Zatracen Pro Lásku [Yaoi]

Část 18.

Zastavil jsem se nad jedním domem a letěl na místě. Co to dělám? Jen trochu jsem pootočil hlavu. Ne... já se nechci vracet.

Pořád jsem přemýšlel. Jak mám utnout to, co se mezi námi záhadně vytvořilo? Neustále dokola pohlcen tou jedinou myšlenkou jsem si nevšiml, že tady už nejsem sám... až po chvilce. "Co si o sobě myslíš?" Ta jediná otázka plná znechucení mě opět vrátila na zem. Zvedl jsem oči a setkal se s pohledem Serafína který byl v kostele. Stáhl se mi žaludek strachem když mě popadl pevně za ramena a hned na to surově vytáhl na nohy. "C-co děláš?" Vysoukal jsem ze sebe a nespouštěl z něj pohled. Ramena mě pod jeho drtivým stiskem bolela a aby to nebylo málo, přirazil mě ke zdi. "Trestám zrádce." Zavrčel. "Letěl jsem kolem když jsi začal léčit tu podřadnou zrůdu. Na tohle jsi naše pomůcky nedostal." Pokračoval a přetočil mě tak, že jsem k němu byl zády. "P-Prosím! Nedělej to! Ne! Já se omlouvám!! Už to neudělám, prosím!!" Žadonil jsem ale to mi k ničemu nebylo... "Tohle je první varování." Řekl, položil ruku mezi mé lopatky a donutil mě vyvolat svá křídla. Už není cesty zpět... Musel jsem přijmout svůj trest...

Sedl jsem si na střechu a nechal slunce pražit na svá křídla. Noemi je pryč... Hajime je pryč... Pán mě asi taky brzo smete z povrchu zemského. Jsem smutný... to jsem pěkně dlouho nebyl.

Zalapal jsem po dechu když pod jeho rukou začala vznikat palčivá bolest která ale ustala hned jakmile ruku sundal. "Máš patnáct minut na to aby ses dostal někam kde tě nemůžou napadnout démoni. Délka trestu bude třídenní... vypadni!" Zasyčel na mě a já se nechápavě ale podle pokynů rozeběhl domů.

Řekl jsem si, že si zajdu do kavárny. Od těch mrtvých jsem si vzal nějaké peníze, tak jako to dělám vždycky. Sletěl jsem dolu a ve své lidské podobě jsem si to naštrádoval do kavárny. 

Trvalo mi asi deset minut než jsem doběhl domů. Vůbec jsem nevěděl co bych od toho TRESTU měl čekat a tak jsem došel do koupelny kde jsem ze sebe sundal košili. Pracně jsem se otáčel na zrcadlo ke kterému jsem stál zády abych vyděl, jestli mi něco mezi těma lopatkama udělal. Byl tam znak. Nevím co znamenal, ještě nikdy jsem ho neviděl ale asi mi zrovna došel čas protože se rozzářil do ruda, pod kůží se mi vytvořili další podobné znaky které se rychle a bolestivě sunuli na má křídla. Vykřikl jsem bolestí a snažil se křídla odvolat, ale to nešlo. Byl jsem bolestí donucen sesunout se na kolena, hruď se mi divoce zvedala a klesala v nepravidelných intervalech, slzy tekly proudem a tělo se svíjelo v křeči. Ještě nikdy jsem si nepřál umřít ale teď tomu tak bylo. Při uvědomění že tohle budu muset snášet tři dlouhé dny jsem chtěl zemřít. Chci aby někdo tuhle noční můru ukončil!!  A to to teprv začalo...

V kavárně jsem si sednul a podepřel si hlavu.

,,Co si dáte?" uslyšel jsem ženský hlas. Zvedl jsem hlavu a ...jak že se jmenovala...Hina? Nevěděl jsem, že tu pracuje, pak bych sem ani nešel, ale už se stalo.

,,Ty jsi ten Akiho kamarád že?" V duchu jsem povzdechl a kývl.

,,A dal bych si Latte."

Nevím jak se mi to povedlo ale doplazil jsem se do svého pokoje kde jsem se taky zavřel. Na postel jsem se už nevydrápal a tak jsem svá muka prožíval na zemi. Už jsem ani pořádně nevnímal věci kolem sebe. Celé mé tělo i mysl zaplnila ta neskutečná bolest v celých křídlech, v té nejcitlivější oblasti na celém těle. Potil jsem se a třásl v křečích které se stupňovali. Tři dny... Musím vydržet tři dny tohohle utrpení? Už v koupelně jsem chtěl smrt. Chtěl bych jí i teď ale snažím se myslet na Hinu. Musím to zvládnout abych jí mohl chránit... Už to bylo nesnesitelné a tak, uklidněn vědomím že by mě mohli slyšet jen zvířata, démoni a andělé jsem bolest začal filtrovat řevem. Nechtěl jsem si ublížit tak jsem prostě raději řval.

Donesla mi kafe a usmála se. Já jsem jí nuceně úsměv oplatil a zase si podepřel hlavu. Pomalu jsem si usrkával a uklidňoval se.

Asi už mi z toho hráblo... křičím, bulím, klepu se, lapám po dechu a teď, jakoby toho nebylo už dost, jsem do svých křídel začal zarývat i nehty v domnění, že se mi uleví. V jednu chvilku se mi i zatemnilo před očima a já se v duchu radoval, že omdlím a nebudu to vnímat ale... Ono to přestalo. Z ničeho nic. Prostě jen tak. Rozdýchával jsem na zemi tu hrůzu a po chvíli se snažil postavit na nohy. Šlo to z tuha a bolelo to ale povedlo se. Navíc... myslím že nic nemůže bolet víc než to co jsem před okamžikem zažil....

Vyšel jsem ven a protáhl se. Ještě před odchodem jsem řekl Hině, aby Himejiho pozdravovala. Mam divný pocit.

Opět jsem se pokusil křídla odvolat. Nic. Prostě to nešlo. Došlo mi že tohle z daleka není konec... Nemůžu se přece tři dny svíjet v bolestech... Posadil jsem se znaveně na postel a složil hlavu do dlaní. Hina mě takhle neuvidí... bude si myslet že jsem pryč a bude se bát... Co nejrychleji jak jsem zvládl jsem napsal vzkaz že budu TŘI dny pryč... sice nebudu ale stejně to nepozná. Vzkaz jsem položil na stůl v kuchyni a zas ucítil jak se znaky přemisťují na křídla. "Neee..." Zakňučel jsem a dřív než se mi začalo opakovat to peklo, zavřel jsem se v pokoji. Tentokrát jsem zvládl dopadnout aspoň do postele.

Doletěl jsem do své jeskyně a složil se do sena, které tam bylo na kupce. Normálně bych tu nebyl sám, ale vypadá to, že do konce života už sám budu.

***

- Tak a poslední díl, do té doby než se vrátím, je zde! :D

Komentáře a Hvězdičky jsou super :3

( Nezabíjejte mě za mou budoucí nepřítomnost prosíím XD )