Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 17.

mezi přítomnými to zašumělo tichým hovorem. Ale usmívali se a serafín se usmál taky. "Budeš velmi důležitý v našich řadách. Uč se. Zdokonaluj se a zachraňuj životy." Myslel jsem že mi srdce štěstím i úlevou vyskočí z hrudi. Několik andělů odešlo do jiných sfér odkud mi donesli různé knihy, léčící pomůcky a podobné věci. Poté mě už nechali jít a já tedy z kostela doslova vysvištěl!

,,Ne ...Noemi ne, Prosím ne...Prosím..." přitiskl jsem ji k sobě a brek jsem rozhodně nedržel. Tekly ze mě takové vodopády, že bych mohl naplnit dětský bazén. 

Letěl jsem jak nejrychleji jsem uměl. A že to nebylo málo, vždy když jsem na démona nestačil, tak jsem prostě uletěl, a můžu se pochlubit že mě ještě žádný démon nedohnal. Ucítil jsem silný otisk démoní energie. Nechápavě jsem svraštil obočí a podíval se dolů. Byl jsem v takové výšce že jsem dokázal poznat jen to, že tam jsou tři postavy. Musel tam umřít démon jinak by tolik negativní energie neunikalo. Spustil jsem se tedy ze zvědavosti střemhlavě dolů. Možná tam je raněný anděl... ale necítím ho...

Vzlykal jsem ji do ramena a uslyšel zapraskání. Podíval jsem se na její nohy, které se začaly pomalu rozpadat a měnit v prach. ,,To ne!!!" Pevněji jsem ji stiskl a přál si vrátit čas. 

Už jsem byl dost blízko a poznal... Ereda! Ne! Ne, ne, ne a ne! Prudce jsem svůj střemhlavý let vyrovnal ale stihl jsem si všimnout že brečí... nad tou holkou která byla s ním když měl to rameno zraněné. A byl tam i ten co mě napadl v lese... očividně mrtvý. Nakonec jsem teda přistál... sledoval tu hrůzu... "Erede...?" Odvážil jsem se ho tiše oslovit.

,,Pomoz jí! Zachraň jí!" Hlasitě jsem vzlykal, když její tělo bylo už rozprášené u její pánve. Takhle jsem nikdy nebrečel. ,,Noemi Prosím..."

Leknutím jsem sebou škubl ale rychle jsem se vzpamatoval a rozhlédl. Nevidím žádného anděla... fajn! Rychle jsem k nim přistoupil a bylo mi jasné že musím uvést její srdce do chodu aby se zabránilo rozpadu ale... jsem toho schopný? "Udělám co budu moct... Ale neslibuji ti že to vyjde..." Oznámil jsem mu a začal se přehrabovat ve věcech které mi dali andělé. Tohle je až děsivé štěstí. Vzal jsem jeden z kamenů, měl zelenou barvu, a přiložil jí ho na hruď. Zaměřil jsem se na to aby všechna energie proudila přes kámen, který jí ještě znásobil, přímo do srdce. "Erede... jestli se to vůbec povede... nevím jaký vliv na ní bude mít moje energie.." Šeptl jsem soustředíc se na svou činnost.

Slzy mi pořád tekly proudem a já se snažil marně uklidnit. Dalzieli...ty hajzle...!!! Najednou se do mě navalilo velké množství energie a já ucítil naději. Teda až do doby, kdy se Noemi obrátila v prach. Doslova... Ruce se mi rozklepaly a já se podíval na Akiho. ,,Hhh..."

Využil jsem spoustu energie. Cítil jsem že musím pohnout ale... bylo pozdě. Ztěžka jsem oddechoval a podíval se omluvně na Ereda. Nezvládl jsem nic říct... věděl jsem, že jsem selhal... 

Pomalu jsem sebral ze země její prsten, který po ní zůstal. Pevně jsem ho sevřel v dlani a moje oči doslova zrudly vzteky. Byl jsem smutný, naštvaný...

Začal jsem se ho bát když se jeho oči změnili. Neodvážil jsem se ale hnout... Chtěl jsem ho uklidnit... ale jak vlastně?

Chtěl jsem z plných plic zakřičet její jméno. Ale... stalo se něco neuvěřitelného. ,,Erede..." uslyšel jsem za sebou. Otočil jsem se... stala tam Noemi...ale ona... Měla zářivě bílá opeřená křídla... co se to stalo?

Zvedl jsem pohled... vůbec jsem si jí nevšiml... Ona má andělská křídla... ona... já z ní udělal anděla?! Myslel jsem že z toho asi omdlím což... se vlastně po chvilce kvůli nedostatku energie stalo. Křídla mi zmizela, před očima se zatmělo a už jsem ucítil jen to jak jsem se hlavou praštil o zem...

,,Aki!" Křikl jsem a zvedl ho. Podíval jsem se na Noemi a nevěděl, jak se mám cítit...ale žije. Ona žije... Vzal jsem Akiho na svůj klín a pevně ho objal.

,,Děkuju..." Noemi si k nám sedla a položila mu ruku na hlavu.

,,Chvilku..."

Nevím jak dlouho jsem byl mimo ale už jsem se začal probouzet. První věc kterou jsem ucítil nejzřetelněji byla tupá ale silná bolest hlavy. Až po chvilce přemáhání jsem pomalu otevřel oči... ehm... jsem zmatený.

Tiskl jsem ho k sobě a očima koukal na Noemi. To není ta Noemi co znám... to prostě není ona. Pousmál jsem se a ona mi utřela slzy. 

Bez hnutí jsem zůstával ve stejné pozici a jen pomalu putoval očima z místa na místo. Takhle, až na bolest hlavy mi bylo docela příjemně a stejně pochybuju že bych se udržel na nohou bez dostatečného množství energie. 

,,Co se s tebou stalo..."

Jen se pousmála a dala si vlasy za ucho. ,,Měla jsem být anděl původně... ale nechtělo se mi... tak jsem jim teď. Věř mi..." koukla do strany a já taky.

,,Teď už ho nemůžu zabít...zachránil mi tebe..." ještě trochu jsem ho stiskl. Ona mu za zátylek položila lehce ozářenou dlaň. Já zavřel oči a snažil se pochopit situaci.

Trochu jsem zatnul zuby ale po chvilce bolest ustoupila... jak? To je fuk. Zrudl jsem když mi pořádně došlo že si mě u sebe Ered drží ale z jeho sevření jsem se nehnul a koukl zmateně na ní. Furt to nechápu!!!

Tohle je největší myslošuk za celý můj život. Kde je moje drzá Succubus?... Sklopil jsem oči a můj pohled se střetl s tím jeho. ,,Huh?!"

Trošku jsem sebou cukl když se na mě tak vyjeveně podíval. Ale že bych něco řekl? Ne! Na to jsem byl asi stále dost málo ve své kůži. Jen jsem se nervózně pousmál.

Pomalu jsem ho položil a oba se na mě podívali. ,,Asi je mi souzeno zůstat navždy sám..." Zoufale jsem se usmál a ve vteřině už jsem letěl nad městem. 

Sledoval jsem jak odlétá... Zas mi bylo na nic. Proč se mi zaryl tak hluboko do mysli a nejspíš i do srdce? Chci domů... Ale nechce se mi zvedat... Tak jsem si jen přitáhl nohy k tělu, o kolena si opřel bradu a koukal před sebe. Tu holku jsem nijak moc nevnímal. Vlastně vůbec. Jen po chvilce jsem si všiml jak mi před nohy dopadlo jedno pírko z jejích křídel. Aspoň mám chvíli pro sebe.

***

- Tak je to tu a za chvilku, až to opravím, vám sem přistane další kapitola :3 

užijte si to dokud můžete :D