„Takže, poprosím jednu vanilkovou, jednu čokoládovou a jednu míchanou," odříká Hoseok prodavačce u stánku s točenou zmrzlinou, zatím, co my s Jiminem čekáme opodál.
Nekoukám ale moc na Hoseoka, spíš na toho drobného blonďáčka, jenž poklidně stojí vedle mě, ruce má schované v kapsách široké mikiny, do obličeje mu moc nevidím kvůli kšiltovce, ale poznám, že jeho zrak směřuje k jeho bratrovi.
Nechápu, jak mu nemůže být v té vrstvě oblečení horko, i já mám na sobě jen tričko a přesto cítím, jak se začínám potit, možná se potím i z pohledu na zababušeného Jimina. Doslova je mi horko za něj. A to jsem myslel, že já jsem s tímhle ztracený případ.
„Hele, nechci vypadat, že do tebe rýpu, ale nechceš si tu mikinu sundat?" zeptám se jeho směrem. Nejspíš ho docela překvapilo, že jsem na něj vůbec promluvil, když ke mně otočil hlavu, konečně jsem se střetl s jeho obličejem schovaným ve stínu kšiltu. Zrak ale zase rychle odvrátí.
„Um, ne, to je dobrý, není mi horko..."
„Vážně? Zvláštní," pronesu už trochu mumlavě, abych tím dal najevo, že to spíš říkám pro sebe, stejně už bych ani žádnou odpověď nečekal, Hoseok už konečně přijde se zmrzlinami, sotva je drží, proto si je s Jiminem rychle převezmeme.
„Díky, Hobi, točenou jsem neměl už dlouho," zmíním se, když si převezmu vanilkovou zmrzlinu. Společně přijdeme k lavičkám a posadíme se do stínu, aby nás slunce tolik nepálilo. Jimin si s výdechem sundá kšiltovku a s chutí se pustí do své míchané zmrzliny.
Zarazím se nad pohledem na něj, úplně jsem se zadrhl, když jsem uviděl, v jakém stavu Jimin právě je. Jeho vlasy jsou úplně zpocené a slepené k sobě, lepí se mu i k úplně červenému čelu. Jeho kulaté tvářičky jsou taky zarudlé a lesklé. A prý mu není horko?
„Ježiš, ty vypadáš, nechceš ještě nějaké studené pití?" zeptá se hned Hoseok Jimina a prsty mu odhrne jeho světlé pramínky z propoceného čela.
„Ne, díky, hyung, stačí mi ta zmrzlina," usměje se na svého bratra, který ale znervózní a trochu blíž se k Jiminovi nakloní, aby mohl mluvit trochu tišeji, ale stejně jsem ho ani já nepřeslechnul.
„A...nechceš se přeci jen vysvléct?" šeptne mu do ucha, načeš se Jimin nejistě zamračí a opět koukne na mě, jako bych snad byl součástí tohohle všeho. Jenže já jsem akorát tak zmatený z celkového chování tohohle kluka.
„Hyung..." šeptne nazpátek Jimin s protáhlým tónem, jako by se snad snažil Hoseokovi něco naznačit, ten si jen povzdechne a pohladí smířeně Jimina po zpocených vlasech. Raději sklopím zrak ke své zmrzlině a dělám, že jejich rozhovor vůbec nevnímám, naštěstí to Hoseok zachrání tím, že mě osloví.
„No, Yoongi, a jak se vlastně má tvůj bratr?" odlehne mi, když se konečně dostaneme k normálnímu tématu.
„Je mu fajn, stále někam vyráží už teď od začátku prázdnin, i když...trochu jsem ho naštval, když jsem pomaloval poslední plátna, musím mu rychle sehnat nové, než mě sežere zaživa," uchechtnu se. Hoseok chápavě pokývá hlavou a poté se otočí na svého mladšího bratra.
„Jimine, to ani nevíš, že? Tady Yoongiho bratr taky studuje na umělecké, kam tě přijali, nejspíš se tam budete vídat, akorát on už je starší, příští maturant, že?" přikývnutím tohle potvrdím a kouknu na Jiminovu reakci, jež je ovšem jen pouhým pokývnutím hlavou.
„Tak tebe přijali na uměleckou, to ti přeju hodně štěstí, ale nejspíš se ti tam bude dařit, jestliže jsi zvládl talentové zkoušky, Jungkook tehdy tvrdil, že vybírali přísně," podotknu a bezvýrazně olíznu zmrzlinu. Jimin se trochu stydlivě pousměje.
„No, taky jsem si nemyslel, že mě tam vezmou, šel jsem to tam jen zkusit, vím, že je to škola pro opravdové talenty," řekne, načeš ho Hoseok jemně poplácá po rameni, vlastně se ho sotva dotkne, což si opět získá moji pozornost.
„Ále, já to věděl, že tě vezmou, máš velký talent."
„Díky, Hobi-hyung," poděkuje s roztomilým uculením a opět se věnuje svojí zmrzlině. Musel jsem se na něj opět zadívat, je to vůbec možné, že si tenhle mladý klučina dokázal získat tolik mojí pozornosti?
Je na něm něco, co mě prostě nutí vracet se se svým pohledem právě na jeho maličkost, není to jen to neobvyklé chování, ale i samotná vizáž a taky fakt, že tenhle hoch něco skrývá, něco, co mám přímo před očima, přesto to nevidím.
Nejspíš se ve mně probudila veškerá moje doteď spící všetečnost, ale nemůžu si pomoct. Aktuálně jsem ve fázi, kdy bych dal všechno za to, abych o Jiminovi mohl zjistit víc.
***
„Oh, koupils plátna," zaraduje se Jungkook, když přijde do malé místnosti se stojanem a skříňkou pro výtvarné potřeby. Vedle skříně jsou opřená nová plátna, když jsem šel domů, stavil jsem se ještě v obchodě, abych konečně dokoupil, co nám tady schází, rovnou jsem vzal i zcela nové a větší balení barev, a ještě jednu paletu navíc.
„Jo, koupil jsem jich víc, tak snad nějakou dobu vydrží..."
„Heh, to záleží na tobě, já maluju, jen když přijde inspirace, ale ty maluješ, když přijdou stresy nebo jiné výraznější emoce, měl by ses krotit," oznámí mi bratr a plátna si prohlédne. Vzal jsem i víc velikostí, což Jungkookovi taky vyhovuje.
„Neboj, trochu se zkrotím, ale dneska ještě jedno pomaluju, mám v hlavě totiž inspiraci," řeknu a rovnou si nachystám stojan na malbu. Jungkook se posadí na malou skříňku a podepře si bradu.
„Hmm, to by mě teda zajímalo, co tobě může přijít za inspiraci."
„Uvidíš sám, huh, budu potřebovat hodně žluté, bílé, černé, hnědé a...fialové, hodně fialové," odříkám a vyhrabu barvy, po kterých jsem tak toužil, položím si je vedle stojanu na zem a od každé si jen trochu vymačkám na paletu.
„Oh, takový kontrast mezi barvami, zní mi to pozitivně a čistě, ale zároveň zachmuřeně a ta fialová tam? Chceš do toho všeho ještě přimíchat barvu tajuplnosti a očarování?" Jungkook to odříkal úplně přesně, ještě se pro sebe usměju a zahledím se na ještě nepomalované čisté plátno.
„Přesně tak, Jungkooku, přesně takový je Jimin," vydechnu a namočím štětec do první barvy.
„Mluvíš zase o bratrovi Hoseoka? Nechystáš se ho snad namalovat, že ne? Yoongi, viděl jsem tě malovat koně, budu mít doživotní trauma, jestli uvidím i tvůj pokus o portrét..." rýpne si můj bratr, ale tohle hodlám ignorovat. Nepotřebuju být umělecky nadaný, abych se vymaloval ze svých pocitů a myšlenek, a v mých myšlenkách je právě on.
„Neboj, namaluju ho zezadu, abych tím vyjádřil i to, že přede mnou ten kluk něco skrývá, proto taky fialové pozadí," podotknu.
Jungkook obejde stojan s plátnem a zastaví se přede mnou, aby mi viděl do obličeje. Nechtěl jsem k němu zvedat zrak, chtěl jsem se prostě soustředit na své dílo, ale po minutě mi to nedá a s otráveným výdechem na svého bratra pohlédnu.
„Co chceš? Budeš tady stát věčně?" ceknu.
„Promiň, jen si tě prohlížím, hledám nějakou známku toho, že jsi vážně ten pravý a jediný Yoongi, člověk, kterému jsou všichni téměř ukradení, teda až na mě, že jo, ale za celých dvacet dva let jsi o nikoho takový zájem nejevil, obzvlášť ne o někoho, koho sotva znáš."
Povzdechnu si nad tím, vím, že má pravdu, i mě samotného to překvapuje, ale Jimin je opravdu něčím speciální a od doby, co jsem ho poprvé uviděl, vlastně i přitom, co jsem jen slyšel jeho specifický hlas, uvízl mi v hlavě.
„Jen mám z něj zvláštní pocit. Není jako my ostatní..."
„Jak to myslíš?" zvednu k Jungkookovi zrak, ale poté ho opět skloním k plátnu a nanesu na štětec žlutou barvu, kterou smíchám s bílou, abych barvu zjemnil, jako jsou Jiminovy vlasy.
„Působí až extrémně křehce a zranitelně. A to myslím doslova..."
Zdravím <33
No, dneska jsem celkem produktivní, kromě toho, že jsem si k tomuhle příběhu předepsala pár kapitolek navíc, tak jsem ještě stihla během dneška vymyslet několik nových nápadů na další knihy někdy do budoucna xdd
S tímhle jsem fakt hrozná, nechtějte vědět, kolik toho mám v konceptech...:Dd
mějte pěkný den :33