu zase k Hoseokovi, to nahrávání mu taky zabere dost času, i když jen hraju na klávesy, stále tam mám, co na práci, ale ne, že bych si stěžoval, alespoň nějak ten den zabíjím," pronesu bezdušně a konečně se přinutím vstát z postele, odkryju peřinu i z Jungkooka.

„Pojď vstávat."

„Hyung, je fakt divný tohle slyšet zrovna od tebe, ale já bych byl už dávno vzhůru, kdybych kvůli někomu nemusel bdít až do jedné ráno," sykne s protočením očí. Jen se pro sebe uchechtnu a odejdu do kuchyně.

***

Zuju si boty, když vejdu do chodby Hoseokova domku a následuju ho do útulné kuchyňky. I ta je zrekonstruovaná, linka pěkně ladí k okolním stěnám, všechno v béžovém odstínu, jen poličky jsou trochu tmavší a stůl do půlkruhu dodává trochu prostoru, přesto se k němu vejdou čtyři židle. Na jednu z nich se posadím.

„kdyžtak, stačí mi jen voda, kávu už jsem měl," upozorním rychle Hoseoka, když jsem uviděl, že už vytahoval balení s kávou a dva hrnky.

„No dobře, dám ti aspoň citrónovku," usměje se. Z lednice vytáhne láhev ochucené minerálky a naleje trochu do vysoké skleničky. Postaví ji přede mě, načež já jen děkovně kývnu hlavou a usrknu si nápoje.

„Poslyš, doufám, že ti teď nějak nepřekroutím plány, vím, že jsi sem přišel nahrávat, ale napadlo mě, že bychom si dneska dali oddech, stejně to ještě nemám od včerejška úplně zpracované, a venku je pěkně, takže bychom mohli někam zajít i s Jiminem."

Pozastavím se nad těmi slovy, opravdu jsem s žádnou vycházkou ven nepočítal, ani jsem se na to správně neoblékl, mám na sobě jen domácí šortky a vytahané tričko, ale vlastně na tom asi nezáleží, je pravda, že by bylo zábavnější jít ven než trčet v nahrávacím studiu.
Zpozornil jsem ale i při vyslovení jména jeho bratra.

„No...mně je to asi jedno, pokud nepůjdeme na nějaký dlouhý výlet, tak klidně..." vydám ze sebe nejistě, Hoseok se nad tím ihned rozzáří.

„Ahh, super, neboj, nepůjdeme daleko, Jimin ani na dlouhé trasy nemůže, ale chtěl zajít alespoň na zmrzlinu, to by šlo, ne?" sice přikývnu na souhlas, ale opět se na chvilku ztratím v myšlenkách kvůli tomu jeho dodatku o Jiminovi. Nemůže na dlouhé trasy? Další otázka, která mi bude kolovat v hlavě...co je s ním jinak?

„Proč? Bolívají ho nohy?" otážu se, ač jsem měl na chvilku pocit, že tahle narážka možná nebyla vhodná, těžko říct, jestli to opět způsobila moje zvědavost. Hoseok se na mě trochu nervózně usměje, ale poté sklopí zrak ke svému hrnku s kávou.

„Ehm, jo. Jo, přesně tak."

„Hobi-hyung? Jsem nachystaný, tak-..." hlásek, jenž mě ihned donutil se za ním otočit, zmlknul v okamžiku, co mě malý světlovlásek spatřil u stolu.

Jeho obočí se trochu zakřivilo, nejspíš mě vůbec nečekal, jeho drobná postava se trochu nakrčí, jako by si nebyl jistý, jestli nemá raději odejít. Možná ho znervózňovalo, jak jsem na něj dokázal civět víc jak deset vteřin, což sám nechápu, ale něčím mě ten kluk prostě fascinuje.

„Hmm? Bezva, Jiminie, za chvilku vyrazíme, jen si vypiju kávu, pojď si zatím sníst antibiotika," usměje se na něj mile Hoseok a vstane do stolu. Do uší mě praští poslední slovo, zvědavě se zadívám na drobného chlapce, jehož výraz se změnil na ještě nervóznější. Pokukoval po mně dost nejistě po celou dobu, co opatrně přešel k lince za svým bratrem.

„Hyung..." špitne rozechvěle směrem ke svému bratrovi a nenápadně se na mě opět otočí, načež rychle sklopím zrak ke své sklenici, ale neudržím se, opět ho zvednu a projedu si chlapce svým pohledem.
Od dlouhých tepláků, až k široké mikině, opět zrakem zavadím o jeho dlaně schované v šedých rukavicích, nakonec dojdu až k jeho obličeji, který nabral trochu červené barvy, jako by se snad styděl.

„Co je? To nic, klid, sněz si to," zašeptá mu nazpátek Hoseok a přiloží mu k jeho plným rtům dávkovací stříkačku naplněnou průhlednou tekutinou. Jimin si nechá její konec opatrně vložit do úst a postupně všechnu tekutinu spolyká. Nakonec to pomaličku zapije obyčejnou vodou a s poníženě sklopenou hlavou odběhne z kuchyně.

Zůstanu zmateně sedět a zírat na dveře, kterými před chvíli drobný klučina odběhl. Začíná mě to všechno opravdu mást. Za normálních okolností bych si myslel, že je nějak nemocný, proč by jinak bral léky, ale on na to nevypadá, nemocný člověk by přece nešel ven na zmrzlinu.

„Ahh, prosím, dělej, že jsi to teď neviděl, nemá to rád před cizími..." vydechne sklesle Hoseok a posadí se zpět na svoje místo. Zamračeně na něj kouknu.

„Co nemá rád? Braní léků?"

„Před jinými lidmi, aish, to...to neřeš, neboj, nic od něj nechytneš, nemá nic nakažlivého nebo něco podobného, jen...musí to prostě brát," vysvětlí trochu nervózně, začne si u toho i mnout prsty, jako by nevěděl, co všechno může vypustit z pusy.

„Promiň, nemám v plánu se v tom nějak šťárat, ale má to něco společného i s těmi rukavicemi a obvazy?" Hoseok ke mně zvedne docela překvapeně zrak.

„Huh? Víš o těch obvazech?"

„Um, no...," těžko říct, jestli je dobrý nápad se k tomu přiznávat, ale přece by to ničemu vadit nemělo, „jen jsem minule zaslechl, že mu obvážeš nohy, nebo co, myslel jsem, že je nějak zraněný, trochu mě to vylekalo..."

„Oh," vydechne Hoseok s menším úsměvem, „aha. No, můžu tě ujistit, že se nemusíš nějak strachovat, nezranil se, je to trochu odlišná záležitost, než si možná myslíš," pronese hnědovlásek se smířeným výrazem v obličeji, přitom si usrkne své kávy. Tohle mi ale nedá.

„A o co teda jde?"

Už z jeho náhlého pohledu jsem během vteřinky pochopil, že bych se v tom neměl víc pitvat, na chvilku to vypadalo, jako by mě propaloval pohledem, že jsem se vůbec opovážil zeptat, ale tohle samozřejmě neřekl nahlas, jen se falešně usměje a poplácá mě po rameni.

„Hele, každý máme nějaké tajemství, které neradi sdělujeme ostatním, obzvlášť, pokud je to něco osobnějšího. Prosím, respektuj to, že Jimin má taky takové své tajemství, dobře?" jeho hlas zní trochu vážně, ale zároveň prosebně. Stejně jako minule, ani teď nechci vytvářet konflikty, proto jednoduše kývnu hlavou.

„Jasně. Chápu. A respektuju to."

Už jsem tu s další kapitolkou <33

Další indicie pro ty, kteří ještě netuší, stejně jako Yoongi, co by se za Jiminem mohlo skrývat :))<33

A dneska jsem dost unavená, ranní vstávání na praxe a potom do školy po celém půlroce je docela nářez xdd zase si budu muset zvyknout na to chodit spávat dřív xdd

Mějte se pěkně <33