Stop Bullying Me/Please KOREKCE

Žij, slyšíš?

Byl to už týden od toho všeho, co se stalo. Peter pátral po Oktobusovi, ten se však stáhl a vymýšlel nový plán.

Zrovna přicházel do té budovi. „Petere?!" křikla po něm. Hned ho objala. Věděla, že znova neuspěl. Mírně se dotkla jeho hrudníku, odtáhl ji od sebe. „Co se děje?" podívala se na něj. Ten výraz znal, něco se jí nezdálo. „Pojď za mnou" chytl ji za ruku a táhl do úklidové místnosti. Zavřel dveře a rozsvítil světlo.

Povytáhl si triko se svetrem. Po celé jeho hrudi, zádech, břichu a rukách se nacházeli škrábance, některé byli horší, některé zas tak hrozné nebyly. „Co se stalo" vyjela po něm a nadzvedla jedno obočí. „Došli mi pavučiny a spadl jsem do křoví, které se táhne u jedné staré chatky za městem. Než jsem se od tam tuď dostal, ostny keře mne pořezaly" sklopil hlavu ke svým špičkám bot. „Pojď, bude zvonit" vytáhla ho z kumbálu a táhla do třídy.

Sedla si na jednu stranu lavice a do ucha mu zašeptala „Pak si o tom promluvíme" dala mu pusu na tvář a přešla k vedlejší lavici, kde seděla.

Do třídy přišel Ned a sedl si vedle Petera. „Tak co?" dal mu ruku na rameno. Peter sikl bolestí. „Dobrý, tedy úžasný, proč?" podivil se, zakrýval jak ho ti bolí. „No, já jen, že se ji někdy dost vyhýbáš" bylo jasné, že Ned se baví o MJ. „Jen jednou jsme se pohádali" lhal. Hádali se skoro pořád, když byl Peter zaslepen najít Otta. Ale v normálním životě? Vše šlo hladce.

„Jak myslíš" nechal ho být a věnoval se už a jen učiteli, který zrovna přišel. „Takže, teď si vyberu váš domácí úkol" řekl učitel. Začal se potit, on ho zapomněl a určitě mu leží na stole. Nikde ho neměl. Učitel se blížíl. Ned ho zoufale sledoval. MJ si povzdechla a zaťukala Peterovi na rameno. „Na, minule, když jsem se za tebou stavila a ty jsi tam nebyl, měl jsi tam ten úkol. Vzala jsem si ho a udělala společně s tím mým" podala mu kus papíru, který byl vyplněný. „Děkuji MJ" usmál se a vzal si ho od ní. „Mám to u tebe" šeptl. „O tom si promluvíme po škole" zatlačila na něj, tak aby seděl rovně na své židli a nebyl nahnutý k ní. Učitel zrovna procházel tuhle řadu. Ned s Peterem a MJ mu odevzadali úkoly a učitel se jen otočil na patě a odešel ke katedře.

Peter šel, Ned dávno zmizel na oběd a on jen šel pryč. Věděl, že dělá špatně, ale musel ho najít. „Kam jdeš? Měli jsme si promluvit, už zase vynecháváš oběd?“ založila si ruce na hrudi. „Ned to pochopí, chápej mne, musím ho najít a skončit tohle šílenství, zná mou identitu a...“ zarazila ho. „Ne Petere. Máš jen z něj strach. Chápu to, ale přeci si nemusíš vytvářet další nepřátele. Neměl slov.

„Koukni, vím, jak to je těžké, ale třeba nějaký relax? Pořád nemáš úkoly, neučíš se. Zhoršil si se a to nemluvně, že chodíš s ránami, modřinami a škrábanci. Ta zranění se ti snad ani na tělo nemůžou vejít a k tomu nespíš, jsi pořád uunavený, nemůžeš spát, chodíš pozdě, nejsi vůbec doma, či se tak tolik o mne nezajímáš. Neber to spatně, ale přeháníš to“ zabodla do jeho hrudi prst. Bylo jí jedno, že přímo do jedné z ran. Ikdyž Peter sikl bolestí, tlak nepovolila. Měla toho dost, bála se o něj.

„Promiň, máš pravdu, zítra to bude jiný. Jen ještě dneska. Když ho nenajdi, tak toho nechám“ usnál se a vtáhl si ji pro polibek. Jen ho objala a nechala běžet.

Ned zrovna vyšel z jídelny. „Mluvil se mnou Flash. Má zlost na Petera, s tou jeho bandou se vydali za ním.“

„Muse jít za ním“ rozeběhla se MJ. Ned běžel za ní. Rozdělili se. Flash byl zase jako vżdy v jendé uličce a vyčerpaného Petera byl hlava nehlava. Bylo mu jedno, že ho někdo uvidí. Peter se nebránil. Byl slabý, nevyspalý, neměl takovou sílu, aby se mu dokázal zepřít, odrážet útoky. Ta bolest, co cítil, vyvolala v něm myšlenky. Kdyby našel Oktavia, stejně by ho neporazil. Spíš by ho zabil. MJ měla pravdu, přehání to. Až moc se zaměřil na svou práci a nevšímal si sám sebe, ale ani nikoho ostatního.