Stojím v koupelně opřený o umyvadlo a čekám, až se Jimin osprchuje. Naslouchám tekoucí vodě, ale pohled mám namířený do kachličkové podlahy. V rukou držím Jiminův žlutý měkký ručník, který mám už pro něj nachystaný, jakmile bude s umýváním hotový.
Jsem nesmírně vděčný, že si mě Jimin pustil dovnitř, nenápadně mi tak naznačuje, že už se přede mnou tolik nestydí a náš vztah bere jako opravdový vztah se vším všudy, už mu nevadí, když je přede mnou nahý, ať už tady v koupelně, nebo při ošetřování. Bál jsem se, že si na mě bude zvykat déle, ale překvapil mě. Přitom necelý měsíc není až tak dlouhá doba vztahu, přesto se cítím uvolněný a stejné pocity cítím i s Jimina.
Teď to ale není Jimin, nad kým jsem nucen usilovně dumat. Od toho uvědomění před několika hodinami musím pořád myslet na Hoseoka. Viděl jsem v něm toho špatného, začínalo mě trýznit, jak se snaží ode mě odcizit, ale neuvědomil jsem si, co doopravdy cítí.
Přitom jsem trpěl, a vlastně zatím stále trpím, naprosto stejným problémem s Jinem a Namjoonem. Procházel jsem tím už od doby, co se ti dva dali dohromady, a přesto jsem to nedokázal vidět v bratrovi mého přítele. Znám ho dobře, vím, že tady v Changwonu nežije příliš dlouho, a ještě si tu nestačil najít přátele, vlastně ani kolegy, neboť jeho prací je samostatné tvoření hudby ve svém vlastním nahrávacím studiu, a to mu žádné nové tváře do života nepřinese.
Jistě byl moc rád, když zjistil, že u něj Jimin bude nejen celé prázdniny, ale i během školního roku, jistě už se tam necítil tak osamělý, protože jak ho znám, on je společenská duše a potřebuje mít někoho poblíž, a teď měl konečně svého vlastního brášku, vlastně měl i mě, ale teď nemá ani jedno, protože s Jiminem trávíme hodně času jen spolu.
Musí se cítit hrozně, stejně, jako jsem se cítil já, když si Jin přebral Namjoona jen k sobě, ale takhle to nechci, nedokázal bych mít s Hoseokem vzájemnou zeď, která by nám kradla náš dobrý přátelský vztah. V nejbližší době si s ním budu muset promluvit, stejně tak Jimin.
„Yoongi, pomůžeš mi...?" osloví mě nervózně ryzí hlásek a já rychle z myšlenek vypluju a s úsměvem zvednu hlavu k blonďáčkovi sedícímu schouleně ve vaně s vypnutou sprchou. Hned k němu přijdu a chytnu ho za ruce co nejšetrněji, když na sobě nemá rukavičky a vlastně ani nic jiného, pomůžu mu vylézt z vany, aby neuklouzl a zabalím ho do osušky.
„Myslím, že mám hodně nových puchýřů, ta voda štípala víc než normálně," povzdechne si a zamíří ťapkavými krůčky ke dveřím. Nad jeho chůzí se zasměju a chytím ho ještě dřív než stačí vylézt z koupelny.
„Počkej, odnesu tě, drobku," jen co to dořeknu, vyzvednu si ho do náruče a on ještě okolo mého krku spokojeně omotá ještě mokré holé paže. Opět je mi tak blízko a já si neodpustím malinký polibek.
„Nad čím jsi tak přemýšlel? Měl jsem pocit, že vůbec nevnímáš," ozve se náhle, když přijdeme do ložnice a já Jimina posadím na postel, zatím, co si sednu na její okraj a přitáhnu k sobě batoh s věcmi, touhle větou mě ale zastaví a já batoh ještě na chvíli odložím bokem.
„Jen... myslím na svého bratra, chtěl jsem mu zavolat, ale asi by nebylo úplně vhodný s ním tohle řešit po telefonu," přiznám. Jimin si shodí ručník z ramen, aby ho zakrýval jen od pasu dolů a oběma rukama mě chytne za tu moji.
„Hyung to zvládne, zítra večer mě přece odvezeš domů a já to taky nechci nechat jen tak, takže si s ním promluvím už zítra a ty můžeš kdykoliv tento týden, možná bude i lepší, když s ním budeš někde o samotě," navrhne a opět mě usvědčí v tom, že tohle je nejspíš nejlepší řešení. Přikývnu, ale nechci tento večer jen přemítat nad něčím, co teď nevyřeším, raději bych se věnoval své druhé polovičce. S malým úšklebkem se k Jiminovi nahnu a lehce mu dlaní přejedu po holé paži ještě s kapičkami vody držících se na povrchu jemné pokožky a hrubých strupů.
„Mm, co jsi vlastně myslel tím, že jsem vůbec nevnímal? Chtěl jsi snad, abych ti věnoval víc pozornosti?" zeptám se šibalsky a Jimin nabere syté červené barvy, přitom se nahne dál ode mě, ale já se k němu přikloním zpátky, až ho přiměju si lehnout na matraci svými zády.
„Ummm, t-tak jsem to nemyslel, ale..." nedořekne větu, pevně semkne rty k sobě a ostře se nadechne nosem, když ho jemně políbím na zdravé místečko kousek od klíční kosti, přitom se moje rty navlhčí za kapek vody.
„Ale? Ale teď to zní lákavě?" zeptám se polohlasem a svými pootevřenými rty mu přejedu po kůži od místa polibku, přes hrudník až k bříšku, ze kterého ještě shrnu ručník a já se dostal až k malému pupíku. Kapičky za mnou přitom udělají cestičku, kudy jsem se rty projížděl, pár jich ale steče po břichu dolů k ručníků, když Jiminovi vyskočí husí kůže.
„Y-Yoongi-... ahh, co to děláš?" vydechne šeptem a já k němu s pousmáním zvednu zrak.
„Věnuju ti pozornost, proč? Nelíbí se ti to?" jeho tmavé kávové oči se rozšíří a on rychle zakroutí hlavou, aby moji otázku vyvrátil, přitom jeho dlaně pevně sevřou prostěradlo pod námi.
„Líbí! Je to příjemný, ummm-..." umlčím ho polibkem na rtech, kam jsem se musel natáhnout a zapřít se tak pažemi nad Jiminem. Prohloubím tento polibek a přiměju Jimina spolupracovat, což netrvalo dlouho, Jimin se hned uchytí a opíše všechny moje pohyby, dokonce se i odváží na pár vlastních. Usměju se pro sebe, přenesu svou váhu na jednu svou ruku a tou druhou mu jemně přejedu po bocích až ke stehnu, které už je suché díky ručníku.
Chtěl bych mu nenápadně naznačit, co bych chtěl udělat, opatrnými pohyby a dotyky na správných místech mu dát předem vědět a z jeho reakcí usoudit, zda o to taky stojí a zda myslí na to stejné. Odvážněji nadzvednu ručník a dlaní se ze stehna posunu trochu níž, ale tady sebou Jimin cukne a odpojí ode mě rty.
„Ehm, ne..."
„Ne? Moc brzo?"
„Ne, Yoongi... tohle ne..."
„Tohle ne? Jakože... vůbec ne?"
Jimin se s povzdechnutím posadí a přitáhne k sobě svůj ručník, jako by se chtěl přede mnou schovat, nejspíš ho ale přes sebe přehodil jen z pocitu zimy. Nervózně se zadívá mimo mě a pootevře rty, aby mohl něco říct, ale stále je ticho. Položím mu dlaň na schované koleno, abych ho trochu povzbudil.
„Nechci, abys byl kvůli mně nějaký nesvůj, já na tebe s ničím netlačím, vůbec to neber tak, že bych byl nějak naštvaný nebo smutný, to vůbec ne, jen jsme tady úplně sami a mě jen napadlo... no, tohle, ale možná si o tom potřebuješ nejdřív... promluvit?" řeknu tak, abych ho i pobídl k svěření se svými pocity, byl bych hloupý, kdybych nepoznal, že má něco na jazyku.
„Já... nechci tě v ničem omezovat, ale... jde o to, že vlastně ani nevím, jestli jsem na něco takového stavěný. Myslím... eh, teď to bude trapný, ale... mám puchýře i tam, víš kde, a nejsem si jistý, jestli by mi to možná... neublížilo? Není to tak, že bych nechtěl, jen se prostě bojím, aby to nemělo nějaký dopad... chápeš?" špitne celý červený a s hlubokým nádechem se zabalí do ručníku až po bradu a ulehne na matraci zády ke mně.
„Ahh, Minie," vydechnu s pousmáním a lehnu si těsně za něj, abych se mohl natisknout na jeho záda, ale jen lehce, a jednu ruku kolem něj obmotat. Ještě ho políbím do vlasů a pokračuju v tom, co jsem chtěl říct.
„V ničem mě neomezuješ, nemusí na to nikdy dojít, já s tím žít dokážu, jsi pro mě důležitý a nějaké intimnosti jsou úplně vedlejší, dobře?" ujistím ho a on se ke mně konečně otočí čelem, oba dva navážeme hluboký oční kontakt, který mi v břiše vyvolá motýlí bouři.
„Děkuju, že se na to tak díváš," usměje se, ale hned na to opět zvážní, „jenže já bych to někdy chtěl, jen bych se chtěl prostě ujistit, že to udělat můžu a... nevím jak, na tohle mi asi nikdo neodpoví, totiž... asi bych se ani nikoho nezeptal."
„Mm, a co kdybych se zeptal za tebe?" Jimin na mě vytřeští oči a zarudle zaboří bradu do své osušky.
„A k-koho...?"
„Já nevím, někoho, kdo by tomu rozuměl. Mohl bych to zkusit v lékárně, stejně asi nemůžeme používat obyčejné gely, musíš mít něco, co tě nepodráždí, takže stejně bych do té lékárny jednou jel, můžu tam rovnou zajet zítra večer, až tě odvezu a postě se zeptat, buď budou vědět nebo ne, za pokus nic nedám," Jimin na mě dál zmateně zírá, ale poté se zasměje a schová svůj červený obličej do ručníku.
„Ty se mi snad jen zdáš, Yoongie," zamumlá pobaveně, ale hned zvedne hlavu zpět, „mm, co když ti řekne, že je to pro mě nebezpečné?"
„Tak se svět nezboří, pořád se přece můžeme mazlit, jako teď," řeknu a přitisknu si Jimina víc k sobě. On se zasmáním vtlačí svoji nohu pod tu mojí, aby se nám propletly a spokojeně si opře hlavu o moji hruď.
„Já tě tak moc miluju, Yoongie."
„Já tebe, motýlku, cítím se jako nejšťastnější člověk, když tě mám u sebe."
Hoseok p. o. v.
Zahraju na klávesách pár akordů a sladím s nimi slova, která jsem si napsal na papír společně s notami. Zabroukám si kousek skladby a připíšu akord nad slovo, do kterého tón pasuje. Začnu si broukat dál melodii a v hlavě si zpívat slova, jakmile narazím na ještě nedopsanou pasáž, opět zahraju akord, ale hned přestanu, když mi do melodie nezapadne.
„Mm, jak to, že to neladí..." šeptnu si pro sebe zaraženě a zahraju tedy jiný akord, který už by měl jistě sedět, ale ani ten se nesladí s mojí melodií, naopak ji ještě víc naruší. S povzdechnutím zaškrtám noty a přepíšu je na jiné, abych se s akordy sladil, ale po dalším pokusu zahrání mě do uší praští ještě horší verze a já mrzutě chytnu po papíru a jednoduše ho zmačkám do papírové kuličky.
Nedaří se mi, v poslední dny mám pocit, jako bych s hudbou neměl vůbec nic společného, nedokážu správně zapasovat slova s notami, pořád moje skladby něco narušuje a já to nakonec vzdávám.
Nejspíš jsem ještě stále rozrušený z toho, co se kolem mě začalo dít – Yoongi a Jimin. Ti dva mě trápí každým dnem čím dál víc, myslel jsem, že se dokážu smířit s tím, že můj mladší bráška bude randit s mým dobrým kamarádem, přišlo mi to zvláštní, když jsem se tom dozvěděl, jako by to nemělo vůbec fungovat, ale vypadá to, že se ti dva k sobě opravdu mají a Jimin už ani nemá potřebu tu se mnou zůstávat.
Chtěl jsem se zlepšit a víc se Jiminovi věnovat, už od chvíle, co mi naznačil, že jsem jen zalezlý u sebe a on se tu vlastně nudí, mrzelo mě to, nechtěl jsem působit jako věznitel, který ani nemá potřebu se svým bratrem trávit čas, tak to totiž není. Jenže jsem neměl ani tu možnost se zlepšit, protože teď je tady Yoongi, který by mu snesl modré z nebe.
Chtěl bych jim to přát a dávat to najevo, chtěl bych, aby ve mně Jimin viděl oporu a Yoongi dobrého přítele, ale zatím jsem jen dokázal opak. Nemůžu si pomoct, při pohledu na ně se mi nepříjemně svírá žaludek a já mám pocit, jako bych už nebyl pro Jimina důležitý.
Jako by mě už Jimin... vlastně nepotřeboval.
„Ahh, no tak, Hoseoku...jednou by stejně musel dospět," řeknu si s malým pousmáním, ale to mi vmžiku povadne, když zvednu hlavu k fotografiím na zdi. Kromě těch, na kterých jsem já s různými cenami a diplomy, je mezi nimi zavěšená i jedna rodinná, kde je máma, Jiminův táta, já a Jimin ještě s dudlíkem. Hned vedle ní je moje oblíbená – já a bratr, ruku v ruce a s širokými úsměvy. Ta fotka je stará už čtyři roky, přesto mám pocit, jako by byla focená včera. Sklesle sklopím hlavu a odpovím si na svou vlastní útěchu.
„Ale nemuselo to být tak rychle..." posmutněle vstanu ze židle, vypnu klávesy a doploužím se ke dveřím, zhasnu a zamířím zpět nahoru. Moje kroky se rozléhají chodbičkou a poté mě pohltí hrobové ticho, když vyjdu ze studia nahoru do hlavní chodby.
Chvíli jen tak stojím a rozhlížím se po prostoru, který je ovšem pod hustým šerem, protože je pozdě večer a touhle dobou už bych měl spát. Nenapadá mě nic, co bych měl teď udělat, Jimin ve svém pokoji není, takže mu ani nedám pusu na dobrou noc, raději tedy zamířím do své ložnice, abych mohl co nejdřív zalehnout do postele.
Cestou ještě otevřu mobil, jestli mi nepřišla nějaká zpráva, třeba od Jimina nebo od Yoongiho, ale oznámení nemám žádné. Ještě jednou se podívám do zpráv, jako bych se snad snažil tu jednu jedinou zprávu najít, ale opravdu nic.
„Nech toho, prostě... je všechno v pořádku," šeptnu si sám sobě a schovám mobil zpět do kapsy od tepláků, „aspoň na zítřejší noc ho mám zase zpátky..."
Dobrý večer <33
Máte se doufám fajn, i když, zítra zase škola a celý týden před námi, že? :,)
Hmm, Yoongi už o Hobiho pocitech ví, chce si s ním promluvit, Jimin taky, to zní jako plán, který se nemá jak pokazit, že? :33
Dobrou noc vám přeju <33