„Kde teď vlastně bydlíte? Někde na hotelu?" optá se Jungkook, když od svých rtů odtáhne okraj hrnečku s kávou, kterou tady popíjíme téměř všichni, výjimkou je Jin, který si dal raději čaj. Já už mám ale skoro vypito, spěchám, protože chci za chviličku vyrazit na cestu – slíbil jsem Jiminovi, že se na něj přijdu podívat a už jsem dával vědět i Hobimu.
„Mm, měl jsem v plánu jít na hotel, ale nakonec nás u sebe ubytovala Jinova sestra, nedávno se sem odstěhovala se svým přítelem, takže hotel nebyl potřeba," vysvětlí Namjoon a svůj šálek kávy si odloží na stolek vedle něj.
Málem bych i zapomněl, že má Jin vlastně sestru, jež už tady v Changwonu žije, svým způsobem je to dobrá zpráva, Jin tady má rodinu, bude sem tedy moct jezdívat častěji, ale teď opravdu nejde o něj, spíš o Namjoona, je s ním neustále a znamenalo by to tedy, že bych se vídal mnohem častěji právě se svým přítelem.
„Kdyby sem přijel jen Namjoon, klidně bych ho ubytoval tady u nás," řeknu, a i já odložím svůj hrnek, oproti ostatním však už prázdný. Už jsem nachystaný kdykoliv vstát a odejít z bytu směrem k domu Hoseoka.
Jin ke mně stočí pohled a usměje se pro sebe.
„Je hezké, že na NÁS tak myslíš," zdůrazní a usrkne čaje. S úšklebkem přitakám na souhlas, pochopil to senzačně, myslím, že mám jediné štěstí, že Jin není urážlivý typ člověka, to spíš Namjoon mi očním kontaktem dává najevo, abych byl přeci jen trochu milejší, vždyť je to jeho partner, ale já si nemůžu pomoct, neumím se moc dobře přetvařovat a když je mi někdo nesympatický, prostě neměním svoje přirozené chování.
„To je v pohodě, já bych tě ubytoval ve své ložnici," ujistí Jina ihned mladší blonďák sedící vedle mě, lehce do mě drbne ramenem, sám ale zůstane úsměvem natočený k mladíkovi na vozíčku. Ten se usměje nazpět, jako důkaz vděčnosti.
„Ty jsi zlato, Kookie," pronese spokojeně. Já už se do rozhovoru moc nezapojuju, letmo zkontroluju čas a vstanu z gauče, čímž si získám všechny pohledy nalepené na mojí osobě.
„Někam odcházíš?" zeptá se Namjoon. Sice bych měl být s ním, přeci jen, dlouho jsme se neviděli a těchto pár hodin nestačilo k tomu, abychom si všechno povyprávěli, ale musím jít za Jiminem, nebo spíš chci, chci vidět, jak na tom je, popřípadě mu zase zvednout náladu, vlastně i on mi je zvedá, dnes by se mi to hodilo, potřebuju natřásat energii na několik následujících dní ve společnosti Namjoonova partnera.
„Jo, za Hoseokem, má tam mladšího brášku a já za nimi teď většinou pravidelně chodím," vysvětlím ve zkratce, jak už jsem mohl tušit, opět se ozve ten, který by měl raději držet jazyk za zuby.
„Oh, ale, to musíš mít velkou motivaci tam chodit, pročpak se zase ozývá můj gay-radar?" zasměje se s úšklebkem Jin, Namjoon mu ale položí dlaň na stehno, nejspíš, aby ho trochu utišil, i Jungkook naštěstí zasáhne a ihned zakroutí hlavou v nesouhlas.
„Yoongi-hyung není gay, Jine, nemusíš v tom vidět hned něco zvláštního."
„Neřekl jsem, že v tom něco vidím, pouze říkám, že se ozval můj gay-radar, kdo ví, kvůli komu se spustil, třeba kvůli tobě, Kooku, nemluvím o Yoongim," řekne ihned, ale všichni jsme jistě pochopili, že s tím mířil na mě. Raději se zdržím konverzace a odejdu do chodby se obout.
„Tak pokud je to mnou, pak je to asi jasný, heh, ale Yoongi je čistokrevný heterák, je náhodou pěkné, že si začal rozumět s někým novým, navíc, Hoseokův bráška za to stojí," usměju se nad slovy vlastního bratra, brání mě pěkně, ač mi ještě nedávno doporučoval, abych návštěvy Hoseokova domu raději vynechal, přeci jen, od doby, co znám Jimina, jsem se domů vracel skleslý, zamyšlený, zmatený, ale to bylo ještě před tím, než jsem se o nemoci motýlích křídel dozvěděl.
„Ahh, to asi nebude jen tak obyčejný klučina, huh?" ozve se tentokrát Namjoon směrem k chodbě, aby dal najevo, že je to otázka mířená na mě. Stočím hlavu k obýváku a střetnu se s jeho vyčkávajícím pohledem.
„Máš pravdu, není, vlastně je mnohem jedinečnější, než si dokážeš představit," odpovím, do kapsy hodím klíče a peněženku s doklady, jsem nachystaný vyrazit, ještě chvilku čekám, co všechno z těch dvou ještě vypadne, ale nejspíš tady konverzace skončila.
Vyjdu ven z bytu směrem k východu z paneláku.
***
Zastavím před známými bílými dveřmi a zazvoním na zvonek. Je to zvláštní pocit, ale docela se těším, až toho prcka uvidím, nejen proto, že se chci ujistit o jeho zdraví, ale také mám v sobě jakousi touhu znovu vidět jeho obličej a slyšet jeho ryzí hlas. Po celou cestu, co jsem sem šel, nemohl jsem z hlavy dostat slova, která vyšla z Jinových úst.
„Musíš mít asi velkou motivaci tam chodit" a „ozývá se můj gay-radar"
Já členy téhle skupiny podporuju, jako nikdo jiný, mám svého mladšího bratra opravdu hodně rád, miluju ho, nedal bych na něj dopustit, miloval jsem ho vždycky a miluju ho do teď, nemělo na tyhle city Jungkookovo tehdejší přiznání absolutně žádný vliv, a dokonce bych řekl, že díky němu jsem se o tomhle naučil více, naučil jsem se těmto lidem mnohem víc rozumět a v mém životě se to stalo naprosto normální a přirozenou součástí, o to to bylo snazší, když přišel s přiznáním Namjoon.
Podporuju sakra hodně, ale něco mi vadí. Vadí mi jedinci, jako je Jin. Kromě toho, jakou má tendenci stále někam dolézat, vtírat se do rozhovorů, až moc zdůrazňovat svoje názory, nedávat prostor ostatním pronést, co si o dané věci myslí, stejně tak to má se svojí orientací – nepotřebuju poslouchat jeho narážky jen proto, že jsem se dal do řeči s nějakým klukem.
Nepotřebuju to poslouchat, jenom proto, že mě Jimin fascinuje.
Nepotřebuju to poslouchat, ale je zvláštní, jak jsem nad těmi slovy začal přemýšlet. Do jaké míry může být člověk fascinován jiným člověkem, aniž by se bál, že to znamená nějaký bližší cit? Do jaké míry můžu cítit příjemné pocity v přítomnosti toho druhého, aniž by to znamenalo lásku? Do jaké míry můžu přemýšlet nad Jiminem, aniž bych měl strach sám ze sebe, zda jsem se náhodou nedotkl nebezpečnějšího citu, než který je pro mě zdravý?
Táhne mu na sedmnáct let, teprve zavítá na středí školu, teprve se začne rozkoukávat po světe těch dospělejších, copak je to vůbec dobré začít cítit něco víc? Bojím se, že tohle správné není, proto se potřebuju ujistit, zda jsem do tohohle pocitu opravdu nespadl.
Ještě ale nevím, jak tohle ujištění provedu.
Dveře se stále neotvírají, kdybych se nezamyslel na celých šest minut, možná bych už odcházel a obvolával Hoseoka, ale takhle zazvoním ještě jednou s nadějí, že tentokrát mi někdo konečně otevře.
Přešlapuju na místě a pomalu tuhle naději ztrácím, ale nakonec přeci jen uslyším cvaknutí zámku a poté se dveře začnou pomaličku otvírat. Napřímím se a předem nakouknu do škvíry, která se mez dveřmi vytvořila, ta ovšem zmizí vmžiku, co se dveře otevřou dokořán.
„Um, ahoj...omlouvám se, trvalo mi, než jsem sem došel..." špitne tenčí, ovšem čistý hlas, který jsem tolik očekával, ale na to, že se objeví hned ve dveřích, jsem nebyl připravený. Jimin stojí u prahu, dlouhé šedé tričko mu sahá až po stehna a zakrývá tak jeho šortky, které má nejspíš taky na sobě, výstřih má trošku větší, takže se mu odhaluje i jedno bledější rameno, předpokládám, že tohle snad ani není jeho tričko.
Jako vždy, i teď má paže i nohy obvázané po celé délce, náplasti svoji práci vykonávají v jiných místech, jako jsou ramena a krk.
Ač má nohy celé holé, když nezapočítávám obinadla, až moc razí jeho chodidla zahalená v tlustých huňatých ponožkách.
Jimin se ztěžka opírá o dveře a sotva stojí na svých nohou, což mě ihned dostane zpátky na zem a rychle vejdu dovnitř, abych dál nezdržoval.
„Oh, Ahoj, Hoseok není doma, nebo co?" zeptám se, neboť mu není podobné, aby nechal otvírat svého brášku, který má ještě k tomu menší problémy s chůzí. I teď se na něj lítostně zadívám, když se blonďáček vydá směrem k obýváku, přidržuje se každé nejbližší věci, kterou má po ruce, na chodidla došlapuje opravdu opatrně a spíše je za sebou táhne, raději nechci vědět, jak jeho kůže na chodidlech vypadá, musí být posetá bolestivými puchýři a ta rozdrásaná pokožka se jistě taky nezacelila.
„Ne, on jen šel nakoupit, zjistili jsme, že už nemáme na zítra z čeho vařit a zítra bude od rána zavřeno, musel jít hned, odešel asi před deseti minutami, takže ještě potrvá, než přijde," vysvětlí mi mladík a rychle se chytne stěny, když opět bolestivěji došlápne na nohy.
„Aha," vydám ze sebe a pomalu přijdu až k Jiminovi, jenž se teď plně soustředí na to, aby došel ke gauči, „nechceš nějak pomoct? Musí tě to hodně bolet..."
Jeho kávová očka se ke mně stočí a zaryjí se mi do mých panenek. Přísahal bych, že jsem opět ucítil to divné šimrání, oproti včerejšku, tohle bylo celkem příjemné. Už to nepřipomíná šváby v mém žaludku, spíše takové křehké motýlky, jako je sám Jimin.
Trochu stydlivě se pousměje a zakroutí hlavou.
„Ne...to je dobrý, zvládnu to, ummm, nevím, co bych měl teď udělat...ehm, něco k pití?" vydá ze sebe trochu nervózně, jako by si nevěděl rady se situací, kdy je tady bez svého hyunga
„Ahh, ty hlavně nic nechystej, já si naliju vodu, ty si běž hlavně někam sednout, nechtěl jsem nějak vyrušovat, myslel jsem, že tady bude Hobi."
„Oh, nevyrušuješ!" řekne rychle a na konci se opět pousměje, jeho líčka naberou růžový odstín a on na mě nevinně koukne, „naopak, těšil jsem se na tebe...totiž, včera ses o mě pěkně zajímal, to, jak jsi psal Hobimu-hyungovi, jestli jsem v pořádku...říkal jsem si, že jsi asi opravdu skvělý člověk."
Tohle mě zarazí, nečekal jsem, že o tom bude vědět, ale vlastně jsem i rád. Usměju se nazpátek a dojdu až k němu.
„V určité momenty jsem ten nejlepší člověk, heh, pojď, pomůžu ti dojít k pohovce," nabídnu mu svoji ruku, na kterou se on jen nejistě podívá, ale poté svoji dlaň v šedé rukavičce položí na tu moji. Lehounce ho stisknu a druhou rukou ho podepřu pod paží, opět tak jemně, abych mu ještě víc neublížil.
Takhle na dotyk je ještě drobnější, skoro mám opravdu pocit, jako bych držel nějakou hodně křehkou sošku nebo skleněnou tenoučkou vázu. Jimin udělá pár pajdavých krůčků, trochu zpevní stisk našich dlaní a červený odvrátí pohled jinam, než je můj obličej trochu blíž jemu než obvykle.
„Dobrý?" ujistím se, když ho konečně dovedu až ke gauči, kde si Jimin s výdechem sedne a zvedne svoje nohy nahoru, aby si mohl chodidla opřít o měkké polštáře.
„Jo, děkuju," špitne, „ahh, takhle se cítím jako nějaký mrzák, promiň, kdybych si svojí hloupostí tohle nezpůsobil, nebyly by problémy," řekne sklesle, ovšem stále se snaží o menší úsměv. Soucitně si povzdechnu a posadím se těsně vedle něj.
„Jimine, to je v pořádku, poslyš, každý děláme občas hlouposti, ale žádné problémy tady nejsou, všechno dobrý, půjdu si nalít vodu a ty se nemusíš ničím trápit, dobře? Mám i tobě něco donést?" zeptám se mile a on hned s pousmáním přikývne.
„Um, mohl bych džus? Je v lednici, taky mám docela žízeň a...taky si můžeš nalít, jestli chceš."
„Heh, já ty džusy a sladké vody moc nemusím, ale donesu ti to, počkej pěkně tady," řeknu tak, aby si už hlavně nedělal starosti a vstanu z gauče, „hned jsem zpět."
Zdravím <33
Dneska trošku delší kapitola, ale aspoň to máte jako bonus, protože zítra zase nestihnu vydat novou <33
No, jinam si myslím, že Jinův radar funguje na výbornou :Ddd