Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 1.

Právě stojím na střeše jednoho z největších paneláků ve městě a přemýšlím o svém životě. O tom, jaký je. O tom, že se to nezmění. Přistoupil jsem k okraji střechy a nakoukl dolů. Je to sakramentsky vysoko. "Tak jo." Zašeptal jsem si pro sebe... a skočil. Řítil jsem se dolů hlavou napřed a cestou se lehce usmál. Je to tady. Teď přijde ten vytoužený okamžik... Těsně u země jsem roztáhl křídla a ulicemi si to ve velké rychlosti prosvištěl pryč. Miluju to!!

Procházel jsem se ulici a užíval si tu tmu okolo sebe. Sem tam přijde nějaký človíček, ale dneska si dám volno, musím si šetřit energii pro něco lepšího. Sedl jsem si na zídku u jedné z řek a roztáhl křídla. Po svých špičácích jsem si přejel zubama a sledoval odraz měsíce ve vodě. Mam divný pocit, ale ten mě snad po svačině přejde. Dostal jsem hlad... Usmál jsem se, když jsem slyšel klapot podpatků.

Letěl jsem velmi tiše, výhoda opeřených křídel, a sledoval ubíhající domy pode mnou. Zbožňoval jsem volný let. Bez zábran. Bez zbytečných starostí. Ale pomalu bych měl letět domů... mmm.. ještě chvilku se ale zdržet můžu.

Tak hubená...tak drobná... a tak moc zranitelná. Tiše jsem pronásledoval dívku ve večerních šatech. Odkud asi jde? Mám na ní chuť. Pronásleduju jí už pár minut. Musím si vybrat správnou chvíli, kdy zaútočit. Poblíž není žádný holub, tak by to melo jít i snadno.

Jak jsem tak bezstarostně létal všude možně, náhle jsem ucítil velmi nepříjemný pocit v žaludku. měl jsem zlou předtuchu.velmi zlou. Prudce jsem zbrzdil svou rychlost a poletoval na místě při čemž jsem se začal rozhlížet. vím, že tady nahoře jsem na očích ale zároveň mám dobrý výhled. navíc... málo kdo se kouká tak vysoko na nebe.

Už se mi sbíhají sliny. Jen tak to nevydržím. Vyletěl jsem na střechu domu a přeskočil z jedné střechy na druhou. Zastavila se...ona se zastavila. Koukala se do mobilu a to pro mě byl jasný signál, abych zaútočil. Zase jsem si přejel jazykem po špičácích s roztáhl svá křídla co nejvíc do šířky. Svačina čeká.

Nejspíš bych byl úplně nahraný kdybych neslyšel ten známý zvuk máchání křídel. Démon. Jenže kde? zběsile jsem se rozhlížel dokud jsem nepostřehl pohyb na jednom z domů. Měl výhodu že byla tma. Jeho tmavá křídla splývala s okolím na rozdíl od těch mých. netrvalo dlouho a spatřil jsem i jeho pravděpodobný cíl. Už jsem nečekal ani chvilku a začal se střemhlav řítit dolů abych ho srazil k zemi dřív, než stihne ublížit té dámě.

Vyskočil jsem a letěl si dolů pro svoji svačinu. Ten pocit. Nikdo ji nemůže pomoci, holuby se v tuhle dobu neobjevují. A to je výhoda pro nás. Silně jsem máchl křídly a byl těsně u své oběti.

I když jsem byl rychlý, nepočítal jsem s tím jak rychlý by mohl být on. Byl téměř u své oběti a já zrovna prolétal těsně nad ním. na štěstí jsem byl velmi pohotový a tak jsem ho stihl chytit za křídlo a stáhnout ho sebou. sice to znamenalo že se i s ním pořádně projedu po zemi ale stejně bych to už nezvládl vyrovnat. Bolestně jsem sykl když jsem se ze země začal zvedat. Má křídla byla byla na štěstí pořádku díky tomu, že jsem je stihl složit k tělu.

Už jsem se téměř zakousl, ale něco se mnou škublo. Otočil jsem se a po břiše se projel po cestě. Hekl jsem a hned na to jsem se zvedl. Holub... v tuhle dobu?! A zrovna tenhle. Oprášil jsem se a založil ruce na prsou. ,,Baví tě to? Kazit mi zábavu? Pf, očividně si nedáš pokoj," zavrtěl jsem hlavou a odplivl si.

Postavil jsem se na nohy a pozorně ho sledoval. Vím moc dobře že pro mě by chybný krok mohl znamenat rychlou smrt ale naučil jsem se to na sobě nedat najevo. nyní z blízka jsem poznal o jakého démona jde. Toho štvu už dost dlouho... ne že bych zrovna chtěl, ale asi na sebe máme jistou smůlu. "Strašně moc mě to baví. Nic lepšího na práci nemám." Spustil jsem a zakroutil očima v jasném gestu.

,,Moc mě neser holube, neměl bys teď někde hrát na harfu?" Rozhodil jsem rukama a zvedl obočí. Udělal jsem k němu dva kroky a samolibě jsem se usmál. Ještě nikdy jsem ho nezastihl takhle večer.

Ostražitě jsem tiknul očima z jeho tváře k nohám a zas zpět. Byl jsem připravený vystartovat k nebi při jakémkoliv náznaku většího ohrožení. Opravdu nestojím o žádný úraz. "Jdi si brnkat na harfu sám." Odbil jsem ho krátce. nehodlal jsem kvůli blbým řečem polevit na ostražitosti.

,,V holubi jste taaak otravný. Nechápu proč tu s tebou teď trávím čas. Dneska to necháme být, nemam na to náladu. Hold se prostě najím jindy," zasyčel jsem a udělal krok zpátky. Nemůžu přeci říct rovnou, že mám málo energie. Využil by toho, protože je to hajzl. Jen jsem mrknul a s úsměvem na tváři roztáhl křídla. ,,Bon voage," mávnul jsem křídly a už jsem byl zase nad domy.

Neskutečně se mi ulevilo když odletěl. dovolil jsem si i oddechnout a raději si to těsně nad zemí svištěl domů kde už jsem měl dávno být. Mám spolubydlící a snažíme se dodržovat pravidla domu. Jsme skoro jako sourozenci. a čirou náhodou jsem její osobní anděl. Musím se o ní starat!

Seděl jsem na římse a hlasitě se smál. Jsem bez energie...slabý a utekl jsem od holuba... to je proste k smíchu! Nemám si jak doplnit energii...My démoni vlastně ani nespíme, nemusíme. Hm, jednoho dne Hajimeho zabiju. Už několik let mi leze do cesty a mě už to nepřijde zábavné. Zabiju ho, a pak se postarám o jeho paničku. Po jeho smrti se určitě stanu Pravou Rukou svého Pána. Chce to trpělivost... a bude to stát za to.

před dveřmi našeho domu jsem se rozhlédl a až pak nechal zmizet svá křídla a tím se zviditelnil pro běžné lidi. Vešel jsem a když už jsem za sebou zamkl dveře, vyřítila se na mě má spolubydlící, Aisawa Hina, a objala mě kolem pasu. "Ahoooj, kde jsi zase lítal celý den?" Zeptala se a upřela na mě své oříškově hnědé oči posílené brejličkami. Kéž by věděla že jsem vážně lítal. "Všude možně. Vždyť víš že jsem rád venku." usmál jsem se a také jí objal a s tím jí také předal nepatrnou část své energie. Potřebuje jí a navíc se strachuju kvůli těm všem démonům tam venku. poslední dobou se jim daří.

-Tak... líbí? :D doufám že to někoho zaujme. Hvězdičky i komentáře nás potěší!! :3