Jimin p. o. v.
Mlčky koukám do okna a čekám, až se otevřou dveře, ve kterých bude stát buď můj doktor anebo rodina, která má přijít každou chvilkou. Strašně rychle mi tluče srdce, nejspíš jsem stále plný nervozity z příchodu rodičů, anebo spíš z toho, co všechno prozradí můj hyung. Bojím se, že Yoongiho úplně potopí, protože má teď na něj vztek.
Mrzí mě, že je to mezi nimi teď špatné, nechtěl jsem jejich skvělé přátelství rozhádat, nemyslel bych si, že se vůbec něco může ještě pokazit. Stále jsem žil v tom, že si Hobi na Yoongiho zvykne a brzy se nebude muset před ním přetvařovat, ale teď je to ještě horší.
S povzdechnutím se pokusím přetočit na záda, abych stále neležel na pravém boku, začíná mě bolet moje paže i stehno, kde mám zapřenou snad veškerou svou váhu, ale jen se pohnu proti levé straně, ozvou se moje ošetřené rány na bedrech a donutí mě raději dál ležet tak, jak jsem ležel doteď.
Navíc jsem hrozně zpocený, mám pocit, jako bych měl horečku, i když podle doktorů mám prý normální teplotu, jen hojení mých ran na sebe hodně upozorňuje. Ujišťují mě, že jsem v pořádku, chodí mě pravidelně kontrolovat, myslím, že se opravdu nemám čeho bát. Musím to tu jen vydržet a v klidu ležet.
Konečně uslyším zaklepání na dveře, které se vzápětí pootevřou. Dovnitř opatrně nakoukne tmavovlasá žena s rouškou na ústech, kterou sundá hned poté, co mě zahlédne na lůžku. Se starostlivým pousmáním vejde dovnitř a hned přispěchá k mojí posteli.
„Ahoj, broučku, ani nevíš, jak jsem se bála, když jsem zjistila, že jsi v nemocnici," vydechne moje máma a posadí se na okraj mojí postele, přitom mě svojí promrzlou dlaní pohladí po horké zpocené tváři. Usměju se a kouknu i na další dva příchozí.
„Já vím... promiň mi to, nechtěl jsem dělat problémy," špitnu, přitom vytáhnu z peřiny svoji obvázanou dlaň, abych ji taky mohl pohladit po studené ruce a byl jí tak blíž. Ona se ale náhle zamračí a odpoví na moji omluvu.
„Proboha, Jiminie, jaké problémy? Hoseok se měl o tebe řádně postarat, vůbec si to neber na sebe, i když chceš bratra krýt, slyšíš mě?" řekne přísně, ale hned na to mě políbí do vlasů, které ještě shrne z mého čela. Mohl jsem tušit, že to nevezme úplně s klidem a ten, na koho bude vina svedena, si to hodně odskáče. Ale já to takhle nechci, vždyť se na vině podílím též.
„Tady máme prcka, jak se cítíš?" ozve se táta, který už taky přišel k mému lůžku. Přisune si blíž plastovou židli, na které ještě před pár hodinami seděl Yoongi a posadí se, aby mi byl co nejblíž a mohl mě pohladit po tváři stejně, jako to udělala máma. Je hezké cítit se obklopený rodinou, ale asi ne úplně v této situaci.
„Je mi fajn... tak nějak, zase jen zánět," pousměju se, abych odlehčil situaci, ale hned mi do toho skočí opět moje máma, která nejspíš nechce přijmout to, že se vlastně nestalo nic hrozného. Pokud nevynadá bratrovi, tak někomu dalšímu určitě. Asi proto se i bojím o Yoongiho.
„Jen zánět? Jimine, víš, jak jsou i takové záněty nebezpečné, ale neboj se, jistě budeš brzy v pořádku, doktor nám řekl, že na tebe dohlíží a opravdu se nemáme čeho bát, ale to neznamená, že to nic není. Ehm, Hoseoku?" polknu, když osloví mého hyunga, který s povzdechnutím přijde blíž k nám. Vypadá stejně nervózně, jako já.
„Vysvětlíš nám to konečně? Slíbil jsi mi, že se o něj postaráš, věřila jsem ti, proto jsem ho k tobě pustila na prázdniny i školní rok, ale teď tady chudáček leží se zánětem, a nezkoušej vymýšlet výmluvy!" nelíbí se mi, jak začíná zvyšovat hlas, mám hrozný strach, že to nedopadne dobře, že si mě naši zase odvezou domů a do školy budu dojíždět. Viděl bych se s Yoongim tak moc málo a pokud to na něj Hobi-hyung svede, neuvidím se s ním nejspíš už vůbec.
Sklesle zvednu opatrně zrak ke svému bratrovi, svraštím obočí nad jeho zamračeným výrazem. Nevěštím z toho nic dobrého, ale on z ničeho nic povolí, provinile sklopí zrak k podlaze a s povzdechnutím odpoví na máminu otázku.
„Omlouvám se, oba jsme usnuli a... neošetřil jsem ho, byli jsme opravdu unavení, dívali jsme se na film, takže... ještě jednou se omlouvám všem, hlavně tobě, Minie," vydechne nervózně a mně málem spadne brada z toho, co jsem slyšel. Opravdu jsem myslel, že to na sebe nevezme, ale on to udělal i přesto, že věděl, jak bude zle.
„Hyung..." šeptnu dojatě, ale víc neřeknu, myslím, že pochopil. Máma ale nevypadá moc nadšeně, vlastně ani táta se netváří, že by to vzal s klidem. Sklesle chytnu mámu za ruku a pokusím se posadit, ale vlna bolesti mi přejede celým tělem a já s ostrým syknutím zase zalehnu zpátky.
„Opatrně, Jimine!" vyjekne táta a chytne mě za ruku stejně, jako máma za tu druhou, abych si ještě víc neublížil.
„Uh... jen jsem chtěl říct, abyste se na Hobiho nezlobili, opravdu jsme na vině oba dva, protože jsme vážně nevědomky usnuli," řeknu, a ještě to zdůrazním, když se podívám na svého bratra, abych mu naznačil, že takhle to bylo právě s Yoongim. Není hloupý, tohle pochopil, proto mi na to hned odpoví, ale ne úplně podle mých představ.
„Ne, Jimine, mají právo být na mě hodně naštvaní, protože jde o tebe a o tvoje zdraví," sykne a tím opět narazí na Yoongiho. Tentokrát se ale zamračím taky.
„Ale taky jsi jen člověk, každý dělá chyby a tohle nebylo naschvál! A já taky nechci být jak ze skla, chci se cítit aspoň trochu normálně... tak proč se to musí tak strašně moc hrotit?!" vyjeknu, až mi skoro přeskočí hlas. Nebaví mě tyhle hádky, už vůbec ne s mým vlastním bratrem, který má při mně stát a chápat mě, ale spíš se teď chová jako další hysterický rodič.
„Protože tě nechci ztratit!" vyštěkne a mě tím zcela umlčí. S povzdechnutím se posadí na židli v rohu pokoje a zarazí pohled do podlahy, zatím, co já ho stočím ke své peřině.
„Ehm, víte co? Nebudeme to teď řešit a-..." táta mámě položí dlaň na záda a oba dva si nás projede pohledem, jako by snad chápal, jaká napjatá atmosféra mezi námi právě je.
„Půjdeme si koupit kafe a necháme vás tady chvilku spolu, hmm?" navrhne a už vytáhne mámu do stoje, která stále vypadá zmateně, ale nic nenamítá a nechá se svým mužem odvést ven z mého pokoje. Jen co se zavřou dveře, do mých uší se dostane jen tikot hodin.
„Děkuju, že jsi to udělal..." prolomím to ticho konečně, i když se mi nemluví zrovna nejlépe. Připadám si jako na ústní zkoušce ve škole. Hrozně se klepu ještě z těch nepokojů mezi námi, nechci v nich pokračovat, ale zároveň nechci, aby to takhle pokračovalo i mezi ním a mým partnerem.
„Udělal jsem to kvůli tobě, ne pro něj, myslím, že už jsem si své řekl," hlesne. Se svraštěným obočím k němu zvednu zrak a nervózně si začnu mnout svoje bříška prstů trčící mi z obvazů.
„N-Nechci, abys Yoongi nesnášel... vůbec nevidíš to pěkné, díváš se jen na chyby, věnuješ pozornost jen tomu, co udělal špatně, ale vůbec tě nezajímá, kolik krásných věcí pro mě dělá. Cítím se s ním dobře, vlastně úplně nádherně, nikdy jsem nezažil nic podobného... vím, že mu nechceš věřit a odpouštět jen proto, že na něj žárlíš."
Hoseok ke mně zvedne zrak, který vře hněvem. Zachvěju se nejistotou, když pootevře pusu, že něco řekne. Možná jsem tohle neměl vytahovat.
„Myslím, že už je čas mlčet, Jimine," zabručí a zvedne se ze židle, „vracím se domů..." poté odejde ke dveřím a bez rozloučení se ztratí v chodbě. Přepadne mě strašné úzko, krk se mi stáhne a oči se mi zaplní teplými slzami, jež se mi po řasách sklouznou až na líčka a poté dopadnou na moji peřinu.
Nechtěl jsem mu ublížit, jen... nevím, co mám dělat. Mám pocit, jako bych nakonec já ten nejhorší, jako by za všechno zase mohla moje hloupá nemoc, nebýt které by k takovým hádkám ani nedošlo.
Yoongi p. o. v.
Přepínám televizi, ale stejně nenajdu nic, co by mě mohlo zaujmout. Na zprávy nemám vůbec náladu, vlastně ani na nic jiného, proto nakonec televizi vypnu a zadívám se na svůj odraz v černé obrazovce.
Jak se jen mohlo podělat tolik věcí jen během jediné noci, kdybych tak mohl vrátit čas a Jimina ještě před spaním ošetřit, aby to neskončilo takhle mizerně. Jsem bez energie, mám chuť se k někomu přitulit, ale zároveň chci být prostě sám. Zakloním hlavu a na chvilku zavřu oči, abych se pokusil zaposlouchat do ticha, které přerušují hlasy někde od sousedů.
Možná jsem si vzal až moc velké sousto. Možná nejsem dělaný na vztah s šestnáctiletým klukem trpícím nemocí motýlích křídel. Ale tohle si nechci připouštět, miluju ho a on mě, neucouvnu jen proto, že jsem se začal bát o sebe i o něj.
Unaveně si promnu obličej dlaněmi, ale přeruší mě odemykání dveří. Konečně se mi vrátí trochu nálady a já rychle vstanu, abych mohl přivítat svého bratra, kterého jsem neviděl už několik dní.
„Ahh, cítím teplo, venku už se ochladilo a já měl jen mikinu, heh," zaslechnu jeho hlas a poté se s ním střetnu, když konečně vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Usměju se od ucha k uchu a roztáhnu paže od sebe, aby mi blonďák mohl vpadnout do náruče. A naštěstí to taky udělá, ještě se rozběhne a málem mě povalí na zem, protože na to, jaké dítě oproti mně je, tak fyzicky je snad ještě větší, než býval.
„Chyběl jsem ti, hyung?" zasměje se a já se zasmáním přikývnu a pohladím ho ve světlých vlasech, ve kterých už jsou vidět větší tmavé odrůstající prameny.
„Heh, ani nevíš jak, Jungkooku, užil sis to tam aspoň? A Tae tě teda hodil? Mohl jít nahoru aspoň na kafe," usměju se, ale on mávne rukou a zuje si boty. Poté zamíří do koupelny, aby si mohl umýt ruce.
„Yoongi, zapamatuj si, že můj přítel kafe nepije, leda tak čaj, ale stejně mě vyhodil na zastávce, ten kousek jsem si došel, ještě spěchal vyzvednout rodiče na nádraží," zvolá z koupelny a poté se opět objeví přede mnou.
„Každopádně, užil jsem si to hodně, heh, jakože... fakt hodně," mrkne na mě a odkráčí do kuchyně. Otevře ledničku a do toho si začne potichu broukat. Tohle se mi nějak nezdá, myslím, že mi chce něco říct, ale schválně to tak napíná.
„Jungkooku, stalo se snad něco, o čem bych měl vědět?" zeptám se poté, co se opřu o futra. Jungkook se zasmáním pozvedne rameny a vytáhne z ledničky salám a kostku sýra. Nespouštím z něj zrak a on se začíná víc a víc culit.
„Jeone Jungkooku."
„Ano, bratře?" zakření se. Protočím nad tím očima a pobaveně ho plácnu po zadku, abych urychlil jeho vyjadřování. Nechce se mi to z něj tahat, ale podle jeho výrazu poznám, že mi to říct chce. Znám ho už moc dobře.
„Vyprávěj," pobídnu ho nedočkavě a on tedy s výdechem přikývne a ukousne si salámu, než ho začne krájet na kolečka na talíř.
„Tak dobře, ehm... heh, jak bych začal. S Taem jsme se dobře bavili, šli jsme i na pár výletů, abychom neseděli jen doma, i když, tam jsme byli taky a hráli třeba videohry a koukali na filmy, sice mě videohry moc neberou, ale s ním je to vážně sranda. No, po večerech to byla většinou docela romantika, seděli jsme na verandě, grilovali, mazlili se a...," náhle se zastaví a trochu začervenalý se na mě usměje, jako by snad očekával, abych ho znovu pobídl k dokončení věty. Leze to z něj jak z chlupaté deky.
„A?" zeptám se a přivřu oči nad jeho zvláštním chováním, hned se mi ale všechno vysvětlí, když Jungkook dořekne svoji myšlenku.
„A vyspali jsme se spolu. Dvakrát," zakření se a znovu si ukousne salámu, zatím, co já překvapeně vytřeštím oči a plácnu ho po bedrech. Mohl jsem to snad očekávat? No jistě.
„Děláš si teď ze mě srandu?" uchechtnu se a on zarudle zakroutí hlavou, úsměv mu na tváři ale stále hraje a hned mi k tomu začne říkat víc, jako by snad četl moje myšlenky a věděl, že pouhé „vyspali jsme se spolu" mi nestačí.
„Vážně se to stalo a... bože, bylo to divný, teda zezačátku, ale zároveň úplně dokonalý! Asi jsem našel svoji velkou vášeň, prostě... nebylo to vůbec obyčejný, jako jsem očekával, Taehyung to fakt uměl úplně perfektně a ta předehra? Dal si záležet na každičké vteřině a-..."
„Počkej," zasměju se a položím mu dlaň na rameno, „chceš mi tím říct, že jsi byl dole, huh?" Jungkook na chvíli zmlkne a stydlivě se začne dívat všude kolem, ale nakonec nervózně přikývne.
„Asi... nejsem tak dominantní, jak jsem si myslel. A Taehyung není tak nevinný, jak vypadá..., prvně jsme mysleli, že to takhle zkusíme a příště se kdyžtak vyměníme, ale už po první noci jsme měli oba jasno, jaké jsou naše pozice," šeptne upřímně a já se nad tím zasměju, ale zároveň mu věnuju pyšný úsměv. Myslím, že Taehyung je opravdu ten správný člověk, se kterým měl tohle zažít.
„Jsem rád, že je z tebe dospělý muž, který už si začíná budovat svůj vlastní život," Jungkook se na mě dojatě podívá, a ještě s plnou pusou salámu mě znovu obejme.
„Děkuju, hyung. Mm, co vlastně ty a Jimin? Jak pokračujete?" zeptá se, ale nad tím povadnu a nervózně nakloním hlavu na stranu, abych se vyhnul našemu očnímu kontaktu. Jungkook si toho všimne a starostlivě mě pohladí po vlasech.
„Yoongi? Je všechno v pořádku?"
„Jo...," šeptnu a sklesle se na svého brášku podívám, „skoro. Jimin je v nemocnici, Hobi je na mě naštvaný a... já se cítím jako kretén, který všechno podělal," hlesnu a polknu knedlík, který se mi opět v krku vytvořil. Jungkook mě lítostně chytne za ruku.
„Ale ne, nejsi žádný kretén. Mm, nechceš mi všechno vysvětlit od začátku? Můžeš si klidně i pobrečet, jsem tu s tebou," usměju se nad jeho ohleduplností a hned přikývnu na souhlas. Sice jsem si to předtím nepřiznal, ale teď vím, že se potřebuju svěřit a potřebuju obejmout.
„Asi jo... děkuju."
Fuu, tahle kapitola je extrémně dlouhá, tolik slov nemívám :Dd snad nevadí, ale nechtěla jsem to rozdělovat zbytečně
No jinak užívejte <33
Snad se tu objevím dřív než za týden :Dd budu se snažit xdd