Living the dream-CZ

48.Díl

Slzy se mi nahrnuly do očí, na chvíli jsem se bála podívat, bála jsem se , že se mi to zase jen zdá. Když jsem se ale odhodlala a podívala se vedle sebe, opravdu tam stál. V naprosté dokonalosti. Dívala jsem se na něj a měla v očích slzy, okamžitě jsem seskočila z barové stoličky a objala ho. Bylo to tím okamžikem, nezachovala bych se tak, ale nevěděla jsem co jiného udělat, chyběl mi i přes to všechno co se stalo. Cítila jsem jak mu voní vlasy, jak mě po chvíli stiskl rukami a tiskl mě k sobě. Rozplakalo mě to, nevím proč v tu chvíli jsem ho chtěla mít u sebe. Nechtěla jsem ho už pustit, bála jsem se chvíle potom. Když jsme se ale pustili, připadal mi zase o něco vyšší a štíhlejší, dívala jsem mu do očí, do jeho krásných pronikavých očí ze kterých jsem měla husí kůži. Díval se na mě a usmál se.

"Nevěděl jsem jestli přijet, bál jsem se téhle chvíle."- řekl a díval se pořád na mě, držel mě za ruce.

"Také jsem se bála, vůbec bych tě tu nečekala, nemám slov, jediné co můžu říct, je to že jsem za to štastná a i když mám tisíce otázek jak je to možné, nebudu se ptát, to je prostě  úžasné, vážně."- řekla jsem a klepal se mi hlas.

"Myslel jsem si, že mě odsud vyhodíš."- řekl nejistě a trochu se pousmál, polkl a zase se mi díval do očí.

"Víš Harry, bylo to těžké a nepůjdeme radši ven?"-řekla jsem.

"Jestli chceš."- řekl.

Šli jsme ven, trochu se mi šokem podlamovali kolena,nebo jestli to bylo tím vínem. Došli jsme ven a sedli si tam na nejbližší lavičku.

"Tak o čem jsme to mluvili?"-zeptala jsem se.

"O tom, že jsem si myslel, že mě odsud vyhodíš."- řekl a snažil se o úsměv.

"No víš Harry, potom všem zapomínání a vzpomínání. Potom jak mi bez tebe bylo mizerně ale lépe. Nebylo to jednoduché a nedávám ti to za vinu, věci od té doby plynuly tak divným způsobem, ted si žiješ svůj život a já svůj. Ještě ted je to těžké, ale rozhodně bych tě odsud nevyhodila. Chyběl jsi mi."-řekla jsem a koukla se do země.

"Sluší ti to." – řekl.

"Jo to, děkuju za ty šaty, jsou nádherné."

Seděli jsme tam a já si nervózně poklepávala nohou. Nevím čím to bylo a zase jsem se za to nenáviděla, potom všem jsem to měla vyjasněné, koho miluji, věděla jsem že je to Liam, protože s ním žádné spory nemám, ale v Harryho přítomnosti. Byl jako magnet, který mě k sobě přitahoval. Když vedle mě seděl v tom obleku, byla jsem nesvá. Po pravdě bych po něm nejraději skočila a celého ho svlékla. Jen při představě jak jsme se milovali a jak mě líbal, jsem byla zase v sedmém nebi. Věděla jsem, že ale takové věci co jsem dělala už nikdy nesmím zopakovat  a ani nechci, jen jsem při pomyšlení, že odjede a vše bude zase jako dřív nemohla jen tak mít čistou hlavu.

"Jsi v pořádku? Možná jsem vážně neměl jezdit, ale když mi volal tvůj táta, nemohl jsem odmítnout."-řekl.

"Moment on ti volal táta? Kde na tebe vzal číslo?" -zeptala jsem se.

"No vlastně asi o něm nevíš všechno El, než se k vám nastěhoval, dělal po celém světě. Chvíli i u nás v Londýně, kde jsme se potkali čirou náhodou, dělal nad námi, takže se spíše staral o věci jak mají jít. A jestli se zná dobře s vedením tak pak už není problém si zjistit takové věci."- jak to dořekl jen jsem žasla. 

Víc jsem snad nepotřebovala vědět. Bylo mi to jedno, nechtěla jsem to řešit. Harry tam seděl a díval se na mě. Bylo na něm vidět, že je také nervózní.