Potom co nám Veron jasně a stručně řekl kde máme to doupě hledat jsme vyrazili a mě dalo vcelku velkou práci domluvit Miranovi. Samozřejmě chtěl být u toho, ale tohle nebyla práce pro něj. Potřebovali jsem tam vrahy, špióny a zloděje. Navíc on by zaručeně přitáhl Rotvalovu pozornost a pokusil by se ho dostat co nejdříve, aby nade mnou měl opět nějaký trumf. Už takhle jsem z toho neměla dobrý pocit a kdyby tam byl nevím co bych dělala.
Doupě bylo skutečně ve skále a z části i pod zemí. Z dálky jsem viděli hlavní vchod a musela jsem uznat, že Veron měl s tím skvělým střežením pravdu. Nedalo by se tam dostat i kdybychom hodně chtěli. Zbývali nám proto jen ty dvě možnosti a ta s tím vodopádem byla nejslibnější. Když jsem před ním teď stáli trochu mě popadla panika. Doufala jsem, že dokáži na tak dlouho zadržet dech a nedojde mi v polovině.
Raven si klekl na okraj jezírka a dotkl se hladiny. ,,Jak je to daleko?"Obrátil se na Mystika, který dopadl do písku vedle Drogana a složil křídla, která nechal zmizet.
,,Veron tvrdí, že tak..." odmlčel se a v duchu počítal ,,přes 300kroků."
,,Nějaké vzduchové kapsy?" Přidal se Nadal k otázkám a kontroloval zda má všechno příslušenství pevně připevněné, aby je po cestě nevytratil.
,,Ani jedna," odpověděl Xanth místo Mystika a pohladil po hlavě velkého modrého hada s jedovatě zelenýma očima. Celou dobu jsem si nevšimla, že by ho měl u sebe. Had ke mně otočil velkou modrou hlavu a ve mně hrklo. Tezgoran?!Napadlo mě a had hlavu naklonil na stranu. Podle toho, že mrl jsem pochopila že mám pravdu, protože hadi nemrkají. ,,Je to na jeden nádech," dodal a podíval se po všech. Nikdo s tím očividně problém neměl, ale já si nebyla jistá jestli na tak dlouho zadržím dech.
,,Tak fajn," zakřenil se Drogan. ,,Jdu první," pronesl a skočil do vody. Naposledy se vynořil, aby udělal nějakou grimasu na Ravena a Nadala a pak se opět ponořil. Po něm šel samozřejmě Raven aby ho mohl zadusit, pak Nadal, Xanth, Mystik, Proxim a já. Upřímně se mi do toho vůbec nechtělo, ale nic jiného mi v tuhle chvíli nezbylo. Slezla jsem do vody a i přes oblečení jsem cítila chlad a proto jsem se rychle potopila, abych si to nemohla rozmyslet. Rozkoukala jsem se docela rychle a viděla malou jeskyni těsně pod povrchem. Tam na mě čekal Proxim a hodil hlavou směrem dovnitř.Kývla jsem a plavala za ním. S dechem jsem zatím stačila, ale nevěděla jsem na jak dlouho. Hlavou se mi honili myšlenky jestli Xanth náhodou nedostane svůj záchvat nebo jestli tam Proxim uvidí,protože tam byla docela tma. Nemohla jsem se orientovat jak dlouho jsme byli pod vodou, ale začala jsem panikařit. S dechem už jsem pomalu nestačila a byla jsem v tom temném průplavu respektive sama. Měla jsem pocit, že se topím i když jsem ještě chvíli s dechem měla vystačit. V tu samou chvíli mě popadl za ruku Proxima ukázal mi gestem, že se mám uklidnit. Položila jsem si dlaň na hřbet druhé ruky a naznačila mu, že už mi dochází dech.Naznačil, že je to už jen malý kousíček a ukázal na zářící hladinu kousek od nás. Kývla jsem a on mi pomohl ven. Proxim byl takové moje světlo v temnotě.
,,Jste v pořádku?" Zeptal se Mystik zatímco mi Nadal pomáhal ven z vody. Uvnitř jeskyně svítila pochodeň a v blízkosti nikdo nebyl takže mohl mluvit polohlasně.
,,Naře nestačil dech," vysvětlil Proxim a z vlasů si setřásl kapky vody. Kývla jsem zatímco jsem zhluboka dýchala a uklidňovala se.
,,Bylo to daleko," uznal Raven, který klečel vedle mě a ruka mu spočívala na mých zádech. ,,Dobrý?" Naklonil hlavu na stranu a rozcuchané černé vlasy mu napadaly do obličeje.
Kývla jsem a pak si od něj nechala pomoct na nohy. Všichni jsem vypadali jako strašáci, ale když jsme si přes hlavy přetáhli kapuce nebylo to už tak hrozné. ,,Pokud si dobře vzpomínám,"začala jsem a rozhlédla se v pokusu vybavit si popis celého komplexu který mi dal můj bratr ,,Veron říkal, že Rotvala by jsem měli najít někde v horním patře."
,,Respektive po schodech nahoru," zjednodušil to Nadal a tasil meč ,,tak jdeme," dodal. Nemusel říkat dvakrát a už jsem se všichni plížili jeskynními chodbami. Moc strážců uvnitř neměli, protože jsem za tu dobu potkali jen dva a ti si nás díky mému temnému neviditelnému štít neměli šanci všimnout. Použila jsem ho i když jsem se s Miranem schovali před těmi berserky z Lågorne a ti nás ani necítili takže to fungovalo dokonale. Proplížit se kolem mágů, kteří cítili magii byl docela problém, protože když jsem kolem nich prošli zvedli hlavu a rozhlíželi se, ale nakonec nás přeci jen nenašli, protože byli moc pomalí. Vpadli jsem do jedné postranní uličky abychom si mohli promluvit.
,,Musíme se rozdělit," pronesl Xanth a rozhlédl se ,,slyšel jsem, že Rotval je ve svém pokoji a ten nenajdeme když půjdeme spolu."
,,Dobře,"souhlasil Mystik ,,ale kdyby se cokoliv dělo dáte signál a přemístíte se co nejrychleji do tohohle prostoru." Ukázal na otevřenou místnost kousek od hlavního vchodu kudy jsme právě přišli. Všichni jsme chápali proč. Dost místa na společný boj je potřeba a proto jsme s tím také souhlasili. Společně jsme ještě vyšli jedny z dřevěných schodů vedle kterých byla kladka s dřevěnou konstrukcí. Každý se vydal svou cestou. Já jsem ještě kousek šla s Droganem a pak jsem se rozdělili a každý šel jinou uličkou.
Pokračovala jsem co nejtišeji v hledání,ale to byl docela problém. Dveří tu bylo dost, ale žádné jsem nechtěla otevřít pro případ že by to byla past. Navíc za nimi vládlo hrobové ticho a to mi přišlo dost divné. Nemohla jsem si v tuhle chvíli dovolit aby mne chytili a proto jsem ani na jedny dveře nesáhla. Cestou jsem tou uličkou nikoho nepotkala a zanedlouho jsem se ocitla na ochozu nad nějakou jinou menší místností. Ochoz byl kousek nad stropem, ale i přesto jsem se skrčila až k dřevěnému zábradlí a pozorovala dění pod sebou.Pár vojáků i stavitelů pracovalo na nějaké pasti nebo válečném stroji, který jsem dosud nikde neviděla. Bylo to ve stádiu raného vývoje, takže jsem nedokázala rozpoznat co to vlastně je. Pomalu jsem se plížila podél zábradlí a pozorovala co tam stavitelé vlastně dělají. Nevěděla jsem, ale přeběhl mi mráz po zádech když jsem si představila k čemu všemu to může být. Mou pozornost ovšem přitáhli dvě osoby vcházející do této kamenné síně jednou z větších chodeb.
,,Začíná být netrpělivý," pronesl muž hlubokým skřípavým hlasem. Tvář skrýval pod šedou kápí takže jsem nevěděla komu tenhle nepříjemný a děsivý hlas patří.
Rotvala jsem poznala už jen podle toho hlasu. ,,Řekni mu, že se na tom pracuje," odsekl muži a otočil se k němu, byl dost rozčílený.
,,Není známý svou trpělivostí a ty už jsi přesáhl jeho hranici," dodal nevzrušeně muž s kápí a založil si ruce za zády. ,,Mám ti připomenout, že buď dostane co chce nebo tvou hlavu."
,,Mou hlavu?"
,,Je mu jedno v jakém pořadí to bude, ale každopádně to dostane co nejdříve nebo..." Palcem si přejel přes krk zleva doprava, aby dal jasně najevo co tou odmlkou myslí.
Rotval se trochu zděsil a v jeho hlase už nebyl slyšet takový odpor když rychle dodal: ,,Dostane co chce."
Muž v kápi přikývl, ale přesto bleskově popadl Rotvala za zápěstí a ruku mu přirazil na hřebík čnějící z kusu neopracovaného dřeva. Mág zaskučel jako raněné zvíře a vyděšenýma očima pohlédl do tváře onomu muži. ,,Měl jsi na to dost času a jestli to nebude do dvou měsíců pošle někoho kdo ti hlavu s umem od zbytku těla oddělí." Ve vší tichosti jsem obešla ochoz a když jsem byla skoro u druhého východu Rotval začal opět mluvit.
,,Ať mi dá více času," skuhral bolestí a já se opět zastavila a dál poslouchala. Stále měl dlaň proraženou hřebíkem a muž s kápí mu nedovolil ruku dát pryč.
,,Airen ti dal času dost a měl bys to dodat do termínu nebo budeš prosit, aby tě zabil rovnou," muž mluvil naprosto klidně. Musela jsem se chytit zábradlí, abych nespadla. To jméno které vyslovil mi nahnalo větší strach než to co jsem tam viděla. Najednou mi došlo co je ten maskovaný zač a na pár sekund jsem úplně zkameněla.
,,Dodám to, slibuju," škemral Rotval a v tu chvíli ho maskovaný pustil a významně zvedl hlavu.
,,To bych ti radil," řekl a na místě kde před chvílí stál se shluklo několik stínů. Když zmizeli byl pryč. Rotval začal nadávat a prskat na všechny strany, takže mu radši všichni šliz cesty. Já jsem se probrala z transu a rychle jsem vyrazila z ochozu do chodby a s někým jsem se srazila. Rychle jsem se zachytila stěny, abych něco neshodila a vzhlédla.
,,Mirane,co tady děláš?!" Sykla jsem na něj tiše a rozhlédla se jestli někdo kolem není.
,,Hledal jsem tě," odpověděl a usmál se. Co tady dělá? Jak se sem dostal?Příliš mnoho otázek a zaručeně se mi na všechny nedostane odpovědi.
,,Jak ses sem dostal?"
,,Těmi povolenými mřížemi," ukázal na strop. To by dávalo smysl. ,,Měl jsem o tebe strach, nemohl jsem tě nechat jít samotnou,"vysvětloval. Nemohla jsem uvěřit, že je tady.
,,Nemusels sem chodit," řekla jsem a podívala se za roh jestli nás náhodou někdo neslyšel. ,,Zvládnu to sama a nepotřebuju ochranu,"dodala jsem a chtěla se kolem něj prosmýknout kdyby mě nechytil za loket na nezatáhl zpět. Tenhle pohled jsem znala, ale teď jsem ani na ten jeden polibek neměla čas.
,,Mirane,"zavrtěla jsem hlavou, ale jemu to bylo jedno. Ten polibek mi stejně věnoval, ale bylo to jiné než jsem si to pamatovala. Možná za to mohl nával adrenalinu v mém těle. Přesto jsem mu ten polibek oplatila. Nesoustředila jsem se a úplně zapomněla, že by nás tu každou chvíli mohl někdo vidět což by byl problém pro nás oba. ,,Mirane, tady nemůžeš..." znovu mě políbil, aby ta věta zůstane nedokončená. Polibky jsem si opláceli navzájem a do zad se mi zaryla studená stěna skály když mě na ní přitlačil. Jeho polibek chutnal jinak než obvykle, jako hořká čokoláda a ani nebyl tak procítěný a hluboký jako jindy. Kéž bych tak měla jistotu že je to on, pomyslela jsem si zoufale. Má odpověď přišla jako spása z nebes. Zpozorovala jsem velkého onyxově černého motýla vznášejícího se kolem Mirana. Viděla jsem jak otevřel oči a na motýla se podíval. Nehnul ani brvou. Nepřestal mě líbat a už vůbec se nezačal ošívat jako když jsem poprvé zjistila jeho slabinu. Hlavou mi probleskla má vlastní slova Ty se bojíš motýlů? Vší silou jsem ho odstrčila. Miran zavrávoral dozadu a zachytil se dřevěné podsady držící na boku strop jeskyně. Od pasu jsem bleskově odtrhla nůž a teď si konec rukojeti tiskla k srdci. Motýl,kterého jsem ještě před pár sekundami viděla se rozplynul jako mlha.
,,Co to děláš?"
Pozvedla jsem nůž výš. ,,Nejsi Miran!"
,,Ale Naro," zasmál se pro sebe a vykročil ke mně. Nůž v mé ruce ho ovšem přinutil zastavit a pohlédnout nejprve na čepel a pak na mě. ,,Nedělej hlouposti, přece mě nechceš zabít."
,,NEJSI MIRAN!" Zopakovala jsem znovu důrazně. Ta věc co se za Vlka vydávala se usmála tak zle čímž mi dala jasně za pravdu,protože Miran by se takhle nikdy usmát nedokázal. Ve chvíli kdy se mu změnili oči jsem pochopila, že je zle a proto se rozeběhla po ochozu zase pryč. Ohlédla jsem se zda mě ta věc nesleduje a v tu chvíli jsem přepadla přes stůl. Udělala jsem kotrmelec když se stůl i s obsahem převrhl a já narazila přímo do nevzdálené skalní stěny. Nohou i ramenem mi projela otupující bolest a měla jsem co dělat abych vstala. Hrozně mě bolel kotník div jsem se na něj dokázala postavit. Ruka byla nakonec jen naražená a hýbat se s ní dalo. Chystala jsem se postavit stůl zpět, aby někdo nepojal podezření ale zaujali mne plány ležící na zemi v písku. Vzala jsem je a pozorněji si je prohlédla. Byl to nákres té věci co se stavěla o patro níže. Rychle jsem je posbírala a nastrkala je do malé taštičky s tím, že je dám Flaymovi, aby zjistil k čemu slouží. I přes pichlavou bolest v noze kdykoliv jsem došlápla jsem se rozeběhla a pokoušela se najít ostatní dřív než někdo tady najde mě.