Jimin p. o. v.
Čas utíká hrozně moc rychle, možná je to tím, že ho trávím převážně s Yoongim, dokud jsem se s ním ještě neznal, léto se mi vlastně dost táhlo, ale teď? Děsí mě představa, že už mi zbývají dva týdny a pár dní k tomu, než nastoupím na střední školu. Od našeho malého rande také už uběhlo pár dní, to jsem ani nemrknul okem. A dnes už je středa, tedy den... mojí první návštěvy specialistky, která mi pomůže s cvičením a udržováním zdraví mých kloubů.
Nejsem si úplně jistý, jaké mám pocity, jsou dost smíšené. Rozhodně v tom ale není natěšení, cvičení nezní lákavě a už vůbec ne s cizím člověkem, od kterého nevím, co vlastně očekávat. Pokud mi ta žena nebude sympatická, budu mít problém být před ní uvolněný, obzvlášť, když budu mít na sobě jen kraťasy a tričko, takže moje obvazy vlastně půjdou krásně vidět.
Sice mi ji doporučil doktor, ona bude už dávno obeznámená s mým problémem, proto k ní přece jdu, ale to nic nemění na tom, že se z ní může vyklubat nepříjemná osoba, která na mě nebude brát takové ohledy, jako jsem u svých pečovatelů zvyklý.
Ale možná je to jen zbytečný strach smíchaný s pořádnou nervozitou z nového kontaktu a prostředí.
„Myslíš, že to zvládneš bez těch tlustých ponožek? Nechci, abys měl moc zapařené nohy, nejspíš si tam budeš sundávat boty i ty ponožky, tak ti dám obyčejné?" zeptá se nejistě můj bratr, který vypadá též trošku nesvůj, ale on to tak má spíše skrz čas, měli bychom tam být za půl hodiny a já ještě nejsem ani pořádně nachystaný, Hobi-hyung mi teprve ještě obvazuje druhé chodidlo, když už nebudu mít své chundelaté ponožky, tak musím mít alespoň větší vrstvu obinadel.
„Jo, stejně jedeme autem, ne?"
„Ano, Yoongi už by tu měl být, doufám, že nepřijede pozdě, už za deset minut bychom měli vyjet, ať máme ještě nějakou časovou rezervu, když budeme hledat, kam přesně jít," řekne, zatím, co se soustředí na šetrné obvazování, snaží se obinadlo příliš nestahovat, abych neměl otlačeniny, navíc budu potřebovat lepší ohebnost v okolí kotníků.
„Je to od něj hezké, že nás tam hodí, že?" zmíním se s úsměvem, ale po tomhle si získám jen bratrův falešný úsměv. On si prostě nepřizná, že je Yoongi velmi ochotný a ohleduplný, a že by pro mě opravdu udělal všechno na světě, stále mu dostatečně nevěří.
„Jo... moc hezké. Podám ti ty obyčejné ponožky, ty se běž zatím pomalu nachystat s batohem ke dveřím," poslušně vstanu z postele, trochu mi zapulsuje v patách, proto se rychle chytnu stěny, abych nemusel na svá chodidla přenášet celou svou váhu, když už je nemám v bariéře tlustých ponožek.
„Půjde alespoň Yoongi s námi? Nenecháš ho čekat v autě celé ty dvě hodiny, že?" zvolám do chodby, neboť Hoseok už odběhl vedle pro ponožky, ale nedostává se mi odezvy, až ve chvíli, kdy se dobelhám k předsíni a posadím se na zem, abych se mohl obout, zaslechnu kroky a poté se můj bratr objeví přede mnou i s bílými smotanými ponožkami.
„Cože? Jo, Yoongi... ehm, netuším, jestli bude moct, když není člen rodiny, nebo něco podobného, musíme se zeptat té slečny, se kterou tam budeme," protočím očima nad tou výmluvou, i k lékaři jsem šel s ním a nikdo neřešil, jaký má ke mně vztah, ani Hoseok, jenže to ještě neměl ani tušení, že jsem s Yoongim v páru.
„Tak ho vezmeme, kdyžtak se vrátí do auta," řeknu spíš pro sebe, ale zároveň dost nahlas, aby to můj hyung dobře slyšel. Obléknu si ponožky, které překryjí obinadla a poté nohy schovám do bezpečí pevných bot.
„A ty ho tam chceš? Vím, jak jsi stydlivý, budu tam já i ta paní, to tam chceš dalšího člověka?"
„Hyung... je to můj přítel, jsem k němu stejně otevřený, jako třeba k tobě, teda... pomalu si na to zvykám a daří se mi to, mm, třeba si zvykneš i ty," řeknu polohlasem, nechci vyvolat konflikty, ale takhle to cítím. Hoseok mi na to ale neodpoví, asi sám raději nechce, oba jsme v situaci, kdy je složité si uvědomit, co je vlastně vhodné vypustit z pusy, aby se to toho druhého nedotklo, ale věřím, že se to zlepší, jakmile si právě můj hyung zvykne na Yoongiho v roli mého partnera.
Konečně uslyším motor auta. Nadšeně chytnu po svém menším batohu, ve kterém mám věci na převlečení a náhradní náplasti, kdyby se mi po cvičení nějaké odlepily. Taky pití s rozpuštěným vitamínem a papír, který jsem dostal od svého doktora a bez kterého by nás ta specialistka asi ani nevzala.
„Už je tady!"
„Běž za ním ven, ještě si zajdu na záchod," řekne ve spěchu hyung. Nemám námitky, s radostí otevřu dveře a opatrným krokem, abych špatně nedošlápnul, zamířím k cestě, kde už stojí Yoongiho nastartované auto. Ani nestačím dojít až k němu, už se otevřou dveře a ven vyjde krásný tmavovlasý mladík s tenkou, ale dlouhou bílou mikinou se vzorem tmavých flíčků, takže na mě působí trošku jako dalmatin. Oba dva se široce usmějeme, když se střetneme očima.
„Sluší ti to!" zvolám na něj ještě z menší vzdálenosti, než k němu konečně dojdu. Jakmile se mi poskytne možnost ho obejmout, zabořím se do jeho mikiny a pevně kolem něj omotám paže, jako bych z něj chtěl vymačkat všechnu lásku.
„Ahh, děkuju, včera mi ta mikina přišla, mm, kde máš Hoseoka? Myslel jsem, že mě ještě seřve za to, že jsem tady o pár minutek později, než jsem sliboval," uchechtne se, ale než mu dám odpověď, v první řadě se nechám políbit na přivítanou, kromě jeho měkkých rtů ucítím i chuť limetky, kterou buď jedl, anebo měl prostě žvýkačku s její příchutí. To ze mě může cítit leda tak pachuť rozdrceného prášku, který jsem měl ještě před ošetřováním.
„Hobi-hyung je ještě na záchodě, ale už jde. Asi tě neseřve, ale vypadal, že už docela spěchá," obeznámím Yoongiho a reflexně se ho chytnu, abych opět ulevil svým nohám a nestál na nich celou váhou, tohle si získá pozornost mého přítele a sám mě chytí pod pažemi, jako by mě chtěl trochu nadzvednout.
„Bolí tě nohy?" líbí se mi jeho starostlivost, kterou vždy dá značně najevo, když se ptá na takové věci ohledně mého zdraví.
„Ne, neboj, jen nemám na sobě ty tlusté ponožky, zapařily by se mi nohy, takže stojím jen na obvazech a těch obyčejných ponožkách a jde to celkem hodně poznat, mám ta chodidla citlivější," Yoongi chápavě pokývá hlavou a otevře dveře od zadního sedadla.
„Pojď si sednou, ať si neublížíš," s uculením se nenechám přemlouvat a sednu si na sedadlo za sedadlem spolujezdce vepředu, nesednu ale úplně, zůstanu čelem otočený ven z auta a nohy nechám volně viset nad zemí. Yoongi si stoupne přede mě a pažemi se zapře o střechu auta, takže mi zastíní výhled a já můžu sledovat buď jeho dalmatinskou mikinu anebo jeho obličej. A já si zvolím tu druhou variantu.
„Budeš tam se mnou, že? Už jsem se ptal Hobiho-hyunga a zásadně s tím asi nemá problém, a já bych tě tam chtěl, budu se cítit líp, když tam bude víc mých milovaných lidí, bude to trošku filtrovat ten strach z toho všeho..." řekl jsem to trošku posmutněle, abych dal najevo, že mi na tomhle opravdu záleží, ještě si začnu hrát se šňůrkami Yoongiho mikiny. On se naštěstí usměje, své dlaně položí na moje boky a opět mě pohltí krátkým polibkem.
„Samozřejmě, nenechám tě v tom. Čeho se bojíš?"
„Um, nevím... té specialistky, toho, co se mnou bude dělat..." špitnu a zvednu svůj zrak k Yoongiho tmavým očím, která jsou na sluníčku jako horká čokoláda.
„Jistě to budou jenom nějaké cviky, nic, co bys neočekával, ale pokud k tobě nebude milá nebo se tam nebudeš cítit dobře, hned zasáhnu, od toho jsem tady," řekne a pohladí mě dlaní po vlasech, „a budu všechno pečlivě sledovat, ať ti pak můžu sám s cvičením pomáhat, hmm?"
„To bych byl moc rád, určitě si i šplhneš u Hobiho," zasměju se a jako naschvál zrovna zaslechnu bouchnutí dveří. Nejen já, i Yoongi se otočí k domu, odkud už k nám míří Hoseok sledující svoje hodinky.
„Heh, my o vlku..." začne Yoongi, když stočí hlavu zpět ke mně. Zasměju se s ním a sednu si pořádně do auta, aby mi mohl Yoongi zavřít dveře, předpokládám, že už bude můj bratr ve stresu, abychom nepřijeli pozdě.
„Ahoj, Hoseoku, můžeme jet? Jsem připravený."
„Ahoj, ano, vyjíždíme, za dvacet minut tam musíme být..."
Zdravím <33
Taky je u vás deštivo? U nás prší od rána, ale popravdě, líp se mi píše, když mi za oknem prší :33
Tahle kniha bude asi trošku delší, než jsem plánovala, myslela jsem, že do osmdesáté kapitoly se ani nedostanu, ale natáhlo se to a teď se taky snažím dostat k jedné... situaci, kterou plánuju už od úplného začátku, bude na to navazovat i prolog, ale nechci to urychlit, takže se k tomu musím dohrabat :Dd
Jinak mám hrozné dilema a potřebuju poradit, jestli je tady někdo z vás, kdo víc rozumí těm wattpad pravidlům atd, tak bych byla mooc ráda, kdybyste mi napsali do soukromých zpráv, abych s vámi mohla něco probrat (nechci to spát sem, abych zbytečně nespoilerovala nebo nešířila paniku ohledně budoucí knihy xdddd)
Předem děkuju, pokud se někdo ozve a předem se i omlouvám, pokud to bude úplně stupidní dotaz, ale chci mít prostě jistotu ohledně svých děl xddd