Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 3.

Dost jsem se lekl jeho hlasu. Vůbec jsem si ho nevšiml ale zamračil jsem se na něj. "Ani náhodou." Zavrčel jsem a sebevrah zas začal přistupovat blíž k okraji budovy. "Nech ho!" Štěkl jsem po něm rychle, objetí zesílil a tím i předával víc energie. Tohle je zlý. Jestli se moc vyčerpám, sice zachráním toho chlápka ale tahle okřídlená pijavice mě bude mít jako na podnosu.

  Zesílil jsem účinek žalu a samolibě se usmál. Čím víc energie jsem dával, tím víc jsem dostával. Lidi dole byli tak vystresovaní a vyděšení, že mě to dobře zásobilo.

Vydával jsem ze sebe tolik energie kolik jsem mohl abych sebevraha od činu odradil ale... díky těm imbecilům dole jsem neměl šanci!! Vydal jsem ze sebe dokonce tolik energie že jsem se musel o sebevraha přidržovat, díky čemuž jsem během chvilky padal k zemi s ním. Prudce jsem se několikrát nadechl a odstrčil se od něj. Těsně u země jsem roztáhl křídla která velmi zpomalila můj pád ale i tak jsem si pěkně namlel. Lidé už zděšeně vykřikovali, volali policii a někteří i plakali... jen rychle jsem se podíval na vrchol budovy, zvedl se neohrabaně ze země a kulhavě jsem se začal vzdalovat aby mě ten hajzl nedostal. Asi jsem si pořádně narazil nohu...

Hlasitě jsem se smál. Když se ten moula rozplácl na zemi, lidi přepadl strach, stres, deprese a smutek. Bylo to jako energetický Fastfood. Se smíchem jsem doletěl až k Hajimemu. ,,Copak Holube?" řekl jsem, když jsem před ním zabrzdil. 

Jen jsem se víc zamračil. Čekal jsem že mě nenechá jen tak. "Máš cos chtěl. Vypadni." Zasyčel jsem, chytil svůj řetízek a pokusil se odejít jinudy.

Zase jsem se dostal před něj a úsměv mi z tváře nezmizel. Vidět ho slabého... dělá mi to tak dobře. ,,Zdaleka nemám to, co chci."

"Ts, V tom případě na to zapomeň." Zavrčel jsem a řetízek víc stiskl. Jestli teď zaútočí, je to moje jediná věc se kterou se můžu bránit. Přemýšlel jsem že bych nechal svá křídla zmizet ale takhle mezi lidmi jsem nesměl. Očima jsem z něj občas tiknul po okolních lidech... ale nikdo opravdu veselý tu nebyl!!

Usmál jsem se a udělal k němu další krok. Prokřupal jsem si klouby a upřel na něj oči. ,,Copak Holoubku?" Nikdy jsem necítil větší příležitost se ho zbavit, než teď. Dnešním dnem se stanu Pravou rukou svého Pána. 

opravdu si myslí že se nechám prostě rozmáznout? ani nápad! jestli se mě chceš zbavit tak si to pořádně sežereš, pomyslel jsem si a byl připraven vytasit na něj svou naginatu která byla prozatím maskována jako neškodný kříž na mém řetízku. Ještě krok, a uvidí. Pousmál jsem se lehce.

,,Tak ty se směješ?" Zavrtěl jsem hlavou, o krok odstoupil a sundal si prsten ,,Děkuji za krásná léta, Hajime," zazubil jsem se a vyhodil prsten do vzduchu. Do rukou mi padla moje černo-fialová temná kosa. Nemá šanci... bude mi chybět. Pf, vlastně ani trochu.

Tohle jsem tak úplně nečekal ale křížek jsem si strhl z krku a ten se proměnil na mou zbraň. Nádherná bílo-šedá Naginata, Kopí s čepelí meče na konci. Pracně jsem odvrátil první přicházející ránu a po té se připravil na další. Já nepadnu jen tak!!

Kuráž má, to se musí nechat. ,,Nemusí to skončit takhle. Můžeš se přidat k nám," chechtal jsem se když vykrýval moje rány. Však mně se to povede. Já to dokážu. Chci byt ceněný...a to se mi podaří.

Víc jsem se zamračil a další ráně se vyhnul. "Že by démon projevoval jistý druh lítost?" Přecedil jsem přes zuby. Zrovna se napřahoval k dalšímu úderu a já zahlédl malou naději. Bylo to riskantní ale lepší než zdechnout. Tupým koncem své zbraně jsem vyrazil přímo proti jeho bradě. Bohužel tupým protože jsem byl ve špatné pozici ale i tak to bude pekelně bolet.

Po dalším švihnutí kosy následovala rána. Heknul jsem bolestí a odjel malinký kus po nohách. ,,Cos to řekl ty bastarde?" Oddechoval jsem a setřel si stroužek krve, který mi vytekl z pusy. Zabiju ho!

Vím, že bych ho neměl provokovat ve svém stavu ale tohle jsem si prostě nemohl odpustit. Zlost v jeho očích doslova jiskřila a když se znovu napřáhl, začal jsem se smiřovat se svým koncem který... nepřišel? skřípání čepele o čepel mi málem utrhlo uši a já před sebou spatřil Archanděla. Já mám víc štěstí jak rozumu!!!

Když se tady objevil další bastard, skoro mi ruply nervy. Moje oči se zbarvily do červena a uchopil jsem kosu pevně do obou rukou. ,,Dáte vy si někdy pokoj?!" křikl jsem. ,,Tohle není holubník," zakoulel jsem očima a připravil se na další útok.

Ti dva se do sebe pustili jak psi zatím a nadávali si. Já se opíral o svou zbraň abych se udržel na nohou a na zádech jsem ucítil něčí ruce před kterými jsem se okamžitě stáhl na stranu. Byl to další archanděl. Poznal jsem něm Rafaela, léčitele. Došlo mi o co se pokoušel a tak jsem opět nastavil svá záda.

,,Vy se množíte jak krysy!!!" Ohnal jsem se a podrazil mu nohy. ,,Nebudete mi kazit srandu!!!" rozmáchl jsem se a chtěl to ukončit.

"Stačí!!" Zařval jsem už zas plný sil a naginatou mu zabránil v úderu. Rychle jsem vytáhl neznámého na nohy a všichni tři jsme okamžitě vzlétli k nebi.

Oddechujíc jsem na něj koukal. Seru na ně. Zaběhl jsem za roh, kde jsem se proměnil do své lidské podoby. Prsten na ruce a pizza čapku na hlavě...mám. Zabiju tě Hajime... a postarám se i o tvoje opeřený kamarády.

Letěli jsme hodně rychle a i když jsme ho neviděli za námi, nechtěli jsme riskovat. Zaletěli jsme tedy do hustého lesa a mě se po zádech rozlil odporný pocit z uvědomění, že jsem tam mohl opravdu umřít. Asi po hodině vyčkávání jsme se shodli že nás opravdu nesledoval a tak jsme šli svou cestou. Na kraji města jsem se stavil v krámku přímo pro anděli. Jasně že jsme o něm věděli jen my. A tam jsem koupil poslední amulet na to, abych zabezpečil celý dům. Po dnešku bych jinak opravdu neusnul. S tím jsem šel pěšky domů.