Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 6.

Ráno jsem zaletěl do jeskyně i s Noemi a usadili jsme se. Sluneční svit nám nevadí, ale tmu máme radši. Chytil jsem se za hruď a nechápal, proč ten pocit stále nezmizel.

Spořádal jsem oběd a trochu se v koupelně zkulturnil než jsem vyšel ven. Pořádně jsem se rozhlížel kolem sebe jestli tady není naše pijavice, a až pak se odvážil přejít hranici bariéry. Mezi lidi se mi nechtělo, ne dnes, a tak jsem po chvilce roztáhl křídla a odletěl do jedné nedaleké vesnice. Jak bylo mým zvykem, pozdravil jsem se pomazlením se zvířaty, pak jsem se rozvalil na střeše stáje a nastavil křídla proti slunci. Tohle byl také způsob jak jsem mohl získat energii. I když pomalu.

,,Budu muset, Pán mě potřebuje," řekla Noemi a roztáhla křídla.

,,K čemu tě potřebuje?" Zajímal jsem se.

,,Jsem děvka, potřebuje mě," mrkla a odletěla. Seděl jsem opřený o zeď a přemýšlel. Najednou mi naskočila šílená myšlenka. NE, nikdy... Podíval jsem se ven z jeskyně a uvažoval o tom, že bych se jen tak proletěl. Navíc mám hlad...

Sluníčko dnes dost pražilo a tak jsem energii získával ve větším množství. Spokojeně jsem vydechl a zadíval se na běláska který přede mnou poletoval. Přistál mi na ruce kterou jsem měl nataženou. Lehce jsem jí zvedl, pozoroval ho a nakonec jemným fouknutím poslal někam jinam.

Slunce pražilo na moje černá křídla. Letěl jsem nad městem a pozoroval příhodné oběti. Měl jsme hlad...ale vůbec se mi nechtělo lovit. Něco se mnou je.

Dostatečně nabitý a znuděný jsem se pomalu posadil a zahleděl na nedaleký les. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet a zamířil si to pěšky přímo tam. Vzduch byl zde lepší. Ne tak suchý. Bloudil jsem bezcílně cestičkama a kochal se těmi stromy. Dnešní den se zdál být dokonalý ale... Já jsem prostě smolař...

V lidské podobně jsem si to namířil do lesa. Neuškodí se trochu projít...a nabít se. Ale pořád jsem se cítil divně... Zamířil jsem na lesní cestu a kopal před sebou kámen.

Zžíral mě pocit že je zde démon. Vyděsil jsem se tedy když se v dálce vynořila postava. Rozmýšlel jsem se a rozmýšlel... nespouštějíc postavu z očí. "To je blbost. Z toho směru to nejde." Usmál jsem se a otočil k odchodu, ale narazil jsem do pevné hrudi někoho obřího. Tak tenhle démon mě musel sledovat... "kurva." Zaklel jsem a uskočil stranou když se po mě ohnal obřím kladivem které se zhmotnilo z jeho náramku. Při skoku jsem zároveň roztáhl křídla, takže jsem dopadl dál než jsem původně měl, a vytasil svou zbraň. "Serete mě."

Uslyšel jsem ránu. Popoběhl jsem a schoval se za strom. Co je zas? Roztáhl jsem křídla a pozoroval, co se tam děje. Hajime? Dalziel?! Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli mám zakročit, ale ten pocit v hrudi mě svíjel dál.

Ten démon byl hodně silný. Jedinou ranou tím kladivem by ze mě mohl udělat tlačenku ale já mu rychle uhybal. Potřeboval jsem najít jeho slabinu.

Nedokázal jsem pochopit, nad čím jsem to zase přemýšlel. Zatnul jsem zuby a doletěl vedle Dalziela. ,,Ahoj Holoubku..."

Prudce jsem se nadechl když se tu objevil i ON. Jednoho, ke všemu tak pomalého démona bych zvládl ale dva už ne. Navíc jak jsem už několikrát zjistil, že Rancis je nejen mrštný a silný, ale má i víc zkušeností z boje. Rozhodl jsem se tedy raději pro rychlý ústup. "s bohem." Prskl jsem a zároveň co nejrychleji vzlétl.

Když se Hajime vyřítil k nebi, Dalziel ho stihl chytit za nohu a praštit s ním o zem. Na tváři se mi objevil samolibý úšklebek, který ve vteřině zmizel. Dalziel chce asi udělat to samé co já. Dostat se na post pravé ruky. Začal mě pálet hrudník a já se, nevím proč, nehorázně vytočil.

Snažil jsem se být opravdu rychlý ale nepovedlo se. Tvrdý náraz do země mi na chvíli vyrazil dech a k tomu jsem si velmi nepříjemně zkroutil křídlo. Proč mám takovou smůlu?! ze země jsem si prohlédl ty dva. Tělo samý sval a já... já nic. Měl jsem vůbec někdy šanci? Bylo mi z toho hrozně ale smrt mě děsila víc než ti dva a tak jsem se začal zvedat.

Dalziel se proti němu rozmáchl svým kladivem. Ne, Hajime je můj cíl. Máchnul jsem rukou, ve které se mi objevila kosa a tupou částí jsem Dalziela praštil do jeho nejcitlivějšího místa. Těsně po žebry.

,,Tenhle Holub je můj!" Zasyčel jsem a stoupl si před něj. Dalziel se kladivem rozmáchl proti mně a já ho stihl vykrýt.

,,Vypadni kurva!" Zařval jsem na toho opeřence a věnoval se běsnícímu Dalzielovi. Tuším, že jsme byli oba pěkně vytočení.

Překvapeně jsem zamrkal když mě před rozmáznutím zachránil právě Rancis. Počkat, co to řekl? "Nejsem ničí!!" Zaprskal jsem ale opět vzlétl. Už ne tak rychle jako předtím, protože křídlo které jsem si zkroutil bolelo, ale stále jsem byl velmi rychlý. Pošahaní démoni! Jen ať se rozcupují navzájem!!

,,Proč ho chráníš ty idiote?!" rozmáchl se a já se vyhnul.

,,Nechráním ho, jen už po něm jdu nějakou dobu. Hah! A ty vůbec nevíš, jak dlouho se ho snažím zabít! Nenechám ti ho!" Naše zbraně se střetly a já nohama sjel o kousek dozadu. Docela ironie, že tu bojuju s někým stejného druhu.

Už jsem zas vletěl do města. Celý uřícený jsem se těšil až budu doma. "Hééj!!" Ozvalo se za mnou a protože jsem se lekl a bál se, že je to démon, střemhlav jsem se spustil k zemi nad kterou jsem to těsně vybral. "Aki! Co to vyvádíš?!" Ozvalo se zmateně a já tentokrát hlas poznal. Přistál jsem v parku a otočil se na toho anděla.

Rozmáchnul jsem se kosou, ale Dalziel můj úder obrátil tak, že čepel skončila v mém rameni. Zasténal jsem bolestí a on se napřáhl.

,,Nikdo se mi nebude fulšovat do řemesla." V tu chvíli mi došlo, že je zle. Popadl jsem kosu a v obratném vzletu si ji jako prsten nasadil na ruku. Rameno mi krvácelo a nehorázně to štípalo. Zase jsem si to posral u někoho jiného. Teď už můžu brát za ,,Přítele" jen Noemi, a ta teď někde lítá a uprcává chlapy k smrti. Musel jsem kličkovat mezi stromy, abych ho setřásl a pak jsem vletěl do města, kde jsem se v lidské podobě posadil do jedné z temnějších uliček a snažil se zastavit krvácení.

***

- Tááák jo... Máte to tu :D a pardon za chyby... moc se omlouvám... ale máte to tu! :'D ahoj zas příště xD
(Slov je 1069 :3)

Hvězdička i komentář potěší!!!!