Stop Bullying Me/Please KOREKCE

Vše mizí

Pořád sledoval blikající svítící modrou houbu. Do ruky vzal kamen a hodil s ním do dálky. Ozvěna se nesla k Peterovu uchu. Hodinařství v jeho hlavě nepřestávalo. Měl pocit, jako když mu někdo vrtá do spánků.

Musel vědět víc. Tentokrát více přitlačil víčka k sobě a zabloudil v černém zrnovitém prostoru. Dokud se neobjevil jiný obraz. Spíše míhavé světlo, hýbajících se osob, které později i slyšel mluvit. „Co teď bude?“ zeptala se. „To nevím. Ale je jisté, že se neprobudí, když je mrtvý“ oba hlasy byli zlomené. Zadržovali oba pláč. Teď však museli být silní. „Musíme říct, že Spiderman umřel při misi a hlavně to musíme říct May....“ vydechl zadržovaný vzduch muž. „Proč to tak musí být těžký. Kdyby za mnou neskákal, kdyby jen ho nestřelila? Nevystřelila? Neškrábla, co já vím“ spadla do židle a hlavu schovala v dlaních. Teď byli slyšet vzlyky. „Musíme se rychle schopit, Octavius za námi půjde“ položil ji ruku na rameno.

Viděl to sice rozmazaně, ale i tak poznal pohyby. „Já vím“ „Ale smrt je lepší než pak si nic nepamatovat, být postižený nebo ani nemoct pomáhat, být lovná zvěř“ setřela si rukávem mikiny slzy z tváře. „Pozitivní myšlení, to by mohlo v této situaci pomoct“ vstal.

„Nerad vás ruším, ale měli byhcom ho odvést na pitevnu. Tam bychom ho uložili do doby než si ho vyzvedne pohřební ústav“ ohlásil doktor. „Ale jistě, chápeme“ ohlédl se na dívku. „Je mi to líto slečno, ale musí to být“ promluvil doktor. „Dobrá“ přešla k posteli. „Ach Petere, kdyby jsi jen nespadl. Mohl být jako dříve živý. Ale to oba víme, že se nestane. Je teď lepší aby jsi byl mrtvý, než se trápil“ chytila ho za ruku.

Otevřel oči.

(Napjetí stoupá....)

(Ano nepřestanu s tímhle...)

(Stále stoupá?)

„Počkat, jmenuju se Peter?“ zamyslel se. „Jsem Peter Parker, obyčejný kluk z Queensu. Jsme místní hrdina Sliderman. Chodím s MJ a bojuju po boku Tonyho Starka alias Ironmana. Bojuju proti Octaviusovi a nijdy se nevzdám!!!!“ rozkřikl se do prostoru. Udeřil do stromu. A znovu. Cítil rysy kůry, ale to ho nezastavilo bušení do kmenu stromu.

Houba vyhasla. Polilo prostor tmavé okolí. Černota, pouhá nicota. Pak uslyšel praskání. Jako když praská pod osobou led. Tentokrát to bylo sklo. Milion střípků skleněné výlohy. Nicotnou pustinu, protlo bílé světlo. Táhlo se podél prasklin. Peter se natlačil na zeď jen jak to šlo, ale nicota přeci nemá stěny. Proto spadl na záda. Plazil se pozadu dál, aby se vyhnul tomuhle. Ale bylo to všude po ploše....

Tak snad se líbí tyto dvě kapitoly, které jsem vydala za sebou a napsala je po sobě. Blížíme se k osmdesáté  kapitole.

Až tuto knihu ukončím, tal bude probíhat korekce. Napadl mne takový menší nápad, myslím, že by vás i potěšil. Ale to zatím nebudu prozrazovat. Nechte se překvapit.