„Otevři pusu," řekne mile Yoongi a přiloží mi konec dávkovací stříkačky ke rtům. Pusu tedy pootevřu a nechám si tubičku nasunout dovnitř. Sotva se mi konec opře o jazyk, už ucítím pachuť nahořklé tekutiny, jak se mi začne v ústech hromadit. Všechno to spolknu a poté rychle chytnu po skleničce s vodou, abych antibiotika zapil.
„Šikovný," pochválí mě tmavovlásek, načež se ještě s plnou pusou vody uculím a protočím očima nad jeho pochvalou. Udělal to schválně, dobře věděl, jak na to zareaguju, ale nemůžu si stěžovat, od něj je hezké úplně všechno, co mi řekne.
Hlavně jsem teď rád, že dodržel slib a odjeli jsme od Jina a Namjoona hned po obědě. Nevadilo by mi tam být déle, ale při přítomnosti té mladé ženy jsem se prostě necítil komfortně, už i proto, že o mojí nemoci nevěděla a já byl při ní v neustálých obavách, aby si o mně, bůh ví, co nemyslela. Jistě jsem na ni musel občas působit hodně zvláštně, ať už u jídla, kdy jsem žvýkal jeden kousek pizzy celou věčnost, nebo při mém opatrném pohybování se okolo, anebo celkově při pohledu na moje dlouhé rukávy a obzvlášť rukavice.
Sice se naštěstí na nic neptala, ale jistě jí to kolovalo myšlenkami.
„Když už stojíte u té ledničky, podejte mi kečup," přeruší nás hlas Yoongiho mladšího bratra, jenž právě stojí u sporáku s pánvičkou, na které smaží jakousi rajčatovou směs na nudle. Voní i vypadá to moc dobře, nikdy bych do Jungkooka neřekl, že i on bude takový kuchař, nejspíš je to tím, že ho takhle vidím poprvé, Yoongi za něj často dělal práci, když on trávil čas se svým...kamarádem. Ani nevím, jestli už jsou spolu nebo ne, nepřijde mi slušné se na to ptát, ale nejsem hloupý, abych neviděl, jak se k sobě navzájem táhnou.
„Taehyung odešel brzy, že?" pronese zase Yoongi, který akorát podal svému bratrovi kečup, o který si žádal. To jméno mi stále vypadává z hlavy, ale je to jistě ten kluk, o kterým jsem teď přemýšlel.
„Jo, taky má své povinnosti, rozhodně jich má víc než já, vzhledem k tomu, že školu už dokončil a byt má taky svůj vlastní, už mě k sobě pozval, jdu tam zítra a nejspíš i na přespání, mm, to mě chce ještě seznámit s nějakým...um, Yeontanem? Myslím, vůbec nevím, o koho se jedná, ale měl bych se asi slušněji obléct, pokud je to někdo z rodiny, chci udělat dojem," vysvětlí všechno blonďák a opatrně ochutná rajčatovou směs, vypadá to, že se mu povedla, podle jeho výrazu.
„Mm, musím se pochválit," zasměje se a nabere další malou várku na lžičku, „Jimine, chceš ochutnat?" trochu sebou škubnu nad jeho oslovením, moc spolu nekomunikujeme, jsme si přeci jen trošku cizí, proto mě tohle trochu zaskočilo, ale i mile potěšilo.
„Um, tak jo...pokud můžu."
„Heh, proč bys nemohl, stejně to za nějakých patnáct minut budeš jíst," uchechtne se a už ke mně lžičku natáhne, ale Yoongi jeho ruku ještě zastaví a párkrát do rajčatové směsi na lžičce foukne, aby ji ochladil.
„Myslím, že tvoje prskance Jimin chutnat nepotřeboval," zavtipkuje Jungkook.
„Huh?! Chceš pohlavek? Aspoň se snažím o to, aby se Jimin nespálil!" nemůžu si pomoct, zasměju se nad tím taky. Líbí se mi, jak se ti dva pošťuchují, ale je to zcela jiné pošťuchování než to, které zažívám při společnosti Yoongiho a Jina, tohle je totiž pošťuchování z lásky a je na nich vidět, že se mají opravdu rádi a cokoliv jim projde ústy, není to myšleno vážně či zle.
„To je dobrý, Yoongie, děkuju," uculím se a otevřu pusu, Jungkook mi s úsměvem do úst vloží lžičku a já sním trochu směsi. Vynikající chuť se mi rozleze po jazyku a já to hned dám najevo spokojeným zamručením.
„Mm, je to výborný," pochválím Jungkooka, který se jen hrdě usměje a vrátí se zpět k míchání směsi na pánvičce. Je škoda, že toho s Yoongim nesníme moc, jsme ještě plní pizzy od Jina, za to Jungkook ještě nejedl, ale snad nám zbyde i na večer.
Mám takové tušení, že tady u nich ještě o dost přiberu, nejsem zvyklý doma jíst takhle často, Hobiho-hyunga to do kuchyně nikdy moc netáhlo, je rád, když uvaří pro mě i pro sebe oběd či udělá večeři, ale tady se vyvařuje celkem často, možná je to i tím, že jsou tady na to dva.
„Ahh, víte, co mě dost zneklidňuje?" ozve se Jungkook, aby zabil náhlé ticho tady v kuchyni, „po delší době jsem se podíval, co je vlastně dneska za den a dost ve mně hrklo, když jsem zjistil, že už je skoro konec první poloviny prázdnin."
Povzdechnu si nad tím, tohle mi ani neměl připomínat, škola se blíží opravdu rychle a já ke všemu nastupuju do nového prostředí. Myslím, že i já, i Jungkook máme pořádné právo být ve stresu, on bude v posledním ročníku, čeká ho maturita. A já budu naopak v prvním, budu si muset od znovu na vše zvykat a všichni okolo si budou zase muset zvyknout na mě.
„Oh, promiň, nějak to neprožívám, když už dávno nejsem ve škole," uchechtne se Yoongi a opře se o linku. Jungkook ho letmo plácne do ramene a stočí zrak ke mně.
„Jak to vnímáš ty, Jimine?" s povzdechnutím sklopím zrak a promnu si dlaně.
„Um, asi...jako pomalu přicházející smrt?" Jungkook přikývne a vypne sporák, neboť je jeho rajčatová směs na nudle nejspíš hotová.
„Lépe bych to nepopsal, jestli nezvládnu maturitu, budu v pořádné zádi, nechci skončit jako Yoongi, který sice maturitu má, ale stejně pracuje jako prodavač a soukromý učitel klavíru," tmavovlásek ho opět probodne pohledem, ale raději to nekomentuje, „pořád se držím svého plánu, že půjdu na vysokou, chci se dostat do světa animovaných filmů, ale tohle všechno mi může překazit hloupá poslední zkouška."
„Klid, vím, že se umíš učit, jsi chytrý, podívej se zpětně na svoje známky. Tohle všechno určitě zvládneš a já budu jen čekat, až se dostane ven tvůj první animák," mrkne na něj Yoongi a pohladí ho po zádech schovaných pod bílým tričkem. Neudržím v sobě úsměv.
„Díky, hyung. Hmm, co ty, prcku? Co tě tak děsí?" můj úsměv opět opadne a já nejistě kouknu na svoje dlaně v rukavičkách, poté na obvázané paže a pak zpátky na vysokého blonďáka u sporáku.
Ani nevím, jestli má smysl tohle vytahovat, on má alespoň normální důvod k tomu se obávat začátku roku, ale já mám v podstatě opět problém jen sám se sebou.
„Uh...to je asi jedno, prostě...normální tréma," vydám ze sebe, ale tohle ani jednoho nejspíš neodradí, obzvlášť Yoongi tohle ihned odmítne a stoupne si vedle mě, aby mi mohl svoji paži omotat kolem pasu.
„Ale, no tak, jen se svěř, i když...já asi vím, čeho se bojíš," nejistě se na něj podívám a poté na vyčkávajícího Jungkooka. Povzdechnu si a začnu tedy s vykládáním svého skutečného strachu v mém srdíčku.
„Dobře, tak...jde o moji nemoc. Bojím se, že budu terčem pozornosti, anebo naopak, že vlastně budu jen sám se sebou a nikdo se ani neobtěžuje s tím se se mnou seznamovat. Kdybych byl alespoň extrovert a dokázal si ty lidi získat, ale já jsem ještě ke všemu uzavřený člověk a myslím, že tahle kombinace rozhodně není nějakou výhrou. Samozřejmě se ještě bojím takových těch typických věcí, jako je nové místo, že nejsem na správné škole a já to nebudu zvládat, nebudu vědět, kam jít, když mě někdo někam pošle a...tak podobně," vydám to všechno ze sebe a čekám na odpovědi od Yoongiho či jeho bratra. Nečekám dlouho.
„Oh, Minie, toho se vůbec neboj, na střední škole už jsou lidé rozumnější a věř mi, že jistě nebudeš jediný, kdo bude něčím odlišný. Stoprocentně si najdeš přátele i přes svoji nemoc a povahu, vlastně, když tě spolužáci poznají lépe, zjistí, jak jsi ve skutečnosti skvělý," usměje se na mě Yoongi, aby mě povzbudil. Je to od něj hezké, ale než stačím poděkovat, už se ozve i jeho bráška.
„Má pravdu, já si tou školou prošel a opravdu jsou tam samí podivíni, každý je tam něčím originální, to víš, umělecká škola, divil by ses, co všechno tam potkáš na chodbách, můžeš se tam uvolnit a být sám sebou, i ti učitelé jsou občas machři, přeci jen...všichni jsme tam prostě sví umělci a pohodáři. A kdybys tam potřeboval s něčím pomoct, klidně si mě najdi, jistě se budeme často potkávat, vždycky budu rád po ruce."
Nečekal jsem takové obsáhlé odpovědi, opravdu jsem myslel, že nad tím jen přikývnou hlavou, maximálně Yoongi mi něco málo řekne, ale oni se do mě skutečně oba vcítili a řekli toho dost. Dost k tomu, abych se skutečně víc uvolnil.
„Oh, já...d-děkuju za to," uculím se a Yoongi si mě s úsměvem přitáhne do objetí. Nebráním se tomu, položím si hlavu na jeho hruď a nechám si jeho pažemi obtočit pas, dokonce ucítím i malý polibek, jenž jsem dostal do vlasů, ale tahle krásná chvilka se utne, když si Jungkook odkašle a dost zmateně na nás poukáže prstem.
„Oh, um...hele, hele, něco...něco mi uniklo?" zeptá se zaskočeně a já se rychle od Yoongiho odtáhnu s domněnkou, že by se to ještě dozvědět neměl, ale Yoongi jen obyčejně pozvedne rameny a naposledy mě pohladí po vlasech.
„Promluvíme si večer?" navrhne Jungkookovi, který na něj chvíli nechápavě zírá, ale poté vytřeští oči a otevře pusu, že něco řekne, ale Yoongi ho včas umlčí.
„Kooku! Říkám večer...teď drž zobák," sykne. Yoongi vypadá, že je celkem v rozpacích, i když se to snaží zamaskovat, je to roztomilé. Raději se do toho nepletu a s malým uculením se otočím směrem ke dveřím.
„Půjdu si sednout do obýváku a ty nudle si dám později."
Ohh, už 60. část, však jsme teprve nedávno začali ><
Ale konec mám jaksi v nedohlednu zatím, takže pohoda xddd
Mějte se dnes večer pěkně <33 a zítra taky <33
(btw. mám chuť na tu rajčatovou směs, co udělal Jungkook xdd) + jsem tuhle část hodně procítila, taky se netěším do školy :Dd