Poslouchám jemné tóny vycházející z klavíru, když jednotlivé klávesy stlačují malé prsty, přesto hodně nadané a plné citů. Mladá dívka s tmavými kratšími vlasy a bílou košilkou má zavřené oči a plně se vžívá do každičkého tónu, jenž sama vytvoří. Já jen kontrolně pokyvuju hlavou, nevnímám svoje tmavé vlasy spadající mi do obličeje, vnímám jen hudbu linoucí se prostorem našeho obýváku.
Nakonec vše pomalu utichne, nechám tóny doznít, počkám, dokud se zcela neztratí, dívka s pousmáním otevře oči a já jen s pozvednutým obočím zatleskám na důkaz velké pochvaly, uchvácení a hrdosti.
„Páni, musím říct, že i když jsi teprve před pár měsíci začala, tak hraješ krásně. Sice je to zatím jen jedna skladba, ale dotáhnutá do dokonalosti, jen bych ti doporučil se občas mrknout do těch not, občas tam trošku neseděl akord, ale to už je malý detail, slyšel jsem to tam jen dvakrát, dobrá práce."
Musel jsem ji za tuhle práci opravdu pochválit, jde vidět, že i doma pilně trénuje, což u některých mých žáků vidět jaksi nejde, ale neztrácím s nimi naději, platí mi, takže si nemám na co stěžovat, to už je jejich boj, jestli si moje rady vezmou k srdci a budou na sobě makat, nebo tady ty peníze nechají zbytečně.
„Děkuji, pane Mine, budu se snažit dávat si na ty akordy pozor," ujistí mě, myslím, že o tom o ní nemusím ani pochybovat.
„Dobře, tak, dnešní výuka je u konce, měj se hezky a uvidíme se po prázdninách, pokud teda budeš chtít," dívenka hned přikývne na souhlas, sbalí si svoje věci do menšího růžového batůžku a já ji vyprovodím ke dveřím.
„Taky se mějte, nashle."
Poté, co dveře zavřu mě pohltí jakási úleva. Sice opravdu rád slyším, když to někomu na ten klavír jde a já ani nemusím pomalu nic říkat, ale stejně to není úplně můj koníček a jsem vždycky rád, když už se dostaneme k rozloučení.
„Konečně, doufám, že už dneska nikoho jiného nemáš," vydechne můj bratr, jenž vešel do našeho obýváku po dvou hodinách konečně prázdného a tichého.
„Nemám, ale není to jedno? Myslel jsem, že máš sraz se svými přáteli."
„Jo, to mám, ale až ve dvě," odpoví mi světlovlásek a nechá svůj zadek spadnout na měkký gauč.
„Tak to tě můžu hodit, jestli chceš, kolem druhé mám být zase u Hoseoka a nejspíš pojedu autem, nechce se mi chodit v tom horku pěšky, kde máte sraz?" Jungkook náhle ožije a s úsměvem mi odpoví na otázku.
„U školy, byl bych ti vděčný, kdybys mě tam vyhodil, je to docela kus."
„Heh, jasně, počítej s tím."
***
Zaparkuju před menším domkem, před kterým jsem stál i včera a čekal, až mi Hoseok otevře. Dnes na tohle čekat nemusím, dveře jsou otevřené, u prahu je postavená bota, aby se dveře sami nezavřely.
Nejsem si jistý, jestli je to schválně pro mě, abych nemusel zvonit, už jednou to takhle Hoseok přeci jen udělal, ale nemám z toho dobrý pocit, nechci lézt někomu do domu, aniž by o mně dotyčný věděl.
Raději vytočím jeho číslo na mobilu a čekám, až mi to zvedne, ale ozve se jen hlasová schránka. Možná mi ten vchod dovnitř opravdu už nachystal, pokud dole nahrává, není se čemu divit, že má vypnutý mobil, aby mu nezačal zvonit uprostřed nahrávání, musel by to dělat znovu, nejspíš ani nechtěl, abych zvonil na zvonek.
Vejdu tedy pomalu dovnitř, botu oddělám na stranu a dveře zavřu. Na chodbě vládne ticho, myslel jsem, že uslyším tlumenou hudbu z Hoseokova nahrávacího studia, ale místo toho slyším jen tikot hodin nad dveřmi.
„Hobi? Jsem už tady..." ozvu se a rozhlédnu se kolem sebe, když přijdu do další místnosti. Právě se nacházím v další chodbě, jež spojuje ostatní místnosti, kolem mě je spoustu dveří, z toho jedny vedou do studia. Jsou pootevřené, ale přesto zezdola nic neslyším.
„Hoseoku?" ozvu se znovu, ale žádná odezva. Prohrábnu si svoje tmavé kadeře a dveře víc otevřu, abych mohl sejít schody dolů, ale zarazí mě cupitavý zvuk někde za mnou, za kterým se okamžitě otočím, to poslední, co stačím zaznamenat, je jen náhlé zavření dveří od obýváku.
„To jsi ty, Hobi?" nemyslím si doopravdy, že je to on, kdyby jo, pozdravil by mě, nezavíral by za sebou dveře. Připadám si teď trochu zvláštně, když se ke klice natáhnu, abych dveře mohl otevřít.
Nejsem ve svém domě, měl bych to raději ignorovat a pohybovat se jen v těch místech, kam mám povoleno jít, ale nedá mi to, Hoseok bydlí sám a dveře se taky nezavírají sami od sebe, když zde není žádný průvan, a už rozhodně necupitají.
Napjatý kliku pomalu stlačím a opatrně vejdu do prostorného obývacího pokoje s pohovkou, menším stolem, velkým oknem s výhledem na zahradu, v čele televize a kávově hnědý koberec po celé ploše.
Rozhlédnu se kolem sebe s menším úsměvem. Tenhle prostor mě uchvátil, má to tady zase novější než minule, ale rozhodně pokojnější. Hned si ale vzpomenu, proč jsem sem vlastně šel, když si moji pozornost získá kousek obinadla trčícího z větší pootevřené skříně v rohu místnosti.
„Je tam někdo?" optám se trochu nejistě a opatrně přistoupím ke skříni, mám pocit, že když se podívám do škvíry, vidím matně kousek něčího obličeje, jistě se nepletu, vidím kousek ucha, které lehce překrývají světlounké vlasy.
Už chci skříň otevřít, ale leknutím sebou škubnu, když se domem rozlehne zvonění.
„Aish, kdo je zase tohle..." šeptnu si pro sebe a odběhnu k hlavním dveřím, u kterých ještě před pár minutami byla postavená bota. Když otevřu, uvidím známou postavu se zmateným výrazem v obličeji.
„Huh? Hoseoku? Kde jsi byl? Myslel jsem, že už nahráváš a nechal jsi mi tady otevřené dveře..." vyplivnu ze sebe automaticky, jako bych chtěl rychle vysvětlit, proč se vůbec nacházím v jeho domě. Nad tímhle se on ale nepozastavuje, jen vejde dovnitř a palcem ukáže za sebe.
„Promiň, jenom jsem šel vynést plasty do popelnice za rohem, nechal jsem si tady tu botu, abych nemusel zvonit na svého bratra, ale jsem rád, že už jsi tady," usměje se. Ve mně ale spíš hrkne po zpracování jeho odpovědi.
„Um, bratra? Ty...už ho máš tady?"
„Jo, dneska ráno ho rodiče přivezli, měl by být v obýváku, proč?" provinile se plácnu do čela nad myšlenkou, že jsem toho chudáka musel nejspíš vyděsit, měl jsem raději poslechnout svoje podvědomí a nechodit do další místnosti, když jsem tam ani nebyl vítaný.
„Oh, já...omlouvám se, neuvědomil jsem si, že to mohl být tvůj bratr, slyšel jsem tady nějaké kroky a šel jsem se podívat, odkud to šlo a...asi se kvůli mně schoval do skříně."
Alespoň jsem se přiznal, nechtěl jsem si sem vtrhnout a pochodovat po domě, ještě k tomu děsit Hoseokovy rodinné příslušníky, ale prostě mi to nedalo. Hoseok odvrátí pohled ke dveřím od obývacího pokoje a letmo kývne hlavou směrem k nahrávacímu studiu.
„Počkej mě dole, prosím," neměl jsem ani v plánu nějak protestovat, zamířím ke schodům vedoucím dolů do studia, zatím, co můj hnědovlasý kamarád vběhl za dveře oné místnosti. Musel jsem se ještě před schody zarazit a na chviličku se zaposlouchat do hlasů vycházejících od vedle.
„Jimine? Jsi v pořádku? To jsem já."
Aniž bych si to uvědomoval, přistoupím blíž ke zdi, jež mě od dvojice odděluje a přiložím na ni ucho.
„Neřekl jsi, že někdo přijde..." pronese něčí tenčí hlásek, ovšem čistý a příjemný na poslech. Čekal bych, že v tomhle věku budou chlapci ještě mutovat, ale on je nejspíš výjimka, protože ač je jeho hlas ve vyšší tónině, zní až moc ryze.
„Já vím, promiň, myslel jsem, že Yoongiho stihnu, je to můj kamarád, nikdo cizí, nemusel ses schovávat, ale to je jedno. Pojď si sednou, obvážu ti ty nohy, řekl jsem, ať na mě počkáš, chci, abys to měl ošetřené pořádně."
Moje zvědavost by mi dokázala dosti zavařit, kdybych se nekrotil. Už jsem měl chuť znovu nakouknout, chtěl jsem toho kluka spatřit a vlastně i zjistit, proč se baví o obvazování nohou, jestli se něco vážného nestalo, ale včas jsem raději zamířil po schodech dolů do studia.
Měl bych to aspoň nějak napravit, třeba tomu klukovi donést čokoládu jako omluvu za moji bezohlednost. Nerad bych tu tvořil konflikty.
Zdravím <33
Tak už se nám tady začne pomalu něco dít, Yoonmin se jistě za chvilku seznámí :33
Ale teď...
...Butter. Už zítra. A nemůžu se dočkat~~ ><