Living the dream-CZ

74.Díl

"Cože?"- skoro jsem vykřikla a cítila jsem jak mi začalo bít srdce rychleji, břicho se mi stahovalo a já se skoro neudržela na nohou.

Stále jsem držela v rukou krabičku, když jsem jí otevřela s rukami které se mi třásli  byla uvnitř fotka.

"Pane bože.."- skoro jsem nemohla mluvit, dech se mi skoro zastavila já úplně ztuhla.

S rukou na ústech jsem sjela podél kuchyňské linky až na zem. Začala jsem brečet po slovech která byla na zadní straně fotky. Byla to fotka mě a Liama, uvnitř krabičky byl i prstýnek, můj prstýnek který mi tehdy dal. 

Se slovy:  „Nikdy nezapomenu na to léto s tebou. Dala jsi mi šanci znovu začít  žít. Tehdy v Praze a potom všem, se nesplnil sen jen tobě, ale i mě."-po přečtení těch slov , jsem si nechtěla připustit a myslet na nejhorší přece to nemohlo být takové, část mě která ho nepřestala milovat se znovu probouzela.

"Že to není pravda Loui."- řekla jsem a podívala se na něj.

Ten se na mě u bolestí v očích podíval a jen kývl.

"Jeto moje vina."-řekla jsem si pro sebe se slzami které mi stékaly po tvářích.

"Není, nemohla jsi to nijak ovlivnit."-řekl Louis který seděl na barové židli a brečel a díval se mrtvým pohledem na zem.

"Co se stalo?"- řekla jsem s brekem a skoro se nemohla nadechnout.

"Jel autem, byli jsme dohodnutí, že by přijel za mnou, chtěl jsem si s ním o něčem promluvit. Když mi ale volal  ,už byl skoro u nás a pak jsem slyšel jen ránu a křik. Když jsem vyběhl ven, už jsem slyšel jen hasiče a záchranku která jela. Nějak jsem tomu nevěřil, ale znáš ten pocit, když víš že se něco stalo, jen nevíš co. Když jsem doběhl na místo, bylo tam jeho auto, bylo...už nebylo v celku.."- řekl a sám nevěřil tomu co říká.

Jen jsem na něj podívala a ten pocit co jsem měla se nedal popsat, tak moc to bolelo, to že ho už neuvidím, ta představa že už za mnou nepřijde ve chvíli kdy se s Harrym rozhádám.

"Liame.."- řekla jsem a rozbrečela se ještě více.

"Nemohl jsem mu pomoci, když jsem tam doběhl bylo už pozdě, řekli že umřel na místě a tohle, tohle měl prý v kapse, věděl jsem že je to pro tebe. Chtěl jsem se přesvědčit jestli to byl opravdu on, ale nikdo mě tam nepustil."- skoro nemohl domluvit.

"To není pravda, prostě není.."-řekla jsem.

Pohled Harryho.

Jen co odešla cítil jsem se zvláštně, i když jsem věděl že bude jen dole a že za chvíli přijde, chtěl jsem jí mít zase u sebe i na tu krátkou chvíli před odloučením které nás čeká. Přišlo mi to jako hodina co byla dole, najednou tam bylo ticho, byl jsem až moc zvědavý na to abych to vydržel, oblékl jsem se a šel pomalu dolů abych zjistil proč je tam tak dlouho, napadlo mě že někdo přišel na návštěvu, ale kdo by sakra chodil před obědem jen doufám, že to nebyl Liam. Asi bych to v tuhle chvíli fakt nevydržel už v tu chvíli jsem se musel držet abych mu jednu nevrazil i přes to že ho  mám rád. Když jsem scházel poslední schod uslyšel jsem vzlykání, byla to El, okamžitě jsem přiběhl do kuchyně , kde seděla na zemi a vedle sebe měla nějakou krabičku a v ruce držela fotku, v tu chvíli mě nenapadlo kdo jí může něco posílat, vypadala jakoby jí někdo ublížil tak moc, jako já tenkrát když jsem odjel a nechal jí tam samotnou, jen při té myšlence že jí někdo tak ublížil jsem tomu dotyčnému chtěl rozbít hubu, nevím kde se ve mě bral ten vztek nikdy jsem se tak výbušně nechoval, ale od té doby co je El se mnou , nechci o ní přijít. Všiml jsem si Louise který seděl v kuchyni a byl na tom skoro stejně jako El, podíval jsem se na něj a on jen zakýval hlavou ze strany na stranu. Když jsem si klekl  k El stiskl jí obličej dlaněmi a naklonil jí hlavu tak aby se na mě dívala, měla rudé oči, poprvé v životě jsem v nich viděl bolest a prázdno.