Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 11.

Letěl jsem tak rychle, že jsem nevnímal okolí, což byla pěkná blbost. Když jsem vletěl do lesa a snažil se kličkovat mezi stromy, nevybral jsem to, moje noha se zasekla o větev a já jel pěkně kus po zemi. S těžkosti jsem se zvedl a oddechoval. Pálila mě křídla a byl jsem naštvaný sám na sebe. Furt pršelo, ale já si prostě sedl na kámen a s loktem opřený o koleno jsem přemýšlel.

Sebral jsem své věci a rychlým krokem mířil domů. Ne, dnes nejdu do jiné sféry. Nejsem ve své kůži a tak na sebe nechci strhávat pozornost ostatních andělů. Cestou jsem mrzl a oblečení se na mě nepříjemně lepilo. Pořád a pořád do kola se mi přehrávalo to jak mi dal pusu a já na své rty musel neustále sahat. Bože!! chovám se jak holka!! Nic proti. Zatřásl jsem hlavou a za nedlouho došel domů.

Seděl jsem na kameni. Mokrej až na kost, zmrzlej a zničenej. Nechce se mi nic dělat. Mam v hlavě jenom jeho... Nedokázal jsem nic z toho, co se stalo, pobrat. Stoupnul jsem si a vyšel do města. Po tom dvouhodinovém přemýšlení už vím, co se mnou je. Je to proti všem zákonům, ale je to tak. Vydal jsem se k domu, kde už to dobře znám.

Doma jsem se převlékl do suchých věcí. Na hlavu si hodil ručník a s hrnkem teplého mléka se posadil na svou postel. Snažil jsem se na TO už nemyslet a dostat se do své kůže.

Stal jsem před jeho domem a měl ruce v kapsách. Neměl jsem kam jít a byla mi zima. Nechci zvonit... Nemůžu do bariéry. Poslal jsem do bariéry trochu energie, abych ho vylákal ven. Snad to teda zabere. 

Ucítil jsem záchvěv bariéry a tak i odtrhl pozornost od hrnku. Vykoukl jsem z okna a uviděl... jeho... zas se mi všechny pocity smíchali a já ho chvilku nečinně pozoroval. Nechci ven... ale... vypnul jsem bariéru, vyšel z pokoje a došel do chodby. Buď přijde nebo ne...

Nečinně jsem stal a pak se rozhodl že půjdu. Došel jsem před jeho dveře a nadechl se. Snad se to nějak nezvrtne a nenapadneme se. V tomhle stavu by mě srazil hned.

Vešel. Nevím proč ale lehce mi poskočilo srdce. Strach... stále tu byl ale né v takovém měřítku jako předtím. Nehnul jsem se z místa a počkal, co z něj vypadne nebo... kdy mě napadne.

Stál jsem před ním a nechal ze sebe kapat vodu. Zírali jsme jeden na druhého a já jen vydechl. ,,Děkuju..." Jsem zmatenej. Vůbec to ne sedí k mojí povaze. 

Stále jsem na něj zíral a... pak se pousmál. Tohle celý je na hlavu!! "Chceš... ručník?" Nabídl jsem mu radši než abych řekl kravinu k jeho poděkování a on mě za to o polovinu zkrátil.

,,Jo...Prosím," otřel jsem si oči od vody, která mi nakapala do očí a pousmál se. Necítil jsem přítomnost člověka, ale já jsem si jistý, že s člověkem bydlí. Radši se ho na to ptát nebudu, ještě se bude bát o ní.  

"Tak... pojď si zatím sednout do kuchyně." Nejistě jsem se k němu otočil zády a dovedl ho tam. Potom jsem mu zašel i pro ručník. "Chceš... něco? čaj?" Nabídl jsem. Ano, jsem divnej!!

,,Máš kafe?" Proč mluvím tak potichu? Sednul jsem si na židli, a podepřel si hlavu. Je mi zima a necítím nohy, kdyby byl ten blesk udeřil, tak tady nesedim.

"Jo." Otočil jsem se k lince a dal vařit vodu. "Chceš do toho cukr nebo mléko?" Staral jsem se a všiml si, jak se nepatrně třese. 

,,Ne...jenom ať je pořádně silný," zasýpal jsem a osušil si křídla, která jsem nechal hned na to zmizet. Pak jsem si trochu osušil hlavu a vydechl. Proč si přijdu tak slabý? 

Jen jsem kývl a udělal silnou kávu kterou jsem mu pak podal a následně odběhl do svého pokoje. Tam jsem vzal teplou deku a s ní se vrátil. "Tu máš..." podal jsem mu jí.

,,Díky Hajime," vzal jsem si deku a obalit ji okolo sebe. Kopnul jsem do sebe kafe a už jsem začal pomalu rozmrzat. ,,Žiješ tu s člověkem... pravda?" Odhodlal jsem se nakonec zeptat.

Chvilku jsem váhal ale stejně by to zjistil. "Se svou... svěřenkyní." Netahá ze mě informace na to aby mě rozdrtil, že ne?!

,,Tak to jo. Já jen abych tu když tak nějak nerušil..." kurde, zmínka o člověku a mám hlad. Vydechl jsem a stoupnul si. V tu chvilku jsem myslel, že jsem se pomátl, ale dostal jsem chuť to udělat. 

"Ještě je v práci." Broukl jsem a podepřel si hlavu. Pak se zvedl a já na něj upřel pohled. Už chce jít?

,,Stoupl by sis Prosím?" Jsem blázen, idiot a kdo ví co všechno. Už jsem relativně proschnul a už ani nejsem tak zmrzlý, takže si jsem jistý tím, že uvažuji racionálně. 

Nechápal jsem proč to po mě chce ale... Stoupl jsem si. Když teda poprosil... Uculil jsem se v mysli.

Povolil jsem zaťaté pěsti, vydechl jsem a podíval se mu do očí. ,,Nepanikař," varoval jsem ho, chytl za ruku, přitáhl k sobě a objal. Teď nevím, koho z nás dvou chytne amok jako první. Ale myslím že to bude on.

Prudce jsem se nadechl když mě k sobě přitáhl a vykulil oči tak jako nikdy v životě!! naprosto jsem ztuhl a nevědomky zadržoval dech. P-p-proč?! Proč mě objímá?! Co se děje?! Je to démon a... a ti neobjímají!!!

Pevně jsem ho stisknul. Nevím proč to dělám, ale docela se mi to líbí. O můj Lucifere, ještě že ten kluk neumí číst myšlenky. 

Po chvilce mi došlo že potřebuju vzduch tak jsem teda zas začal dýchat. On... příjemně hřeje a... mě se to líbí?! Hned se mi začala vhánět krev do tváří.

Nechtěl jsem ho pustit, ale necítil jsem od něj nic...vůbec nic. ,,Nevadí to?" zašeptal jsem do ticha. Přivřel jsem oči a ještě o trochu ho stiskl.

Nervózně jsem zalapal po vzduchu i když nebylo třeba. "J-já nev...nevím.." Zakoktal jsem a... dal mu ruce na záda? fakt jsem to udělal!!

Odtáhl jsem se jen tak, abych mu viděl do očí. Zelená... vydechl jsem a trochu se pousmál. Fakt se tohle děje? 

***

:3 Kdo bude pískat jako malá holka na koncertě Justina Biebra? (Já už pískal XD)

Pište mi! Hvězdičkujte! Pusu! ....eh... né že bych nechtěl....

 ale jezdit za váma nebudu, takže tu asi ne XD

ahoj zas po zítříí :3 

Váš praštěnej Dezzinou se loučíí XD