Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 87.

nevím jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, zrovna mě ošetřoval Ered.. dezinfekcí jemně otíral mou zašitou ránu. Nikoho jiného jsem ve svém zorném poli neviděl. tiše jsem ho pozoroval.. jak se soustředil a byl opatrný.. musel jsem se pousmát.

Když otevřel oči, věnoval jsem mu jen Krátký pohled. Pořád se mu nemůžu podívat do očí.
,,Bolí to hodně?'' žašeptal jsem a vyměnil látku s dezinfekcí.

"Ne.." zadrhnul se mi hlas a já musel zakašlat.. měl jsem strašně sucho v krku. "Můžu.. vodu?" zašeptám.

,,Pro tebe všechno,'' řekl jsem spíš pro sebe a odešel do kuchyně pro sklenici vody. Donesl jsem mu ji a pomohl se mu posadil, aby ji mohl vypít.

Bylo mi jasný že se to mezi námi musí srovnat, a že to asi potrvá.. ale bolelo mě takhle ho vidět. když mi pomohl, a já vypil vodu, oddechl jsem a on mě opět položil.. "Erede.. jak dlouho jsem spal..?"

Bál jsem se na něj jakkoliv sahat, aby ho něco nebolelo.
,,Dva dny,'' vydechl jsem a vyhodil tampony od dezinfekce do koše.
,,Až se ti udělá líp, pomůžu ti domů. Hina je jistě strachem bez sebe,'' dodal jsem tiše a zvedl se s úmyslem, že odejdu z místnosti.

povzdechl jsem si a než stihl odejít, chytil jsem ho za tričko.. Musím ho z tohohle stavu dostat.. "Erede.. nenechávej mě tu.." poprosím ho.

,,Aki já... Já nemůžu. Podívej, co se kurva stalo. Kvůli mně. Přišel jsi o křídlo a...a...'' nemohl jsem to doříct, protože mi zase začaly kapat slzy. Klekl jsem si vedle postele, na které ležel a složil tam hlavu mezi lokty.

"Ano.. přišel jsem o křídlo a ano, neseš na tom část viny.. Ale po tom co jsem tě viděl.. Uvědomil si že tu stále jsi.. Prostě... Erede, hledal jsem tě tak dlouho.. i když jsi to nechtěl. trénoval jsem se zbraní, abych pro tebe nebyl jen starost až bych tě našel.. Je mi jasný, že nemohlo pro tebe být lehké mít vztah s někým, kdo předtím nebyl schopný boje. s někým kdo se neuměl ani bránit. Že jsi se bál že mě sám zabiješ.. Ale Erede.. To jakým způsobem jsi odešel.. bezeslova. jen vzkaz a triko na bolestivou památku.. bolelo by mě méně, kdyby jsi mě zabil.. zní to hnusně, ale tak jsem to cítil. nebyla by pro mě lepší smrt, než tvou rukou.. dal bych ti svůj život. Stejně vlastníš moje srdce. A tyhle rány.. to křídlo..heh. mohlo to být horší.. mohli mě dostat ty dvě, kdyby se ti nechtěli vysmívat." brouknu tišeji a stále ho hladím ve vlasech.

,,Tak mě to mrzí,'' vzlykal jsem do polštáře a jeho hlazení mě svým způsobem konejšilo. Nakonec jsem jeho ruku ze své hlavy sundal a stiskl ji ve dlani.
,,Budeš schopný mi to odpustit?''

chvíli jsem ho jen mlčky sledoval, tiskl jeho ruku a zamyslel se nad tím. přece jen, nebyla to maličkost. "Jedině když mi slíbíš, že mě neopustíš.." Řeknu vážně.

Skoro jsem přes slzy neviděl, jen jsem natiskl hřbet jeho ruky na své rty.
,,Mrzí mě to...'' popotáhl jsem a pak ho druhou rukou pohladil po tváři.
,,Už tě neopustím...už tu chybu neudělám...''

přivřel jsem oči a jeho ruku si u tváře přidržel. "Erede.. Stále tě tak moc miluju.. hrozně jsi mi chyběl.." zašeptám a i mě se po tváři začnou kutálet slzy, přesto se druhou rukou snažím utírat ty jeho. "A víš co mi stále tak moc chybí?" Přejedu mu po chvíli palcem jemně přes rty.

,,Taky tě tak moc miluju... Aki já...Prostě jsem myslel, že když odejdu, bude to nejlepší volba...'' hlesl jsem a po chvíli mi přejel po rtech. Neubránil jsem se lehkému úsměvu a pak jsem se k němu nahnul. Opatrně jsem ho chytil za tvář a jemně natiskl své rty na jeho.

spokojeně jsem přivřel oči, jednu ruku nechal na jeho tváři, a druhou se chytil trika na jeho rameni, zatím co jsem mu oplácel jemný polibek. "Vím, že jsi to myslel dobře.. proto tě stále miluju." Šeptnu mu u rtů. "A proto ti to i odpouštím." usměji se na něj.

,,Nemůžeš mi odpustit tak rychle...Aki, to, co se stalo je neodpustitelné...Ano, chci po tobě odpuštění, ale musím pro to něco udělat,'' říkal jsem přes ten knedlík, co se mi krku udělal.
,,Hrozně moc tě miluji, Aki...'' opřel jsem si jeho hlavu o hruď a natiskl ho na sebe.

Pevně jsem ho objímal a zavrtěl s úsměvem hlavou. "Erede, jsem.. nebo spíš, byl jsem andělem. my jsme bytosti které odpouští, a i přesto, že jsi démon, v mých očích jsi také anděl, a zasloužíš odpuštění. sám sebe trápíš víc než dost."

,,Když já...'' už jsem neměl slov. Byl jsem šťastný, že žije, ale zlomený z toho, co se stalo... Vždycky jsem si myslel, že ho dokážu ochránit...

"Lehni si ke mě.. teď už to neřeš. Je to pryč." brouknu a odmlčím se. "Pamatuješ jak jsi říkal, že si jednou najdeme něco pro nás dva? Myslím.. že by jsme už mohli." Usměji se.

Když to vyslovil, zase jsem se rozbrečel.
,,J-jo...rád bych,'' popotáhl jsem.

když se zas rozbrečel, musel jsem se uchechtnout. objal jsem ho jak jsem mohl a stiskl.. "Heh.. Erede, nebreč už, jinak budu muset říct něco co jsem si myslel, že nikdy neřeknu." brouknu a prohrábnu mu vlasy.

,,A co?'' odtáhl jsem se a pomalu si otřel oči. Musel jsem se usmát nad tím, jak je vlastně nad věcí.

"No, že jsi vlastně docela roztomilý." podívám se mu do očí a utřu mu ještě vlhké tváře. Musím ho teď podržet.

,,Víš, jak jsi mi chyběl? Na mé narozeniny? Chtěl jsem se vrátit, ale prostě jsem...nemohl...'' políbil jsem ho a pak pohledem uhnul.

přivřel jsem oči když mě políbil "Víš, jak ty mě? Myslel jsem na tebe pořád.. a hledal tě.. pomalu jsem se začal bát že.. no.. že jsi mrtvý.. a že to nikdy nebudu vědět jistě.." zas jsem si ho na sebe otočil. "Rancisi, mě se nikdy, ale nikdy nezbavíš. Nikdy tě nenechám, a vždy tě budu sledovat." broukl jsem to, co jsem mu řekl už kdysi dávno, když jsme se znali jen krátce, a už si lezli na nervy, oba neschopní dostat toho druhého. tehdy to byla jasná výhrůžka a varování. Nyní jsem to ale použil s jemným úsměvem, aby si byl jistý jak to myslím dnes. vlastně úplně stejně, stále to byla výhrůžka a varování, jen.. v jiném smyslu.

----------------------------------------

Lidičky, já nechápu proč se tak stydíte :D  Byl mi poslán další úžasný obrázek ale autorka nechce abych zveřejnil její jméno... samozřejmě to respektuji ale... notak XD