„Jestli Jimina zanedbáš, cokoliv poděláš, nebo mu ublížíš, skončils u mě."
„Až Hobi-hyung uvidí, jak pěkně se o mě staráš, změní názor."
„Nedám na tebe dopustit, nedovolím, aby se ti něco stalo, prostě se o tebe postarám za každé situace, to ti můžu slíbit, ano?"
V hlavě se mi stále dokola přehrávají moje vlastní sliby, Hoseokova slova i ta Jiminova. Vidím znovu všechny ty chvíle, kdy jsem byl hlavním terčem, chtěl jsem dokázat, že jsem zodpovědný, že miluju Jimina a nikdy bych nedovolil, aby se mu něco stalo. Sliboval jsem věci, ujišťoval všechny okolo a dělal ze sebe spasitele.
Ale právě jsem klesl hluboko ke dnu společně se všemi těmi slovy.
Myslel jsem, že omdlím, když jsem viděl Jimina v otřesném stavu. Myslel jsem, že je to jen noční můra, nemohlo to být skutečné, byl jsem si jistý, že jsem Jimina ošetřoval, dělám to stále dokola, vím, jak je to pro něj důležité, nedokázal jsem si v tu chvíli připustit, že bych to tak lehce podělal.
Ještě teď mi píská v uších a hlasy okolo se zdají jako pod vodou, tíží mě pocit viny, selhání a zklamání sám ze sebe. Jen jako tělo bez duše sedím na plastové židli v prostorné chodbě zdejší nemocnice, kam byl Jimin ještě před hodinou převezen. Jeho bratr je tady s ním, je někde u něj, komunikuje s lékaři, jen já sedím vedle a čekám.
Příliš jsem s ním nemluvil, jen na pár vteřin jsem s ním vytvořil oční kontakt, když dorazil sem společně se sanitkou, ve které jsem byl s malým blonďáčkem, než mě vyhodili sem. Už z tohohle krátkého pohledu z očí do očí jsem vyčetl všechny jeho emoce, které se v něm zrovna mísily. Zlost, strach, zklamání a nejistota, v jeho očích to však vřelo a já věděl, že jsem u něj právě skončil.
Už nikdy mi nebude věřit, právě jsem udělal jednu chybu, která byla však příliš velká na to, abych se mohl sám utěšit, že mi to Hoseok někdy odpustí. Můžu jen doufat, že na tom Jimin není příliš zle, že se rychle zotaví a ve skutečnosti to není tak vážné, jak to prvně vypadalo, protože kdyby tomu tak nebylo, ani já bych si to neodpustil.
Zvednu hlavu, když okolo projde jeden z doktorů, jako by do mě pustili elektrický proud se postavím na nohy a rozběhnu se k němu.
„Promiňte! Promiňte, jen... sedím tady už celou hodinu, někde je tady můj přítel, má nemoc motýlích křídel a... já nevím, jak na tom je, nevím ani, kde je, nevíte?" začnu ze sebe soukat zmateně, ale doktor mě umlčí zakroucením hlavou.
„Omlouvám se, nic nevím, je tady spousta pacientů-..."
„Můžete mi to zjistit? Jmenuje se Park Jimin, je mu šestnáct let, je někde tady... prosím," začnu doléhat, znervózňuje mě každá minuta na tomhle místě bez odpovědí. Doktor s povzdechnutím opět zakroutí hlavou a položí mi dlaň na rameno.
„Mám spoustu práce, pane, pokud jste rodinný příslušník, všechno se dozvíte, teď mě prosím nezdržujte, mám své pacienty," s tímhle se otočí a pokračuje ve své cestě k výtahu. Mlčky zůstanu stát uprostřed chodby a zírat směrem, kudy lékař odešel. Jistě, já nejsem do rodiny, můžu tady čekat až do noci, ale stejně se ke mně žádné informace nedostanou.
Zničeně se dobelhám k židli a nechám své tělo na ní ztěžka dopadnout, oči nechám zabodnuté v podlaze, jako jsem to dělal doteď. Já odtud ale neodejdu, ne, dokud se neujistím, že je Jimin v pořádku.
Začne mi vibrovat mobil, napjatě se podívám, kdo mi volá, ale trochu povadnu, když si přečtu jméno. Proč jsem si jen myslel, že by mi mohl volat Hoseok? Taková hloupost. S povzdechnutím přijmu hovor a přiložím si mobil k uchu.
„Ano, Namjoone?" vydám ze sebe sklesle a opřu si hlavu o stěnu za mnou.
„Yoongi, pořád jsi v nemocnici?" zeptá se lítostně. Semknu rty pevně k sobě a rozhlédnu se okolo sebe. Chodí kolem spousta lidí, nemocných i těch, kteří své blízké navštěvují, nebo s nimi čekají na své lékaře, jen já vlastně nevím, na co čekám.
„Jo... chci vědět, jak na tom Jimin je, ale... zatím mi nikdo nic neřekne, ani nevím, kde teď je, jestli už někde na pokoji, nebo ho pořád ošetřují, nevím nic..." vydám ze sebe nervózně a stále se rozhlížím kolem, jako bych snad očekával, že zahlédnu Hoseoka nebo snad samotného Jimina.
„Oh, hlavně klid, jistě se brzy dozvíš, jak na tom je, ale určitě je v pořádku, nebo brzy bude, nebuď na sebe hlavně naštvaný, dobře? Jimin by to jistě nechtěl," odpoví mi. Ucítím, jak mě štípou oči od slz, ale ještě je zvládnu zahnat, nechci tady přede všemi brečet.
„Co když je na mě Jimin taky naštvaný... to já ho zapomněl ošetřit."
„Ne, neboj se, bude to dobré, běž si pro kávu a čekej dál, pak mi dej vědět, ano?" mlčky si pro sebe přikývnu, i když to Namjoon nemohl vidět, nedokážu teď ale promluvit, vím, že by se mi rozechvěl hlas, proto jen dál mlčím a zírám před sebe.
„To beru jako souhlas, myslím na tebe i na něj, jo? Zatím ahoj," po tomhle se z mobilu ozve konečné pípnutí a já si ho jen pomalu odtáhnu od ucha a nechám volně ležet ve své dlani, dokud displej sám nezhasne. Hlavu nechám opřenou, očima sjedu výš k protější stěně, na které jsou zavěšené plakáty s různými popisy úrazů či nemocí a jejich prevencí. Sice to nepřečtu, ale očima alespoň přeskakuju z jednoho obrázku na druhý, abych se nějak zabavil, stejně se mi ale obraz zamlží kvůli návalu slz, proto oči nakonec raději zavřu.
***
„Pane? Pane, vzbuďte se," zaslechnu cizí mužský hlas, který se začne stupňovat. Na svém rameni cítím letmé dotyky a jemné houpání. Zmateně otevřu oči, do kterých mi zasvítí nepříjemně ostré světlo ze zářivek na stropě, kromě nich ale před sebou uvidím stát staršího muže s lékařským úborem.
„Jste v pořádku? Na někoho tady čekáte, nebo jste sem přišel sám?" začne se mě tázat a já si rychle uvědomím, že jsem stále v nemocnici. Rozmrkám oči a znovu se kolem sebe rozhlédnu. Už tady není tolik lidí, ale přeci jen tu nejsem sám. Hodiny v čele chodby ukazují už půl sedmé večer.
„Um, ne, já tady čekám, mám tady přítele..." vydám ze sebe ještě rozespale a doktor tedy s menším oddechnutím přikývne a usměje se na mě.
„Ahh, dobrá, bál jsem se, že je vám nevolno, nebudu tedy rušit," pronese a odkráčí zase dál. Klapot jeho bot se mi pomalu dostane z doslechu a já si zamračeně stoupnu. Je pozdě, usnul jsem už po několikáté, stejně se nejspíš nic nedozvím. Sklesle si začnu zapínat svoji mikinu, abych mohl pomalu nemocnici opustit, ale kousek ode mě se otevře výtah a z něj vyjde známý mladík s hnědými vlasy a volnými tepláky. Všiml si mě stejně, jako jsem si všiml já jeho, ale on se náhle zamračí a rozejde se k východu.
„Huh? Počkej! Hoseoku, stůj!" rozkřiknu se a rozběhnu se k němu. Nejde příliš rychle, nejspíš nemá v plánu se mi vyhýbat, jen nemá zapotřebí se mnou mluvit nebo se za mnou otáčet. Doběhnu až k němu a postavím se před něj, abych ho zastavil. Zblízka je však jeho obličej ještě děsivější, když se na mě dívá, jako bych už dávno nebyl součástí jeho života.
„Prosím, neignoruj mě, já se ti opravdu omlouvám, nemělo se to stát-..."
„Mně se neomlouvej, měl by ses omlouvat Jiminovi. To on tady bude kvůli tobě až do konce prázdnin ležet s bolestmi, teď mi uhni, čeká mě venku taxík," hlesne, ale tohle nechci nechat jen tak, proto mu opět stoupnu do cesty, když mě chtěl obejít.
„Hobi... já vím, že jsem si to teď podělal, vím, že mi teď nebudeš věřit snad v ničem a vím, že se stalo přesně to, čeho ses bál, sám jsem na sebe naštvaný, ale stále mi na Jiminovi strašně moc záleží, mám o něj strach... řekni mi aspoň kde je a jak mu teď je..."
Hoseok chvíli mlčí, ale nakonec s povzdechnutím zakroutí hlavou a zastrčí své ruce do kapes od mikiny.
„Asi nemám náladu na tohle obhajování, promiň, zklamal jsi mě a asi ani nemám náladu na to se s tebou nějak bavit. Nejraději bych od tebe držel Jimina dál, ale zničilo by ho to. Máš jediné štěstí, že se na tebe pořád ptal a chtěl tě vidět, jinak bych ti na nic ani odpovídat nepotřeboval. Dostal se mu do ran zánět, takže to teď bude mít trochu složitější s hojením, proto musí zůstat tady, těžko říct, jestli ho odtud pustí, až začne škola, budeme doufat. Jinak leží v pátém patře, pokoj číslo sto tři..." odpoví pochmurně. Nemám další slova, odpověděl mi, i když je na mě stále dost naštvaný. S povzdechnutím mu tedy uhnu z cesty.
„Děkuju... že jsi mi to řekl."
„Jak jsem říkal, je to jen kvůli Jiminovi, jinak bych ti neřekl ani to blbý patro. Návštěvní doba skončila a Jimin usnul, takže můžeš jít taky domů, už tady nemáš co dělat," šeptne ještě a rozejde se k východu z nemocnice. Sleduju, jak se mi ztrácí z dohledu, já však zůstávám stále na jednom místě.
Cítím, jak se mi stahuje hrdlo, kdybych se víc uvolnil, nejspíš bych se už topil ve vodopádech svých slz, ale snažím se udržet. Cítím se teď ještě hůř, nikdy jsem Hoseoka neviděl tak zničeného, ale má na to právo, já jsem to zvoral a je to jen a jen moje vina. Nesu si to na bedrech zaslouženě.
Znovu zkontroluju hodiny, ale nejspíš bych tu opravdu jen překážel. Rozejdu se tedy stejným směrem, jako před chvílí hnědovlasý mládenec.
„Zítra za tebou přijdu, motýlku, neboj se..." šeptnu si pro sebe a zamířím zarmouceně k parkovišti. Odemknu svoje auto, do kterého nasednu, zavřu za sebou dveře, ale ještě nenastartuju. Zahledím se na volant a zaposlouchám do ticha.
Moje ruce se klepou a po řasách už se mi sklouzává pár slz, které poté dopadnou do mého klína a vsáknou se do kalhot. Takhle domů v pořádku nedojedu, musím to ze sebe všechno dostat ven. Pevně sevřu v dlaních volant, hlavu sklopím, až se mi o něj opře čelo a rozbrečím se úplně.
Dlouho jsem takhle neplakal, ale je to osvobozující pocit, cítím, jak ze mě odchází to nepříjemné napětí a křeče v břiše. Jimin pro mě znamená hrozně moc a bolí mě to, když vím, že jsem to byl já, kdo ho sem dostal.
„Jsem partner na hovno!" vzlyknu a naštvaně praštím do volantu, ozve se tak zatroubení, ale poté opět jen ticho, které přerušují jen moje vzlyky, které naštěstí už trochu slábnou. Jsem hrozně unavený...
Dobré odpoledne <33
Chci moc moc poděkovat za 3K votes, luvuju všechny, kdo hlasují, komentují a pravidelně čtou a dávají mi tak najevo, že je příběh baví, hned mám pak větší motivaci psát, i když je to teď složitější a vy musíte čekat trochu déle, než je u mě zvykem.
Nejspíš takhle dotáhnu příběh až do konce a do svého každodenního vydávání se vrátím zase u příští knihy, u které si kapitoly pečlivě předchystám <33
Purple you <33