Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 82.

No tak nic :D čekal jsem že na minulou kapitolku se chytí víc lidí, ale zdá se že už to tu není co to bývalo :)
To ale neznamená že by jsme to ukončili, a tak je tu pokračování ;3
--------------------------------

Už je to tak půl roku...Možná déle? Nemám vůbec pojem o čase...Zařídil jsem si tu jeskyni hezky, myslím...Záchvaty neustávaly, a to jsem se opravdu snažil. Moc se snažím...Ale ta bolest nejde ustát. Jak ta v srdci, tak ta na těle. Zabijou mě. Blíží se to...Miluju tě, jak se asi máš?

první dva měsíce jsem.. byl naprosto nepoužitelný. prostě v prdeli. naštěstí Hina, Juro i Tato se mi snažili pomoct. Díky Jurovi jsem začal zas trénovat se zbraní, ovšem úplně jiným způsobem než do teď. učil jsem se útočit ze zálohy, a díky svému tmavému peří, jsem mohl útočit v noci. Potřeboval jsem to. 'vrátit' se do svých starých kolejí. Dát tomu svému živoření smysl.. Nemyslet na to, co bylo. Po tom co jsem si během nočních 'lovů' připsal na svůj účet pár démonů, Juro mi začal říkat, že jsem Noční lovec. Že s takovou mě budou andělé brzy zas respektovat. Ale kvůli tomu jsem to nedělal. Pořád jsem doufal, že jednou narazím na Ereda. že ho najdu.. a taky kvůli tomu abych si dokázal, že nejsem neschopný. Do práce jsem dávno nechodil, a většinu dne prospal.

Díval jsem se na západ slunce a moje oči měli skleněný nádech. Samota mi možná prospívá, aspoň vím, že je v pořádku. Rozhodl jsem se, že se trochu proletim. Odrazil jsem se od skály a vyletěl tak vysoko, jak jsem mohl. Poté jsem se pustil střemhlav dolů a křídla roztáhl nad jezerem. Vodu jsem rukou prohrábl a najednou se mé tělo svinulo v křeči. Najednou jsem byl pod hladinou, neschopen pohybu...

večer mě vzbudila Hina a dala mi pusu na čelo. "Aki, vstávej. už jsi zas spal celý den. pojď se najíst." usmála se. "Dobře, už jdu." vstanu a natáhnu si tričko. k mému překvapení tu Hina měla svého přítele. my dva jsme spolu byli celkem v pohodě, ale jeho anděl na mě byl jak pes. občas jsem měl chuť podříznout i jeho. každopádně, najedl jsem se, oblékl do tmavého a letěl ven.

Vzduch mi unikal z plic a začala se mi točit hlava. To fakt dopadnu tak, že se utopim? Zničehonic moje svaly opět začaly spolupracovat a já z posledních sil máchl křídly. Dostal jsem se na hladinu a zalapal po dechu. Po chvíli jsem silně udeřil na hladinu tak, že se voda rostříkla všude kolem.

Doletěl jsem na střechu kostela a čekal dokud padne tma. v té tmě jsem tam bez hnutí čekal až uslyším prolétat démony, abych mohl začít zas lovit.

Doplaval jsem na břeh a vylezl ven. Byla mi zima...Začaly mi cukat svaly i s hlavou. Jako psychopatovi...Moje vidění se mazalo a začala mě pálet kůže. Zničehonic jsem se objevil před...svým pánem. Postavil jsem se na rozklepané nohy a zíral na něj.
,,Už mi stačilo. Rancisi, máš dvě možnosti..'' řekl, hlubokým, hlasem a já na sucho polknul.
,,Můžeme tě popravit, nebo tzv. Resetovat...''
,,Resetovat?'' zeptal jsem se nechápavě a on se pousmál.
,,Budeš žít, ale tvá paměť bude vymazána od okamžiku, kdy se city probily do tvého srdce."
Byl jsem tak...zmatený...Nechci na vše zapomenout ale taky...nechci umřít...
,,Beru to.''

uslyšel jsem nějakého démona.. natáhl jsem si kapuci a letěl za ním. těsně před tím než napadl nějakého chodce, napadl jsem ho a naginatou probodl srdce. ihned se rozpadl v prach. prakticky ani nevěděl, že je konec.

Už jsem si vesele, s červenýma očima, letěl do města. S úsměvem na tváři a kosou v ruce. Všechno začalo odznova...Vrátil jsem se zpět do ,,svého'' města a sedl na střechu. Všiml jsem si slečny v mírně podnapilém stavu. Ach anooo...

dnes byl docela klid.. tak jsem si zaletěl na jedno menší hřiště a tam se posadil na lavičku a čučel na nebe.

Prosvištěl jsem z jednoho baráku na druhou. Mlsně jsem se olízl a prudce jsem sletěl dolů. Naproti ní šla nějaká její nalitá kámoška. A rozešly se k hřišti...Dvě jednou ranou? Mám tak šťastný den!

netrvalo dlouho a můj klid narušili nějaké dvě přiopilé holky.. už jsem se chtěl stáhnout, nechtěl jsem být rušen.. ale.. nevím jestli se mi to jen nezdálo.. ale cítil jsem povědomou energii. Nedokázal jsem ale určit, proč mi je povědomá a komu patří. mé vnímání energií bylo.. dost na hovno od té doby co jsem zatracený. nerozpoznám anděla od démona. prostě jen ty energie cítím. tahle mi ale.. prostě byla nějak blízká. Zmateně jsem vstal z lavičky a uchopil svůj přívěsek na krku, zatím co jsem hledal očima, kde je ten dotyčný, kterému ta energie patří.
Rozhodně to byl někdo skrytý ve tmě, někde za těma holkama.

Vyletěl jsem na jednu z prolézaček a přemýšlel o taktice... která byla úplně na párek s tak jsem po nich prostě vystartoval.

zaslechl jsem démoní křídla, a tak jsem ihned strhnul svůj náhrdelník a vyletěl k těm holkám. Těsně u nich se ze tmy ten démon vynořil a já málem nevykryl jeho útok, který mě donutil těžce dopadnout na nohy, jak byl silný a prudký.

Vtom do mě něco prudce napálilo. Spadl jsem na nohy a trochu se oklepal. Pak jsem vyšel na světlo pouliční lampy.
,,Hajime...'' zavrčel jsem a sevřel kosu.