Přidržím hlavní dveře velké oranžové budovy, aby mohl Hoseok se svým malým bráškou vejít dovnitř, nakonec i já je následuju do prostorné chodby, ve které se ozývá snad každičké malé klapnutí našich podrážek o naleštěnou podlahu. Rozhlédnu se kolem sebe stejně, jako Jimin, který se mě ještě chytil za ruku, nejspíš, aby se cítil trochu bezpečněji v neznámém prostoru.
Na pravé straně od vchodu je recepce, kde sedí starší žena u monitoru za malým okýnkem prosklené bariéry, k ní se hned rozejde Hoseok, a i já s Jiminem se přiblížím, abych slyšel.
„Dobrý den, my jdeme za paní Kim Jisoo, můj bratr s ní má dneska cvičit, už jsme si volali, máme to na pokyn od doktora," řekne a okolím se rozlehne jeho ozvěna.
„Máte papír od lékaře?" optá se žena za okýnkem a Hoseok ihned přikývne a vytáhne poskládaný papír z menšího batohu na Jiminových zádech, podá ho ženě a ta si ho letmo pročte a uloží vedle sebe na stůl, „dobře, ten si nechám, vaše jméno a jméno bratra?"
„Jung Hoseok a můj bratr je Park Jimin."
„Pokud je váš bratr plnoletý, klidně sem potom může chodit sám, pokud není, musí mít doprovod plnoletého rodinného příslušníka, pokud by jeho doprovod z rodiny nebyl, musí se mi tady nebo u slečny Kim zapsat, aby ho mohl doprovázet, to jen oznamuju naše předpisy," řekne to všechno žena a já už čekal, že se o mně Hoseok zmíní, ale on jen přikývne na souhlas.
„Dobře, děkuji za informaci, stejně ho sem budu doprovázet já, takže-..."
„Hyung," skočí mu do řeči Jimin, který nejspíš myslí na to stejné, na co myslím já, „a co když nebudeš mít čas a vezme mě sem Yoongi? Mohl by se pro jistotu zapsat, ne?" Hoseok očima sjede od Jimina až ke mně a mě opět přepadne menší strach, zda jen nejsem překážkou, ale Jimin si za tím očividně stojí a Hoseok tedy s povzdechnutím souhlasí.
„Tak jo, ehm, tady můj kamarád sem možná zajde místo mě jako doprovod, takže... kam se má zapsat?" oddechnu si, když žena z okýnka vytáhne dva papíry a propisku, položí to na pult, o který se Hoseok opírá pažemi a kývne na mě hlavou.
„Vyplňte mi to, nic jiného není potřeba, dole jsou potom tři podpisy, musíte to podepsat vy, jeden rodinný příslušník, že s vámi souhlasí a taky osoba, která je doprovázena, zda též souhlasí, takže všichni tři mi to tam prosím podepište." Přistoupím k pultu, chytnu žlutou propisku do ruky a začnu vyplňovat prázdné řádky v papíru.
Otázky nejsou nijak složité, ale zastavím se až u řádku s otázkou, jaký vztah mám k doprovázené osobě, tedy k Jiminovi. Kroužím propiskou těsně nad papírem a rychle si urovnávám v hlavě, jestli by bylo vhodné napsat, že jsem jeho partner, nebo mám raději zůstat u kamaráda. Hoseok si nejspíš všiml, že jsem se zasekl a nakoukne mi přes rameno.
„Napiš známý, tím nic nepokazíš," šeptne mi mladík vedle mě a já se už dotknu hrotem propisky papíru, ale ještě zaváhám, zkousnu si vnitřní stranu líce a na poslední chvíli bez přemýšlení začnu psát slovo přítel.
Jen co to dopíšu, zvednu zrak k Hoseokovi, ale ten nevypadá moc nadšeně.
„Klid, to slovo má víc významů," šeptnu mu nazpátek a vyplním zbytek, nakonec se podepíšu na poslední řádek a předám propisku Hoseokovi. Bez řečí se podepíše vedle, a nakonec k pultu pustí i Jimina.
„Tady se podepiš, Minie, na to prázdné místo v rohu." Jimin svého bratra poslechne a napíše své příjmení obyčejným písmem, které je lehce kostrbaté kvůli neúplné schopnosti držet propisku nezalepenými prsty.
„Děkuji," ozve se žena, když si papíry převezme, „slečnu Kim najdete v pátém patře, dveře úplně vzadu s jejím jménem, to jistě najdete." Všichni tři se ukloníme na důkaz poděkování, Hoseok za nás ještě poděkuje nahlas, než zajdeme za roh k výtahu.
„Celkem jsme se zdrželi, je dobře, že jsme vyjeli trochu dřív," uchechtnu se, abych odlehčil atmosféru mezi mnou a Hoseokem, to se mi naštěstí podaří, hnědovlásek se pousměje a přikývne na souhlas, zatím, co stiskne tlačítko ve výtahu pro páté patro.
„Mně se prostě musí věřit, už mám zkušenosti s objížděním všemožných doktorů a nevím, čeho všeho," zasměje se a položí svoji dlaň na Jiminovo rameno, než vyjedeme nahoru a konečně se nám otevřou výtahové dveře ve správném patře.
Je tady chodba s kovovými židlemi u stěny, ale nikdo v dohledu, jsme tady sami. Je tady několik dveří s cedulkami i bez cedulek, ale na žádné zatím není zmíněno jméno té slečny, až dojdeme k posledním dveřím v chodbě, poskytne se nám pohled na malou kovovou cedulku s nápisem: Ambulance Kim Jisoo a pod tím nalepený lístek: pouze pro předem objednané.
„Ambulance? Takže ona je něco jako doktorka?" zeptá se zamračeně Jimin.
„Není doktorka, ale asi spadá pod lékařství, kolik je hodin?" ozve se Hoseok a já rychle zkontroluju čas na mobilu, který si vytáhnu ze zadní kapsy kalhot.
„Máme ještě dvě minuty, ale to už asi můžeš zaklepat, ne?" Hoseok pozvedne rameny a už chtěl zaklepat na dveře, ale ještě ho zastaví Jimin, který se od dveří trochu vzdálí.
„Trochu mě bolí břicho..." pípne.
„Z čeho?"
„Nevím, asi z nervozity..." povzdechne si. Lítostně k němu přijdu dřív, než to stačil udělat jeho bratr a chytnu ho za ručku schovanou v rukavici, letmo ho na hřbet jeho ruky líbnu a přitáhnu si ho do malého objetí.
„Neboj se, o nic nejde, bude to jen obyčejné cvičení, my tam budeme s tebou po celou dobu, jo? Nemusíš být vůbec nervózní," řeknu.
„No, Yoongi má pravdu, nečeká tě žádná lékařský prohlídka, ani nic podobného, ale jen cvičení, které ti pomůže rozhýbat klouby, navíc tam budeš s námi." Jsem rád, že i Hoseok souhlasí, alespoň v tomhle držíme za jedno ohledně Jimina. Blonďáček se pousměje a s nádechem přikývne.
„Um, tak jo... děkuju, zaklepeš, hyung?" Můj kamarád přikývne na souhlas a třikrát klepne na dveře před námi. Chvíli čekáme, ale po pár vteřinách cvakne klika a my se střetneme s menší mladou černovlasou ženou, která je výškově blízko Jiminovi, v bílo-oranžové soupravě, která připomíná sportovnější verzi lékařského oděvu. Široce se usměje, když si nás všechny prohlédne.
„Dobrý den, vy jste tady na to cvičení, že? S onemocněním EB," pronese čistým, a ne příliš vysokým hlasem, který je příjemný na poslech, když mluví tak klidně a zároveň pozitivně. Veškeré mluvení nechám na Hoseokovi, ale ten se toho ujme už automaticky.
„Dobrý den, ano, jsem tady se svým bratrem, který tím trpí a byl sem poslán kvůli těm kloubům."
„Ano, ano, pojďte dál, počítám s vámi, ty jsi Park Jimin, že?" usměje se na nejmladšího z nás a ten už trochu odhodlaněji přikývne na souhlas, „ráda tě poznávám, Jimine, já jsem doktorka Kim Jisoo, budeme se tady setkávat dvakrát týdně, ještě se domluvíme, jestli vám bude vyhovovat spíš středa a pátek, nebo pondělí a čtvrtek."
„Je to doktorka..." zašeptá směrem k nám Jimin opět zamračeně, ale ani ona to nepřeslechla a hned se zasmáním pohladí chlapce po rameni.
„Heh, ano, jsem doktorka, kromě cvičení s nemocnými ještě pracuju na rentgenologii, ale to se nás teď netýká, takže se nemusíš vůbec děsit, že jsem doktorka, my se tu budeme zabývat jen a jen cvičením, ano?" Zní moc mile a myslím, že i Jimin si rychle zvykne, už teď se nesměle pousměje a přikývne na souhlas.
Vejdeme hlouběji do ambulance a rozhlédneme se kolem. Je to tu hodně prostorné, podlaha je pokrytá tenkým šedým kobercem, u stěny je skříň a vedle ní pár smotaných žíněnek. Místnost se rozděluje ještě do dalších tří prostorů, ale tam už nevidím, protože všechny dveře jsou zavřené či přivřené.
„Tak, Jimine, můžeš se jít převléct, buď můžeš tady, nebo na záchod, který je tady v těch dveřích, nebo můžeš tam do mojí pracovny, tam ti teď nikdo nevleze, tak si vyber, já zatím nachystám nějaké věci, na začátku si ještě popovídáme, řekneme si něco na úvod, pak půjdeme na samotné cvičení. Vy dva můžete být samozřejmě tady s námi, tady jsou židle," řekne slečna a my s Hoseokem se tedy posadíme, zatím, co Jimin už s batohem zalezl na záchod.
„Hoseoku? Vážně ti nevadí, že jsem tady? Nevypadal jsi nadšeně, když jsem se zapisoval," šeptnu ke svému společníkovi vedle na židli, ale on s povzdechnutím zakroutí hlavou.
„Ježiš, nic mi nevadí, Jimin tě chtěl, tak co mě je do toho..."
„Víš, myslím na to, co jsi mi řekl, ale stejně mám pocit, že dáváš až moc najevo, jak ti náš vztah vadí. Říkal jsi, že si to budeš myslet pro sebe, ale jinak nebudeš vyvolávat hroty, ale děláš opak, Hoseoku... teď to neber špatně," odvážím se říct, ale ač jsem čekal, že ho to naštve a vyjede po mě, jen mávne rukou a podepře si lokty do kolen.
„Tohle asi nepochopíš, Yoongi, nejsi v pozici starostlivého bratra, ale to je jedno, nechci se hádat." Nad tím protočím očima a taky se zapřu do kolen, abych měl obličej blíž k němu a nemusel mluvit nahlas.
„Proč mi prostě neřekneš, co máš za problém?" syknu trochu zoufale. Chci s ním mluvit otevřeně, myslel jsem, že si za ty dny stihne zvyknout alespoň tak, aby se naučil ty emoce proste skrývat, není příjemné se na něj dívat a přímo na něm vidět, jak ho dráždím.
„Protože se nechci hádat, tak pojďme držet zobáky," navrhne šeptem a já s povzdechnutím pootočím hlavu do strany.
„Fajn. Jo a jen jsem chtěl říct, že si dneska Jimina zase odvezu k sobě, dokud je Jungkook ještě u Taehyunga, zítra přijde zase Namjoon s Jinem a chtějí ho taky opět vidět, takže tvůj případný nesouhlas neberu v potaz," oznámím klidně, ale kupodivu na to Hoseok nic nenamítá, jen s povzdechnutím sklopí hlavu do země a pozvedne rameny, jako by mu snad už bylo všechno ukradené.
„Posluž si..."
Dobré odpoledne <33
Přeju vám pěkný víkend <33