S autem zastavím před brankou známého domku, ani ho nezamykám, jen vystoupím a přijdu k bílým dveřím. Zazvoním na zvonek, abych dal o sobě vědět a letmo kouknu na čas na svém mobilu. Za deset minut je pět, ale jistě nevadí, že jsem tady o chviličku dřív. Skutečně už jsem tu poslední hodinu nachystaný seděl na gauči a neustále kontroloval čas, kdy budu moct konečně vyjet.
Z druhé strany uslyším pootočení klíčkem v zámku a poté se dveře pomalu otevřou. Už na mě vykoukne menší světlovlásek s milým úsměvem, když mě také spatří. Bílé široké tričko s krátkými rukávy mu sahá až ke stehnům, jeho černé šortky jdou sotva vidět, obvazy má na svých místech, jako vždycky, a světlé vlasy působí o trochu hustěji než obvykle, nejspíš si je ten drobek umýval a fénoval.
„Ahoj, um, půjdeš ještě na chvilku dál? Něco si ještě potřebuju dobalit," řekne a trochu odstoupí od dveří, abych mohl vejít. Usměvavě přikývnu, vejdu a zuju si svoje boty. Vidím, že na chodbě už jsou nachystané dva batohy a jedna igelitová taška, předpokládám, že má všemožné léky a věci k ošetřování zvlášť od oblečení na celý týden, a jistě si přibalil i svoje mýdla a krémy.
„Jimine, máš všechno? Nekontroloval jsem ti to..." ozve se chraplavý hlas, jenž mluví trochu tišeji. Zvednu hlavu ke schodům, ze kterých pomaličku schází Hoseok zabalený v dece, s rozcuchanými vlasy a s pytli pod očima.
„Ježiš, ty vypadáš. Nepotřebuješ něco? Nemám ti něco během týdne přivést?" promluvím na něj, když sejde až dolů a opře se o zábradlí u schodů. S pousmáním zakroutí hlavou a odkašle si.
„Ne, to je dobrý, objednal jsem si nějaké jídlo, ráno jsem byl ještě v lékárně, mám všechno. Oh, a ještě ti děkuju za tu ochotu, jsem rád, že bude Jimin u tebe, opravdu nechci, aby se ode mě nakazil," řekne a znovu si odkašle do dlaně.
„Ahh, za nic neděkuj, dělám to rád. Mm, sice jdu za tři dny do práce, ale to budu jen u pokladny v jednom krámě, nebudu tam dlouho, kdyžtak se postará Jungkook nebo Namjoon, anebo může jít Jimin se mnou, no, to už si nějak zařídím, neměj obavy."
„Dobře, dobře, hlavně...ať se mu nic nestane," jen přikývnu na souhlas, myslím, že o to se Hoseok pravdu nemusí bát. Jimin konečně vyjde ze svého pokoje s kreslícím blokem v ruce a svým měkoučkým ručníkem. Obě věci si zastrčí do igelitky a napřímí se.
„Hotovo, vše sbaleno."
„Jsi si jistý? Máš všechna obinadla? A náplasti a mastičky? A ty jehličky ode mě z ložnice sis vzal?" začne se ptát starostlivě Hoseok, ale Jimin ho uklidní dalším přikývnutím.
„Neboj, hyung, umím si balit věci. I kdybych náhodou něco zapomněl, můžeme se sem kdyžtak vrátit, Yoongi odtud bydlí přece kousíček," uklidní ho a Hoseok tedy s povzdechnutím přikývne a letmo pohladí Jimina po vlasech.
„Dobře, tak si to u Yoongiho užij a...kdyžtak jsem na telefonu."
„Vždyť já vím, ty vždycky," zahihňá se Jimin a už chtěl zvednou všechny ty svoje batohy, ale já k němu rychle přiskočím a věci si přeberu na svoji stranu, oba batohy si přehodím přes záda a igelitku chytnu do ruky.
„Vezmu to, ty můžeš jít do auta," řeknu, načež Jimin přikývne, zamává svému bratrovi a užuž vyjde ven z domu směrem k mému autu před brankou. Naposledy pohlédnu na Hoseoka a obdaruju ho menším pousmáním.
„Tak se drž, taky jsem na telefonu, kdybys něco potřeboval," nad tím se on usměje a děkovně pokývá hlavou. Taky na něj letmo mávnu a vyjdu ven ze dveří, které za sebou následně zavřu. Jimin už čeká na místě spolujezdce, hodím tedy rychle věci do kufru a posadím se za volant.
„Tak, nechceš se ještě po cestě stavit na zmrzlinu?" navrhnu, ale ač Jimin na chvilku vypadal nadšeně, úsměv se mu hned ztratí.
„Uh, nemůžu, mikinu mám někde v batohu a...tahle nikam nejdu," šeptne a poukáže na svoje holé obvázané ruce, poté poukáže i na svoje nohy, „a vlastně mám i šortky..." povzdechnu si a dlaň mu položím na koleno, takhle si hned získám jeho plnou pozornost.
„Vážně si myslíš, že bys to nedokázal? Stáli bychom tam asi pět minut, ani ne, nikdo by si jistě nevšímal, jak vypadáš, i když...nemáš se za co stydět, vypadáš krásně, nějaké obvazy by jistě každý přehlédl," ujistím ho, chci ho o tom přesvědčit a pomoct mu se odvážit vyjít ven z auta bez mikiny a dlouhých nohavic. On ale stále dost váhá.
„J-Já nevím..." oddělám dlaň z jeho kolene a vrátím ruce na volant, ještě se na něj ale povzbudivě usměju.
„Do ničeho tě nenutím, Minie, zastavím tam a kdyžtak ti tu zmrzlinu donesu do auta, ale chci, abys o tom uvažoval a třeba to zkusil, přece se nebudeš neustále schovávat, jen dej najevo, že ostatním do tvého problému nic není, ale jak říkám, je to zcela na tobě, jo?" nesměle na mě koukne a mlčky pokývá hlavou.
„Tak jo, popřemýšlej, budeme tam za nějakých sedm minut," mrknu na něj a konečně dám auto do pohybu.
***
Zaparkuju kousek od stánku se zmrzlinou, není tam ani velká fronta, jen pár lidí. Pohlédnu na Jimina vedle sebe, abych zjistil, jak se tedy rozmyslel, ale podle jeho výrazu můžu poznat, že si stále není jistý a při myšlence, že by tam šel se mnou, ho přepadá strach.
„No tak, budu tam s tebou, nakonec uvidíš, že to není tak zlé," povzbudím ho a znovu ho jemně pohladím po noze, ale on semkne rty pevně k sobě a nervózně pozvedne rameny, přitom si začne mnout svoje prstíky vyčuhující mu z rukaviček.
„Ale...tu zmrzlinu objednáš ty, že? A...pak hned půjdeme do auta," špitne a já s pousmáním přikývnu na souhlas. Ani bych se nezdržoval, nechci ho přivést do velkých rozpaků, vím, že se tam venku nebude cítit moc dobře a bude rád, když to bude mít rychle za sebou.
„Spolehni se, vezmeme zmrzlinu a jdeme zpátky," potvrdím jeho slova a on tedy s těžkým výdechem a nakrčeným obočím pootevře dveře auta, aby mi dal najevo, že jde tedy se mnou. Popravdě, nevěřil jsem, že na to Jimin přistoupí, pouze jsem doufal, že bych ho mohl trochu motivovat nebo alespoň přimět k přemýšlení nad tímhle návrhem, ale jsem skutečně rád, že se opravdu odváží k tomuto velkému kroku.
„Jsi statečný," povzbudím ho ještě a společně s ním vylezu ven z auta. Opatrně přicupitá ke mně a chytne se mojí paže, aby se cítil víc v bezpečí. Usměju se nad tou roztomilostí a zamířím s ním ke stánku se zmrzlinou.
Jimin se neustále dívá kolem sebe, kontroluje, zda se na něm neusadil pohled někoho z kolemjdoucích či lidí ve frontě na zmrzlinu, do které se taky postavíme, ale jak jsem mohl tušit, nikdo o Jimina nezavadil ani pohledem.
Pohladím ho dlaní po bedrech, abych ho trošku víc uklidnil a poukážu na křídovou tabuli s nápisy příchutí točené zmrzliny.
„Vanilková, mátová nebo míchaná. Kterou si dáš?" ucítím, jak se Jimin trochu povolil a s pousmáním ke mně zvedne svůj zrak.
„Míchanou, mám rád, když jsou chutě namixované," řekne. Mohl jsem to tušit, už jsem se o něm stačil dozvědět, že má rád více chutí pohromadě, obzvlášť u zmrzliny. Přikývnu tedy na souhlas a rovnou si nachystám peněženku.
„Hmm, já sice mátovou ještě neměl, ale stejně si vezmu svoji vanilkovou," uchechtnu se a Jimin mě hned obdaruje milým úsměvem, ještě mě svojí dlaní v šedé rukavičce pohladí po rameni.
„Dám ti ochutnat," pronese, ale náhle semkne rty pevně k sobě, nakrčí se v ramenech a se svraštěným obočím letmo koukne za sebe, hned se ale zase otočí čelem dopředu a křečovitě se opět chytne mojí paže. Zamračím se nad tím a nenápadně se kouknu za nás, všimnu si, že si do fronty stoupla trojice mladých studentek, nejspíš v podobném věku, jako je Jimin.
„Klid, nic se neděje," šeptnu poté, co jsem se nahnul k Jiminovu uchu, abych ho opět přivedl do větší pohody, ale myslím, že se ani po tomhle necítí úplně komfortně. S povzdechnutím mu dlaň nechám položenou na zádech a oparně si ho přitáhnu blíž k sobě.
„Podívej, už jsme skoro na řadě, pak jdeme do auta."
Netrpělivě čekám, až konečně odejde dvojice před námi, abychom mohli s Jiminem koupit zmrzlinu a dál se tady nezdržovat. Chvíli vypadal ten drobek v pořádku, ale mohl jsem tušit, že jakmile se sem nahrne někdo další, obzvlášť lidé v jeho věku, veškerá odvaha ho přejde.
„Ježiš, co to je," uchechtne se náhle tiše dívčí hlas za námi a já ucítím, jak Jimin náhle ztuhl. Tahle věta ale přece ještě nemusí být směřována na něj, ty dívky se mohou bavit o čemkoliv, není nutné v tom hned slyšet narážky na vlastní osobu.
„Copak, Jiyu, nepřitahují tě mumie?" zasměje se další hlas a tohle už přesvědčí i mě, na koho jsou tato slova mířená. Pohlédnu na Jimina, jenž už je v obličeji úplně rudý a v očích má odlesky slz. Zamračeně pootočím hlavu k dívkám.
„Ty jsi blbá," zasměje se tmavovláska za námi, „možná i ten faraon by mě víc přitahoval, heh, ale tohle je hnusný, myslíš, že je to nakažlivý?" šeptne pobaveně studentka, po téhle vědě zazní chichotání i těch zbylých dvou. Ucítím, jak Jimin víc stiskl moji paži, kouknu na něj a zjistím, že má hlavu sklopenou, rty zkroucené do vlnky, jako by se snad snažil zadržet pláč, přitom slyším jeho zrychlený dech.
Tohle už dorazí i mě, nikdy jsem nezažil takové narážky, nedovedl jsem si představit, co všechno lidé nevymyslí, ale Jimin tohle jistě zažívá často, tak často, že už předem tuší, a proto se bojí ukazovat svoje obvázané nohy a ruce lidem.
Se zamračením se otočím ke studentkám a probodnu je svým ostrým pohledem.
„Bavíte se nad tím dobře? Nejspíš ano, když jste zdravé a bez zdravotních komplikací, to ale neznamená, že se budete vysmívat druhým. Ve svém věku už byste měly mít nějaké slušné vychování, ale pokud vám rodiče neřekli, že smát se nemocným lidem je vrchol drzosti, tak vám to teď říkám já. Zamyslete se nad sebou," syknu to všechno důrazně, až dívky zmlknou a trochu odstoupí dál ode mě. Žádné námitky neslyším, proto je naposledy projedu pohledem a poté se otočím zpět čelem ke stánku.
Ještě zkontroluju Jimina, ale ten teď na mě hledí, jako na přízrak, pusu má trochu pootevřenou a líčka zbarvená do růžova. S úsměvem ho pohladím po vlasech a kývnu hlavou směrem ke zmrzlině.
„Už budeme na řadě, chceš velkou nebo malou?"
„U-uh...malou...d-děkuju," vykoktá a rozechvělý zabodne svůj zrak do země. Spokojeně se pro sebe usměju, když za našimi zády už neuslyším ani pípnutí.
Dobrý večer <33
Moc děkuju za pěkné názory na tenhle příběh, vážím si toho opravdu moc! <333
A užijte si víkend :33