!PŘEPISUJE SE - V ČÍSLECH KAPITOL JE BORDEL! NEDOKONČENO, DOPISUJE SE.
Někdy to přijde z minuty na minutu. Vše je v pořádku a pak stačí jediný krok vedle k tomu, abyste pocítili sílu pádu. Dlouhého, nezastavitelného pádu s nejistým koncem. V mém svě...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pár momentů jsem prostě jen dezorientovaně pobíhala tmou. Žádné ze dveří nevedly k Tanie do pokoje. Chodba byla dlouhá, až po několika minutách nahodilého hledání se podařilo najít ty správné – vyzařovalo z nich světlo. Uvnitř panovalo hrobové ticho. A já nějak netušila, co dál. Hlavou mi probíhalo všechno, co říkali. Tolik slov, vět. Všechno, co můj mozek stihl z rychlé němčiny pochytit.
Ticho zničehonic přerušily kapky deště, zostra narážející do střechy. Teplý letní večer u jezera během chvíle přešel v depresivní, bouřlivou noc.
„Tanio?" pokusila se má osoba o opatrné zaklepání na dveře.
Mlčela. Namlouvala jsem si, že nešlo o moji neslušnou zvědavost, ale že přeci určitě potřebovala utěšit. Však něco takového nešlo nechat jenom tak. Dveře naštěstí zůstaly odemčené. Celý růžový pokojík ozařovala svým teplým žlutým světlem pouhá jedna jediná stolní lampička, takže nejzazší roh nechávala docela tmavý. Velký plyšový poník strážil na svém místě, zíral velkýma tmavýma očima přímo do mých, až bych skoro utekla. Byla to sice jenom hračka, ale jeho nepříjemně přímý, až vyčítavý pohled mi připomínal, že ani já tady neměla zcela čisté svědomí.
Brunetka ležela stočená na posteli, hlavu zabořenou do měkkého polštáře. Při mém příchodu se ani neotočila, ani mě neodehnala. Nic. Ze šťastné, hyperaktivní dívky byla troska, zažívající podobnou vše přijímající depresi jako kdysi Trezzuro. A i tak jako kdysi s ním, i s ní já soucítila.
„Ahoj, Tanio... můžu ti nějak pomoct?"
Pootočila se, řasenku rozmazanou všude kolem očí: „Monn... ahoj. Zavři dveře, prosím."
„Ničemu nerozumím. Co... proč na tebe Thomas křičel?"
„Neříkej jeho jméno," přerušila mě, tentokrát už s větším důrazem.
„Dobře, nebudu," špitla jsem a opatrně si přisedla k ní na postel, „nechci se v tom rýpat, jenom... chci pomoct, jestli můžu. Nevím, o čem přesně jste se to hádali, ale znělo to hrozně."
Tania se přetočila na druhý bok, stále plakala. Papírové kapesníky odmítala. Bylo jí to jedno. Studeně zírala před sebe a nechávala slzy téct. Až se nakonec pohrdavě ušklíbla nad něčím, co si pomyslela.
S tím samým úšklebkem se dala do řeči: „Máma... ona říkala, že má táta milenku. Určitě jsi o tom slyšela, viď? Úplně náhodou jsem ty zprávy našla u ní v mobilu a... zlomilo mi to srdce. Máma mi to potom potvrdila... ona je..."
Nedokázala doříct větu. Znovu se rozplakala. Tentokrát už kapesník přijala. Otřela do něj ty pandí oči a celá zrudlá párkrát vydýchla. Pak se zvedla a hlavu mi položil na rameno, kudrnaté vlasy rozcuchané. Bylo mi jí vážně líto. Zároveň mi však pomaličku začínalo docházet, o co tu šlo – Chris se s ní nejspíš rozešel kvůli tomu, že ho s někým podváděla.
