Living the dream-CZ

18.Díl

Otevřela jsem dveře do pokoje, Liam šel do svého. Šla jsem k posteli kde jsem si lehla a užívala si všeho co tam bylo. Vyndala mobil z tašky kterou mi přinesl Liam z Aquaparku a zavolala Niky. "No ahoj, prosím tě co se stalo, říkala jsi že zavoláš.El, jsi tam.."- volala na mě, ale já jí neodpovídala, ležela jsem tam mlčky a slzy mi tekly po tváři. "Niky, něco se stalo." - brečela jsem , že mi skoro nebylo rozumět, potom co jsem Niky všechno řekla, bylo chvíli ticho. "Ale proč někdo nezavolal, proboha vždyt se mohlo stát i něco horšího, ví to mamka?" "Ne neví ,řeknu jí to možná až zítra přijedu, nebo vůbec, ted už jsem z nejhoršího venku."  „Hlavně nebreč El , všechno bude dobré a to s Harrym mě vážně mrzí, zvláště potom co jsi mi všechno říkala." „Počkej, já jsem ti o něm něco říkala?" „No jasně, jsme nejlepší kamarádky, je jasné že jsi mi to hned volala. Ani tohle si nepamatuješ?" „Ne, s ním si nepamatuji vůbec nic. Řekni mi všechno , prosím, nikdo mi nic říct nechce ani sám Harry."- poprosila jsem jí. Niky mi všechno řekla, nebo spíš všechno to co jsem řekla já jí ."Děkuji Niky, zítra ráno ti ještě zavolám, ted budu muset končit, mám tě ráda pá." „Já tebe taky El, hodně štěstí pá." Nemohla jsem tomu uvěřit, tolik věcí se stalo a já to prostě zapomenu? To není možné. Byla jsem tak naštvaná v hlavě mi proudilo tolik myšlenek, z toho všeho jsem byla vyčerpaná, po chvilce jsem usnula. Zdálo se mi o prvním dni kdy jsem kluky viděla o jejich koncertě když jsem byla platonicky zamilovaná do Liama. Potom jsem se probudila ,podívala se na mobil , bylo něco málo po sedmé hodině. Bože já poslední den prospím. Vstala jsem rychle a zamotala se mi hlava "Co to děláš El"- řekla jsem si pro sebe. Zpomalila jsem a šla do jídelny, byl čas večeře. U stolu seděl Niall , Louis, Harry a Liam. Zayna jsem nikde neviděla, šla jsem ke stolu a sedla si, všichni na mě zírali jako na zjevení. "Co se děje?"-zeptala jsem se když jsem si sedala na židli. Louis se na mě podíval a rukou naznačil že mám něco na obličeji. Pane bože, já pitomá se zapomněla odlíčit a jak jsem brečela tak se mi make-up kterým jsem měla zamaskované podlitiny pod očima rozmazal. V tu chvíli jsem se nechtěla ani vidět. Chtělo se mi znovu brečet ,že mě viděli v takovém stavu, zvedla jsem se a utíkala směrem k pokoji, bylo mi zle. Mezi dveřmi jsem se srazila se Zaynem oba jsme spadli na zem. "Hej El, co se stalo?" – Kryla jsem si obličej aby mě neviděl, chytil mě za ruce a podíval se mi do očí. "Co se děje?" „Nevidíš, vypadám jako idiot ,nenávidím se." „Co blbneš El, to není pravda, jsi holka co právě přišla z nemocnice po těžkém úrazu a ty se ještě budeš zajímat o to jak vypadáš? To nemyslíš vážně, jsi krásná a jestli si myslíš, že je to o vzhledu tak není. Podívej se na kluky." „No právě, kluci, když jsem šla ke stolu koukali na mě jako na úplného vetřelce." „Určitě to tak nemysleli a navíc, nic s obličejem nemáš o tom tě klidně můžu ujistit."-Šel se mnou do jeho pokoje, kde mi řekl at se podívám. Bála jsem se toho co uvidím. Ale když jsem se podívala, na obličeji jsem neměla nic, žádné stopy po brečení, tak co to mělo v té jídelně znamenat. "Víš El , spíš si myslím že Harry s Louim spíš koukali že jsi už v hotelu a Niall s Liamem na to ,že jsi se vůbec přišla najíst, potom co jsme na tebe klepali a ty jsi zřejmě spala."-„Jsem tak pitomá."-smála jsem se až jsem brečela zoufalstvím. Zayn mě objal a utřel slzy. "Pojd ty blázínku." Šli jsme spolu do jídelny, pomalu jsme šli ke stolu. Když jsme si sedli. Loui se zeptal co se stalo.  A já mu na to odpověděla, že jsem si musela pro něco skočit. Podívala jsem se na Zayna a poděkovala mu pohledem. Louis řekl, že je hrozně rád , že jsem zpátky, podívala jsem se na Harryho ten uhnul pohledem. Už jsem se zase začala cítit špatně a Loui to na mě poznal, proto mi nohou přejel po noze a mrkl na mě. Ani jsem nevnímala to o čem se kluci bavili, neměla  jsem ani hlad, vnímala jsem sama sebe a přemýšlela o zbývajících hodinách které nám zbývali. Cítila jsem jak mi po tváři teče slza, nechtěla jsem ale aby si toho někdo z kluků všiml a tak jsem si ji nenápadně setřela, už jsem to ale nemohla vydržet, chtěla jsem brečet co nejvíc to šlo chtěla jsem aby ze mě všechno spadlo abych mohla vrátit čas abych mohla zapomenout na všechno, omluvila jsem se a šla do svého pokoje, tam jsem se zamkla a skočila do postele, přikryla se a brečela, nechápala jsem proč se tohle všechno dělo zrovna mě, chtěla jsem umřít. Najednou jako bych přestala přemýšlet o dění tady, vstala jsem s začala balit všechny věci co jsem měla. Viděla jsem ty šaty co mi koupil Zayn , hned jsem si vzpomněla na to jak jsme blbli. Na to jak jsem se bála o Nialla, na to jak mi Loui pomáhal, měla jsem s nimi krásný zážitky, tak proč jsem si pamatovala všechny do detailů jen Harryho ne?! Šla jsem do koupelny a tam si dala horkou sprchu, když jsem vyšla, upravila jsem se a byla psychicky připravená na odjezd domů. Cítila jsem se sobecky za to, že jsem je měla ted opustit, ale pokud by zítra měli odjet, už bych to nezvládla. V pokoji jsem našla papíry a ve svojí tašce tužku. Začala jsem psát dopisy každému z kluků. Zaynovi jsem psala o tom jak jsem si ho oblíbila, že je pro mě jako brácha a že mu děkuji za zlepšení nálady a poznání toho jaký doopravdy je. Niallovi jsem psala o tom, jak mě tehdy vyděsil ale že i přes to jsem si ho zamilovala a že doufám, že se někdy zase setkáme. Louímu jsem psala asi nejvíc ze srdce, protože to byl člověk který mi pomáhal i přes to , že mě neznal tak vždy věděl co říct , objal mě když jsem to nejvíce potřebovala, že na něj nikdy nezapomenu. Liam, mi dal nejvíce zabrat protože jsem k němu přes to všechno něco cítila, nikdy nezapomenu na ten den v Aquaparku, je to ta nejkrásnější vzpomínka na tebe. A pak tu byl Harry, ani jsem nevěděla co bych mu tam měla psát, seděla jsem tam a přemýšlela co napsat, nakonec jsem něco napsala. Papíry jsem vzala a obešla všechny pokoje, každému jsem papír dala pod dveře. Stále mě ale bolel pocit, že pokud chci ted odjet tak se s nimi nesmím rozloučit, protože by mě nepustili a tak jsem s těžkým pocitem, napsala ještě jeden vzkaz, který byl pro všechny. Děkuji za všechno , za chvilky strávené s vámi, dalo mi to do života mnohem víc než si myslíte, nikdy nezapomenu. Jste pro mě jako druhá rodina, tak na to nezapomente. Papír jsem položila na postel , sbalila poslední věci a šla z pokoje pryč. Proplížila jsem se, přes chodbu až dolů k recepci, před  těsným odchodem mě ale někdo chytil za rameno. "Kam si myslíš , že jdeš?"-zeptal se mě povědomí hlas. „Nemůžu tu zůstat do zítřka, už ted mě to ničí ,tak mě nenuť tu zůstat."-odpověděla jsem mu. „Ale oni možnost odjet už měli a kvůli tobě to odmítli." Už jsem měla zase slzy v očích. "Nemůžu, prostě nemůžu uvnitř to hrozně bolí a zítra by to byla poslední kapka." „Jak myslíš, ale záleží jim na tobě a ty moc dobře víš, že je možné že se znovu už nikdy neuvidíte ." řekl „Ano to vím a nechci aby jsi mi tu vyčítal to jak jsem hrozná, že jsem se rozhodla právě takhle, ale je to, to nejmenší co pro ně můžu udělat." „Pojd sem"- řekl , šla jsem k němu, objal mě až jsem skoro nemohla dýchat."To stačí Paule, děkuji za to, jak se o kluky staráš, prosím, vyřid jim, že mě to mrzí , at se na mě nezlobí ,ale že jsem musela." „Určitě, pokud je tohle vše co můžu udělat ,tak at je po tvém, hodně štěstí El."-rozloučila jsem se s ním, objal mě , zavřela jsem oči a slzy mi tekly po tváři, když jsem se podívala, směrem k chodbě, zahlédla jsem jak tam stojí Louis, když mě viděl, chvíli nechápal ale pak mu to došlo, viděla jsem jak tam nehybně stojí opřený o zed a má slzy v očích. Ryhle jsem Paula pustila a šla směrem z hotelu, tam jsem si stopla taxíka, když jsem do něj nasedala bylo mi hrozně, né proto že jsem se tak rozhodla ale proto že jsem už nemohla nic udělat. Když jsme se rozjížděli viděla jsem jak z hotelu vyběhl Louis. Začala jsem brečet a řekla at přidá. Vyčítala jsem si úplně všechno, když mi taxík zastavil před nádražím, vystoupila jsem z něj a šla k nástupišti kde mi měl za 10 minut jet večerní rychlík. Už jsem chtěla být doma, přišla jsem tam a čekala. Když vlak přijel, nastoupila jsem a šla úplně dozadu. Cesta plynula pomalu na to jak jsme rychle jeli. Pustila jsem si do mobilu písničky, všechny písničky od kluků jsem rovnou přepínala, nemohla jsem je ani slyšet, věděla jsem že jak je uslyším začnu ještě více brečet. Na chvíli jsem usnula, zdálo se mi o dni kdy jsem poprvé viděla článek o 1D, že mají být v ČR  a jak jsem z toho byla štastná. Probudila jsem se a byla jednu stanici před domovem. Když jsem přijela domů, bylo něco kolem půl deváté, volala jsem mamce a ta se s udiveným tónem zeptala jestli myslím vážně to že jsem sama jela takhle pozdě večer. Řekla jsem jí že se mi stýskalo, nic jiného mě nenapadlo. Čekala jsem na ní, když přijela měla jsem slzavé oči. A mamka, jako by to poznala, jako by poznala i to co se stalo. Šla ke mě a objala mě, začala jsem brečet a všechno jí řekla."Já vím El, Niky mi všechno řekla, ale chtěla jsem aby jsi mi to všechno řekla osobně. Ani nevíš jaký jsem o tebe měla strach, ted už všechno bude  v pořádku." „Omlouvám se mami, bylo toho na mě moc, chtěla bych na to zapomenout."- Pomalu jsme šli k autu, když jsme přijeli domů, utíkala jsem do svého pokoje, do pokoje kde jsem měla plakáty s kluky, nad postelí jsem měla vylepeného Liama s Harrym, to mi vůbec nepřidalo, stoupnula jsem si na postel a plakáty ztrhla. Naposled jsem takhle brečela snad když jsem byla malá, tohle bylo horší než zlomené srdce, tak moc to bolelo a já nemohla nic udělat. Neměla jsem ani sílu, ani slova která bych na to mohla  říct, vyčerpáním jsem po chvilce usnula.