Už od včerejšího večera, jen co jsem přišel domů od Hoseoka, jsem si sedl k laptopu a vyhledal si více informací o nemoci motýlích křídel. Našel jsem toho opravdu hodně, první jsem se podíval na ty závažnější formy, od čeho jsem však raději rychle odešel, neboť mi bylo líto každého člověka na fotkách či v popisech.
Jak už jsem zjistil, Jimin má lehčí formu zvanou symplex forma, což je opravdu štěstí v neštěstí, ale naštěstí je to právě jedna z nejčastějších forem všech pacientů s touhle chorobou, asi proto jsem našel mnoho informací, co se týče jejich každodenních životů, dost mě to překvapilo, ač mi Hoseok popsal Jiminův problém vcelku podrobně, z pár zdrojů jsem se dozvěděl ještě víc.
Tak hrozně moc mě mrzí, že si tím musí Jimin procházet, ale alespoň mám jasno, proč mi připadalo, že je Jimin ze skla či porcelánu, protože ono to není daleko od pravdy, myslím, že tohle přirovnání ho dost vystihuje.
„Mm, samé ošetřování a ošetřování, víš, jak to musí být nákladné?" pronesu, aniž bych odpojil zrak od obrazovky laptopu, dotyčný vedle mě pochopí, že mluvím k němu.
„To jo, ale snad má na tom největší podíl pojišťovna, nebo ne?" optá se mě Jungkook, jenž už byl s Jiminovým stavem seznámen. Určitě jsem neměl zapotřebí hned všude rozhlašovat jeho tajemství, ale zrovna bratr je člověk, který prostě ví úplně všechno, co mám na srdci, netajíme před sebou své emoce, a i v tuhle chvíli jsem se mu potřeboval svěřit, co se mi honí hlavou.
„Nevím, tohle jsem ještě nečetl, ale jistě nehradí všechno..."
„Hyung, slíbil jsi mámě, že spolu někam zajedeme, nechceš svůj slib dodržet a jít se mnou na nějaký výlet? Já to s těmi kluky ze školy asi vzdám," vydechne z ničeho nic blonďák.
„Cože? Nevzdávej to, zazvoň na ně a dotáhni je někam, to mám s tebou chodit po výletech celé léto? Nebo se seznam s někým..." vydám ze sebe a máchnu rukou, ale sám vím, jak jsem přesně tyhle věty nesnášel od vlastních rodičů. Není tak snadné najít si nové přátele, najít někoho, s kým trávit volný čas, nejde to lusknutím prstů.
„Jo, o to se možná budu i snažit, ale ne v tomhle týdnu. Mm, někam bych zajel, někam dál, třeba vlakem někam dál od města, nadýchat se přírody...nevím, cokoliv."
Jungkook je holt člověk, který by opravdu rád něco podnikal, stále by někam jezdil nebo chodil, odmalička byl takový, kvůli němu se hlavně podnikaly výlety, ze kterých jsem já naopak nadšený nebyl, ale nemám mu to za zlé, to, že já jsem pecivál, už není jeho problém.
„Ach bože, budu toho sice litovat, ale fajn, během týdne si někam zajedeme..." vydechnu nakonec a konečně zaklapnu laptop, neboť se mi na něm nechce být celé dny. Nepotřebuju si vybudovat závislost, což by v téhle době byla docela hračka, takže bych to nepokoušel.
„Myslíš to vážně?"
„Mm, naprosto," řeknu bezvýrazně a Jungkook mě nadšeně zalehne, nad čím já jen nespokojeně zamručím, protože už má nějakou váhu, a není to stejné, jako když byl ještě dítě, které jsem si tehdy mohl dovolit vyzvednout do náruče nebo přehodit přes rameno. Teď už mě tohle dítě přerostlo a já jsem rád, že si nepřehazuje přes rameno on mě.
„Díky, hyung, cením si toho, i když, co ty bys pro mě neudělal, viď?" zakření se a svými světlými vlasy mě polechtá na obličeji, když se ke mně víc nahne. Protočím očima a s uchechtnutím ho převalím na druhou stranu.
„No ovšem, jsem prostě skvělý bratr. Mimochodem, dneska budu zase u Hoseoka, takže-..."
„Takže nejsi tak skvělý, když mě tady zase necháš," protočí očima Jungkook, ale tohle ignoruju, vím, že to myslí jen ze srandy. Dneska asi nemá nic na práci.
„Takže se o sebe postarej, něco si třeba pusť, udělej si z našeho obýváku kino, rozdělej si křupky," pronesu a vstanu z gauče, abych se mohl jít pomalu převléct do něčeho pohodlnějšího, než je jen dlouhé tričko na spaní, ze kterého jsem se stále nevysoukal.
„Sním ten tvůj sýr, což ti určitě nevadí, když mě tady necháváš," zasměje se Jungkook.
„Hmm, a víš co? Sněz si ho celej, je mi to jedno, protože jsem tak skvělý bratr."
***
Postávám před známými bílými dveřmi a čekám, až se otevřou a já budu moct jít dál. V ruce svírám blok a balení pastelek, které jsem chtěl dál Jiminovi jako omluvu už včera, ale sešlo z toho. Dneska mu to alespoň dám osobně, což jsem přesně chtěl.
Jsem vlastně i celkem nervózní z toho, jestli se to vůbec podařilo Hoseokovi vysvětlit, třeba ani dnes přede mnou nevyleze, což si asi úplně neuvědomuju, že i tahle možnost hrozí.
Nejspíš i kvůli tomu se teď moje srdce roztluče o něco víc, když cvakne zámek a dveře od domu se konečně otevřou. Hnědovlásek už se na mě usmívá a pobízí mě k překročení jejich prahu.
„Ahoj, Yoongi, jsi tady akorát, zrovna jsme dojedli oběd," usměje se na mě během mého vyzouvání. Myslel jsem, že jsem jediný, kdo obědvá později, ale nespíš nakonec nejsem sám.
„To jsem rád, že jsem nepřišel dřív a nevyrušil jsem."
„Jejda, nevyrušil bys," cekne Hoseok. Jenže já si stejně myslím opak, nemám rád, když někam přijdu, kde se ještě jí, nebo uklízí, nebo vlastně cokoliv podobného, u čeho by nechtěl být nikdo rušen náhlou návštěvou. Sám tenhle pocit moc dobře znám, takže se tomu snažím vyhýbat.
Zutý už konečně pokračuju v cestě do obýváku, kam zašel i můj hnědovlasý přítel, jen co se ale dostanu k prahu obývacího pokoje, zastavím se nad pohledem na měkkou pohovku. Právě na ní sedí ten malý světlovlasý klučina, před sebou má talíř ještě nedojedené bramborové kaše s nějakou další kašičkou vedle, což má být nejspíš rozmixovaná zelenina. V rukách drží skleničku s vodou, ve níž jde také vidět, že tam má něco rozpuštěného.
Tyhle detaily ale nejsou příčinou mého pozastavení, ale samotný Jimin. Sedí poklidně jen v tričku a šortkách, odhaluje tak svoje ošetřené končetiny, ani se mu na tváři neobjeví ten vyděšený a nejistý výraz, jenž jsem teď vídal dost často, ale místo toho se jen pousměje a zamává svojí drobnou ručkou schovanou pod jeho speciální rukavicí.
„Em...ahoj, Jimine," vydám ze sebe konečně a rozejdu se k pohovce s plánem se posadit na druhý konec, než sedí blonďáček. Než mě ale stačí pozdravit zpět, už k němu natáhnu dárek, jenž jsem mu už včera koupil, „tady, ber to jako omluvu, asi...víš za co."
Jimin se ke kreslícímu bloku a balíčku pastelek natáhne a všechno si to s menším začervenáním převezme, ale aniž by si to nějak víc prohlížel, položí to všechno před sebe a nervózně ke mně znovu stočí pohled.
„Děkuju za to, ale...nemusíš mi vždycky něco kupovat, když...se mezi námi něco stane, um...doufám, že už se to teda nestane, teď, když už to vlastně víš..." šeptne a poukáže na svoje obvázané paže. Nejspíš ho to samotného trápilo, cítil se jistě stejně špatně, jako jsem se cítil já, takhle to rozhodně bude pro oba dva lepší a jistě už k ničemu podobnému opravdu nedojde.
„To je v pohodě. Stejně se ti omlouvám, jsem v poslední době vážně hodně vlezlý," přiznám. Je to pravda, od doby, co jsem Jimina poznal, měl jsem neustále tendence o něm zjistit všechno, a to mi bylo doslova úplně ukradené, že je to jeho soukromí a ne moje, vždy jsem si to musel uvědomit, až když bylo pozdě.
Jimin se ale stydlivě uculí a máchne lehce svojí rukou.
„Nevadí...no, každý jsme nějaký, heh...že?" stačím jen přikývnout, do obýváku už přijde Hoseok, jenž předtím odnesl Jiminův talíř do kuchyně, teď už se konečně posadí k nám a postaví na stůl dva hrnky s kávou. Ihned pochopím, že si mám jednu převzít.
„Vidím, že už spolu trochu víc komunikujete, mm, až si s Yoongim vypijeme kávu, asi se vrátíme k našemu rozdělanému nahrávání, ale Jimin by mohl jít s námi a dělat nám společnost, hmm?" navrhne hnědovlásek a koukne na svého bratra.
Ač jsem si na pár minutek myslel, že Jimin dokáže být i víc společenský a otevřený, teď vidím, že je jeho povaha nejspíš opravdu stejně křehká, jako je on sám. Opět totiž znejistí a udělá spíše tázavý obličej, jako by si nebyl jistý, jestli tam nebude překážet, nebo jestli tam vůbec bude mít co dělat, nejspíš se ale i trochu stydí, stále se přeci jen neznáme tak dobře a být v jeho křehké kůži, taky by mi nebylo do jásotu, kdybych byl často v přítomnosti takového nesympatického podivína, jako jsem já.
Alespoň tohle bych si o sobě myslel, kdybych se měl seznamovat sám se sebou.
„Já...um, klidně půjdu, ale abych vás nerušil..."
„Motýlku, ty nerušíš nikdy, jen pojď s námi, společnost ti neuškodí, aspoň ti Yoongi něco předvede na klávesách, taky na ně přece rád hraješ," tohle si vezme moji pozornost, ihned k Jiminovi stočím zrak.
„Hraješ na klávesy?" jeho odstín pleti se stal náhle tak sytě červený, až jsem se trochu lekl, abych ho zase nezahnal do kouta. Sklopí raději hlavu.
„N-Ne...ale hraju si rád nějaké melodie, jen tak, podle sluchu, ne podle not..." vydá ze sebe rozechvěle, stále kouká na svoje ruce, jako by snad byl u nějaké důležité zkoušky, ve které nesmí proletět. Cítím z něj nervozitu, kterou jsem vždycky pociťoval já, když jsem byl ještě na střední, nejlépe rovnou u tabule, ale on teď přece nemá důvod.
Já nekoušu.
Dobré odpoledne <33
Snad užíváte sobotu <33