Dokonale perfektní

Kapitola osmdesátá sedmá | Nezaručuji ✓

Zamítla jsem přítomnost matky při práci s vraníkem. Alespoň prozatím. My dvě jsme nyní komunikovaly skrze její lidi. Opravdu jsem se zatím necítila na to té ženě znovu pohlédnout do očí. Já přikývla na to, že zkusíme pracovat s Trezziem a ona zase přistoupila na mé podmínky – na to, že zůstaneme na ranči a s Trezzurem bude pracovat Andreas pod vedením Thomase. Věci se vyvíjely ideálně a já se stejně necítila příliš dobře. V zátylku mě v jednom kuse šimral takový podivný, nepříjmený pocit.

Dalšího dne dorazil na trénink jako první Andreas. Přehodil vybavení přes ohradu a vrazil přímo k nám. S sebou nesl černou lonž. Bez větších emocí pozoroval své dva společníky, obývající výběh. Těžko říct proč, ale tenhle člověk neměl naši důvěru. Připadalo mi, že bral Trezzura více jako kus vybavení než živého tvora.

„Tak první dáme asi napojení, chci ho vidět v akci."

Já gestem odmítla podávanou lonž, beze slova otočila záda k hřebci a pokračovala pár kroků vpřed. Samozřejmě šel přímo za mnou, ač celou dobu očima hypnotizoval blonďáka opodál.

„Napojení nepotřebujeme," zněla tedy odpověď, „my už jsme prošli mnohem těžšími zkouškami."

„Hele, podívej, vim, že myslíš, že jsi jedna z těch holek, které dokážou s koňmi cokoliv. Ale o Trezzurovi ve skutečnosti příliš nevíš. Takže potřebuju spolupráci."

Dokázala jsem jediné, vyprsknout: „Cože?!"

Muž si vydechl, zamrkal. Jakoby nic. A pak zvedl ruce nad hlavu. Hřebec nepřemýšlel, rovnou s dusotem vypálil do pravého rohu ohrady. Měl strach. Z nějakých důvodů ho právě tohle stále dokola děsilo.

„Vidíš?" pokývl Andreas a aniž by se zeptal, zrovna koně následoval, „nevíš nic. Tahle zvířata jsou jako stroje. Když je správně naladíš, dočasně fungují. Reagují na konkrétní pokyny. Nemůžeš s ním jednat jako s mazlem a nechávat ho dělat cokoliv chce. Má tě místo mozku. Jestli se podle toho nehodláš chovat, pak nezbývá, než ho srovnat zpět do původního stavu. V něm totiž aspoň nemohl nikomu ublížit."

Konec lonže hodil po vraníkovi. Utíkal. Muž v tom pokračoval. Vysílal ho na kruh. Neviděl, že Trezzuro pouze trpěl strachem a proto zběsile cválal kolem. Andreas myslel, že pomáhal, zatímco mu ubližovat skoro víc než Adelinde.

„Nechejte toho! Žádný rovnání zpět nebude!"

Málem bych mu díky hysterii vytrhla lonž z rukou, kdyby neuhnul a neobrátil oči v sloup: „Nebude, Thomas to zakázal. Blázen. Vidí v koních víc, než jsou. Trezzuro má v sobě dva vlky. Hodnýho a zlýho. A vy chcete udržovat při vědomí toho zlýho, přitom máte na výběr. Tušíte, kolik výhod hodnej vlk má? Třeba tu, že ti koně pak mnohem méně reagují na bolest a že poslouchají vyloženě na slovo. Kdo by něco takovýho nechtěl?"

„Lidé se soucitem!" nevydržela jsem a zvýšila hlas, znepokojeně pozorujíc hřebcovo ublížené prchání.

„Ty tomu furt nerozumíš, co? Tomuhle frísanovi je líp, když o sobě pořádně neví. Udělila bys mu tím milost. Že za tebou všude chodí neznamená, že netrpí. Přesně naopak. Trpí, bez přestávky. Je extrémně citlivý, náladový, výbušný a vyděšený i z běžných věcí. Nemůžeš ho nijak předělat, jen přepnout nebo se s ním naučit pracovat. Přestaň v něm vidět utrápeného psa, je to kůň se vzácnou poruchou chování."

„Andreasi, hej!" okřikl dotyčného konečně kovboj svou ráznou němčinou, zamračený, „co děláš?"

Vysoký blonďák odhodil lonž. Trezzuro postupně brzdil, bořil velká kopyta do písku, zadníma tlumíce další odrazy. Srdce mi bušilo. Díkybohu za Thomase. Také vstoupil dovnitř výběhu, dál očekával vysvětlení.

„Víš – "

„Nevim," přerušil ho, „prosim, přestaň s tim tvým výkladem o dvou vlcích. Všeobecně přestaň tak moc mluvit a nauč Monn, jak porozumět jejímu koni. Už jsme si přeci vysvětlovali, že žádný přepínání nebude."

Andreas couvnul, předstíral nevinnost: „Fajn. Ale nemysli, že jenom proto, že tady Monnu téměř až zázračně respektuje, půjde srovnat jednoduše."

„Po té nehodě jsem jediná, komu věří. Pokud mě má mít místo mozku, naučte mě jak být jeho mozkem správně."

Nějaká ta hrdost ve mně přeci jenom zbyla. Muž nemohl jinak, než ustoupit. Kovboj spokojeně založil ruce na hruď. Tohle toužil slyšet. Vědět, že já chtěla spolupracovat dobrovolně. Andreas jako kdyby snad nerad sdílel tajemství svých metod. Neochotně odkopl lonž a naznačil, abych k němu přišla blíž. Což já chtěla celou dobu. Byl vyděšený. Nezasloužil už další násilné zacházení.

Vrtalo mi hlavou, proč utíkal pokaždé, když někdo náhle zvedl ruce. Nejspíš jenom nesnášel prudké pohyby. Ve vší důvěře opřel čumák o mou dlaň, temnýma očkama mrkajíce kolem na všechny směry. Hledal další přicházející nebezpečí. Andreas do něj neviděl. Nechápal, že po mém boku Trezzuro netrpěl. Většinu času se radoval ze života, jenomže po svém. Bohužel takhle nebyl dost dobrý pro drezuru a právě přesně to mě tolik děsilo.

„Nezaručuju ti absolutně nic," přerušil naši chvilku s vraníkem Andreasův vážný tón hlasu, „ani já sám přesně netušim, jak se bude ten kůň v tomhle podivném stavu chovat. Zkusíme, co můžeme a uvidíme. Ale narovinu ti řikám, že jet s ním takhle na klání může dopadnout hodně špatně pro vás oba. Obzvlášť po tom, co jste ho nechali několik dní pobíhat přírodou. Pěkně zdivočel. Navíc, naše snaha nakonec nemusí být k ničemu. Trezzuro klidně může zapomenout celou sestavu den před závody. Nic není jistý a nikdo neví, co nás čeká. Každopádně, ať už tak nebo tak, ukážu vám pár základních věcí."

Práci ze země střídala další a další práce ze země – každé ráno a každý večer po dva týdny. Thomas si kvůli tomu musel vyhradit spoustu času, takže házel spoustu práce na Chrise a další zaměstnance, kteří mu byli blízcí. Těžko říct, jestli do toho Chris šel kvůli mně nebo penězům. Chtěla jsem věřit v to první. Viděli jsme se málo – a když už jsme se večer sešli u něj, povětšinou brzy usnul. Nedalo se mi tomu divit. Pro nikoho nastalá situace nebyla jednoduchá, ale věděli jsme jedno – stálo to za to.