Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 86.

,,Zkus se ještě pohnout, a její krev ti tady vymaluje,'' zavrčel jsem s úsměvem.
,,Erede...prosím ne...Nech mě...Prosím, Erede, to nejsi ty,'' brečela a já s ní s nezájmem škubnul.
,,Ryuu, vem Hajimeho,'' rozkázal jsem a Ryuu šel okamžitě k němu.
,,Neboj hochu, vypadneme odsud,'' zaslechl jsem ho. Když ho pomalu odvedl do mé blízkosti, Svým drápem jsem Reiky na rameno vyryl své jméno. Odhodil jsem ji směrem ke Kiku.
,,To, abyste na mě nezapomněly,'' uchechtl jsem se, vzal Akiho rychle do náruče a opustily jsme místnost.

Nechal jsem se bez jediného slova odvést, a už jen slyšel vzdalující se pláč sester. nejspíš to bylo tím alkoholem co do mě nalili, ale nějak jsem si to nedokázal spojit dohromady.. ještě nedávno se mě Ered snažil zabít, téměř mě dostal.. a teď.. ta silná energie.. a Ještě to že mě dostal od nich.. nakonec jsem se rozhodl Neřešit to, a pokusil jsem se, odpočinout si, a tak jsem brzy jen v jeho náruči zavřel oči.

Ten respekt... Cítil jsem to, když jsem kolem nich procházel... Stiskl jsem prsten a objevil se na ulici. Položil jsem Akiho na zem a zády ho opřel o zeď. Proměnil jsem se zpět a neudržel slzy.
,,Tohle je...moje vina. Za všechno můžu já,'' položil jsem hlavu do dlaní a rozbrečel se.
,,Počkej chvíli, můžu mu pomoct,'' řekl Ryuu a zmizel na obloze.

otevřel jsem zas oči když jsem cítil že mě pokládá. opřel jsem se o zeď a nějakou chvíli Ereda jen pozoroval..
Stále jsem ho miloval. tak moc. jenže teď jsem.. se prostě po tom zážitku dost bál a zároveň jsem byl tak unavený a nebylo mi dobře.
"Erede.." přikročil jsem k němu a opatrně se o něj opřel, tvář schoval k jeho krku. objal bych ho, ale stále jsem měl spoutané ruce za zády.

,,N...nesahej na mě,'' chytil jsem ho za ramena a zase ho opřel o zeď.
,,Nezasloužím si tvojí náklonost...Tohle je moje vina ...Aki já...Tak mě to mrzí, ačkoliv tím nic nezvrátím...Uvědomil jsem si všechno tak pozdě...Nechal jsem si vymazat paměť, abych mohl žít a tím tě ochránil...Ale skoro jsi umřel,'' vzlykal jsem a divil se, že mi bylo vůbec rozumět.

Dost dlouho jsem byl potichu než jsem se trochu dal do kupy.
"Mít volné ruce.. tak chytíš pěknou facku, množná i víc, za to všechno. Je mi úplně jedno jestli si myslíš, že si nezasloužíš mou náklonnost. Možná ne, ale... já jsem pořád zamilovaný. A dokud žiju, tak i budu.. Takže... pokud chceš zas odejít... raději mě zabij. Protože jinak bych to brzy udělal sám."

Měl naprosté právo mi vrazit... A asi ho to nechám udělat. Vyvolal jsem kosu a přesekl mu pouta. Hned jsem si klekl zpět před něj. Nemohl jsem se mu ani koukat do očí, jak mi bylo špatně.

Promnul jsem si ruce a hned mu vrazil jednu dobře mířenou... přesto to nebylo nic velkého, na to jsem neměl sílu a mě z toho bolela ta rána přes hruď, takže jsem sám syknul, a raději se zas v klidu opřel o studenou zeď.
"Prosím.. dostaň mě někam.. kamkoliv.. do našeho domu raději ne.. Je tam anděl." během chvilky jsem se musel posadit.
"potřebuju ošetřit.." dívám se mu do tváře.

Štíplo to, až jsem syknul. Chtěl jsem něco říct, ale přiřítil se Ryuu.
,,Vedu přítelkyni, pomůže mu."
,,Aki? Proboha,'' řekla dívka se zářivě blond vlasy. Okamžitě si k němu klekla a začala ho prohlížet.
,,Vezmeme je k nám na byt, tady být nemůžeme,'' řekla Ryuu ho vzal do náruče a během pár minut už ho pokládal na měkký gauč. Ta dívka si sedla na židli před ním a vzala jeho ruce do dlaně.
,,Bude to hrozně bolet, Aki...'' řekla a mně se zkřivil obličej. To je mi ale podpora.

Podíval jsem se jí zmateně do tváře... znal jsem jí, ale odkud? no, na to bude dost času.. snad.
když už jsem ležel na gauči a ona mě chytla za ruce, věnoval jsem jí pohled..
"Ty nemáš schopnost léčit.. takže vyčistit a zašít, že?" broukl jsem celkem tiše, ale i nejistě. Ale, přece jen, kdyby tu schopnost měla, nebolelo by to, takže toto je jediná možnost.

,,Jediná moje schopnost, co se léčení týká je to, že ti to můžu v rámci možností umrtvit... Ale musíme se zbavit toho pahýlu... Hnije.'' Otočila se na mě a jednu mi vrazila.
,,Můžeš za to ty?'' křikla a já si promnul tvář.
,,Au... Jo, svým způsobem jo...'' hlesl jsem a ona zarazila ruce v bok.
,,Budeš to muset useknout...'' vydechla a položila Akimu ruce na záda... Nechtěl jsem to dělat, ale musel jsem... Ten křik mi skoro urval uši...
,,Promiň, ale muselo to být... Ta infekce by se jinak rozprostřela dál. Řekla a vzala do ruky definfekci, kterou začala čistit každou ránu na těle. To já jsem mu tu nejvetší způsobil? Co jsem to za zrůdu...

když řekla že budou muset odstranit ten pahýl... krve by se ve mě nedořezal. Samozřejmě jsem ale moc dobře věděl, že jinak to nepůjde.. snažil jsem se být v klidu a nehýbat se když šlo na věc.. Ta bolest.. cítil jsem jí snad všude, nevnímal jsem ani vlastní křik. Cítil jsem jak upadám do bezvědomí, ale to se teď nesmělo stát a tak mě drželi vzhůru, i když jsem byl malátný a úplně mimo.

Ryuu přinesl hadřík, namočený ve studené vodě a otíral Akimu tvář, aby nezkolaboval. Vtom se otočil a taky mi jednu vrazil. Už jsem nechal hlavu na straně a nechal vlasy v očích.
,,Možná... jsem se měl nechat popravit...'' hlasl jsem a Ryuu mě prudce chytil za ramena.
,,Rancisi,'' jedna facka. ,,Prober se kurva,'' druhá facka. ,,Stalo se! Žiješ a i přes to, co se stalo, tak žije i Hajime,'' třetí facka.
,,Ryuu, stačí... Ještě si to sežere, démoni mu nedaj pokoj,'' řekla a po vyčištění a usušení mu začala rány zašívat.
,,To bys ho musela vidět... Démoni si budou držet odstup...''

Už jsem jen tiše občas zasténal a snažil se udržet oči otevřené. Sice jsem vnímal co se kolem mě děje, ale mozek otupený předchozí bolestí odmítal jakékoliv informace pořádně zpracovávat.
K mému štěstí to ale už bylo celkem rychlé.. nebo jsem si to aspoň myslel.

,,Už to bude dobrý. Budu tě chodit kontrolovat. A pokud ti můžu poradit...Drž se od něj dál,'' pohleděla na mě a já jí věnoval krátký pohled. Pak jsem sklopil hlavu k zemi.
,,Jako falešný bůh bude mezi démony ceněný, ať se cokoliv stane, Haruko,'' otočil se k ní Ryuu.
,,Sám jsi viděl, co se stalo, když mu hráblo,'' křikla po něm.
,,Jak z někoho takového může jít respekt?''
Ryuu se usmál.
,,Ukaž jí tu podobu,'' zavelel. Ze začátku jsem nechtěl, ale nakonec jsem se přeměnil do podoby falešného boha. Téměř jsem se hlavou dotknul stropu a Haruka, při pohledu na mě, téměř přestala dýchat.

Když už bylo po všem, ještě chvíli jsem vnímal své okolí, než jsem usnul.

Když jsem se ,,smrsknul'' zpět, Haruka na mě jen zírala.
,,T-to uhm... Dojdu Akimu pro deku,'' zakoktala a já zase zapadl do židle. Podepřel jsem si hlavu rukou a vydechl.
,,Už to mezi námi nebude tak, jako tomu bylo předtím,'' hlesl jsem a Ryuu zvedl obočí.
,,Proč myslíš?''
,,Protože jsem zasraný monstrum, svořeno k zabíjení... Skoro jsem zabil někoho, kdo mi věřil...''