Little Butterfly (Yoonmin) CZ

~3~

„Hobi? Jsem už tady..." ozvu se a rozhlédnu se kolem sebe, když přijdu do další místnosti. Právě se nacházím v další chodbě, jež spojuje ostatní místnosti, kolem mě je spoustu dveří, z toho jedny vedou do studia. Jsou pootevřené, ale přesto zezdola nic neslyším.

„Hoseoku?" ozvu se znovu, ale žádná odezva. Prohrábnu si svoje tmavé kadeře a dveře víc otevřu, abych mohl sejít schody dolů, ale zarazí mě cupitavý zvuk někde za mnou, za kterým se okamžitě otočím, to poslední, co stačím zaznamenat, je jen náhlé zavření dveří od obýváku.

„To jsi ty, Hobi?" nemyslím si doopravdy, že je to on, kdyby jo, pozdravil by mě, nezavíral by za sebou dveře. Připadám si teď trochu zvláštně, když se ke klice natáhnu, abych dveře mohl otevřít.
Nejsem ve svém domě, měl bych to raději ignorovat a pohybovat se jen v těch místech, kam mám povoleno jít, ale nedá mi to, Hoseok bydlí sám a dveře se taky nezavírají sami od sebe, když zde není žádný průvan, a už rozhodně necupitají.

Napjatý kliku pomalu stlačím a opatrně vejdu do prostorného obývacího pokoje s pohovkou, menším stolem, velkým oknem s výhledem na zahradu, v čele televize a kávově hnědý koberec po celé ploše.

Rozhlédnu se kolem sebe s menším úsměvem. Tenhle prostor mě uchvátil, má to tady zase novější než minule, ale rozhodně pokojnější. Hned si ale vzpomenu, proč jsem sem vlastně šel, když si moji pozornost získá kousek obinadla trčícího z větší pootevřené skříně v rohu místnosti.

„Je tam někdo?" optám se trochu nejistě a opatrně přistoupím ke skříni, mám pocit, že když se podívám do škvíry, vidím matně kousek něčího obličeje, jistě se nepletu, vidím kousek ucha, které lehce překrývají světlounké vlasy.

Už chci skříň otevřít, ale leknutím sebou škubnu, když se domem rozlehne zvonění.

„Aish, kdo je zase tohle..." šeptnu si pro sebe a odběhnu k hlavním dveřím, u kterých ještě před pár minutami byla postavená bota. Když otevřu, uvidím známou postavu se zmateným výrazem v obličeji.

„Huh? Hoseoku? Kde jsi byl? Myslel jsem, že už nahráváš a nechal jsi mi tady otevřené dveře..." vyplivnu ze sebe automaticky, jako bych chtěl rychle vysvětlit, proč se vůbec nacházím v jeho domě. Nad tímhle se on ale nepozastavuje, jen vejde dovnitř a palcem ukáže za sebe.

„Promiň, jenom jsem šel vynést plasty do popelnice za rohem, nechal jsem si tady tu botu, abych nemusel zvonit na svého bratra, ale jsem rád, že už jsi tady," usměje se. Ve mně ale spíš hrkne po zpracování jeho odpovědi.

„Um, bratra? Ty...už ho máš tady?"

„Jo, dneska ráno ho rodiče přivezli, měl by být v obýváku, proč?" provinile se plácnu do čela nad myšlenkou, že jsem toho chudáka musel nejspíš vyděsit, měl jsem raději poslechnout svoje podvědomí a nechodit do další místnosti, když jsem tam ani nebyl vítaný.

„Oh, já...omlouvám se, neuvědomil jsem si, že to mohl být tvůj bratr, slyšel jsem tady nějaké kroky a šel jsem se podívat, odkud to šlo a...asi se kvůli mně schoval do skříně."

Alespoň jsem se přiznal, nechtěl jsem si sem vtrhnout a pochodovat po domě, ještě k tomu děsit Hoseokovy rodinné příslušníky, ale prostě mi to nedalo. Hoseok odvrátí pohled ke dveřím od obývacího pokoje a letmo kývne hlavou směrem k nahrávacímu studiu.

„Počkej mě dole, prosím," neměl jsem ani v plánu nějak protestovat, zamířím ke schodům vedoucím dolů do studia, zatím, co můj hnědovlasý kamarád vběhl za dveře oné místnosti. Musel jsem se ještě před schody zarazit a na chviličku se zaposlouchat do hlasů vycházejících od vedle.

„Jimine? Jsi v pořádku? To jsem já."

Aniž bych si to uvědomoval, přistoupím blíž ke zdi, jež mě od dvojice odděluje a přiložím na ni ucho.

„Neřekl jsi, že někdo přijde..." pronese něčí tenčí hlásek, ovšem čistý a příjemný na poslech. Čekal bych, že v tomhle věku budou chlapci ještě mutovat, ale on je nejspíš výjimka, protože ač je jeho hlas ve vyšší tónině, zní až moc ryze.

„Já vím, promiň, myslel jsem, že Yoongiho stihnu, je to můj kamarád, nikdo cizí, nemusel ses schovávat, ale to je jedno. Pojď si sednou, obvážu ti ty nohy, řekl jsem, ať na mě počkáš, chci, abys to měl ošetřené pořádně."

Moje zvědavost by mi dokázala dosti zavařit, kdybych se nekrotil. Už jsem měl chuť znovu nakouknout, chtěl jsem toho kluka spatřit a vlastně i zjistit, proč se baví o obvazování nohou, jestli se něco vážného nestalo, ale včas jsem raději zamířil po schodech dolů do studia.

Měl bych to aspoň nějak napravit, třeba tomu klukovi donést čokoládu jako omluvu za moji bezohlednost. Nerad bych tu tvořil konflikty.

Zdravím <33

Tak už se nám tady začne pomalu něco dít, Yoonmin se jistě za chvilku seznámí :33

Ale teď...

...Butter. Už zítra. A nemůžu se dočkat~~ ><