Dokonale perfektní

Kapitola stá čtvrtá | Nejisté vyhlídky ✓

Dalšího rána jsem se vzbudila jako jedna z první a asi za to mohlo náhlé štěstí, to nadšení z úplně všeho. Dům byl opět tichý. Výjimečně kolem nepobíhala Melita a pět upištěných kamarádek spolu s ní. Zvláštní, mít malou sestru. Člověk si na to nemohl zvyknout hned, ne, když žil většinu života v izolaci od rodiny.

Zarazilo mě, že dveře ven zely otevřené. Asi prostě někdo zapomněl. Zavřela bych je, kdybych neuslyšela z kuchyně, nyní prosvícené sluncem, hlasy. Jakmile se mé oči odlepily od podlahy a uviděly matku, opřenou o Greenovic velkou ledničku, brada mi spadla. Thomas stál jen kousek od ní. Koukala mu přímo do očí, výraz plný čehosi zcela odlišného, než běžně. Nečitelného. Bez odporu či tvrdosti, odmítavosti.

Když to přišlo na její vztah s kovbojem, oplývala spíš podřízeným, poslušnějším chováním, podobným Nordičinému. Tomu jsem příliš nerozuměla. Vždyť Thomas byl vážně milý, vstřícný a hodný, ač chvílemi trochu přechytralý, někdy možná až moc sebejistý. Ale rozhodně nepotřeboval nad nikým dominovat, naopak, schválně nechával lidem co nejvíc svobodné vůle. Přesto ho však ženy očividně přirozeně braly jako vůdčí osobnost. Dokonce i má neprůstřelná matka měla Achillovu patu.

„Chyběl jsi mi," vydechla unaveně, „tak moc. Celých dvacet let. Celý ty roky jsem na všechno sama. Na uplně všechno, Thomasi. Na výchovu dcery, práci, na život obecně. Tak zatraceně moc jsi mi chyběl."

„Přijdu si jako neskutečnej osel. Mam ženu a děti a tebe bych měl správně nesnášet. Místo toho na tobě můžu oči nechat, i po dvaceti letech, Isabello. Jako kdybys neodjela. Jsi skoro stejná, jen," pousmál se a pomalu, opatrně pohladil předloktí dotyčné, jizvy, schované pod elegantními bílými návleky, „ti ublížili. Protože jsem tě neuhlídal."

Blondýnka nervózně polkla, uchopila rančerovu ruku a se zrychleným zamrkáním si prohlédla tmavý snubní prstýnek. Mlčela. Naoranžovělý stín soucitně skrýval ženinu tvář.

Její výraz zabarvily kyselé myšlenky plé zášti, ledovýma duhovkama tikla ke své pravačce: „Měl patřit mně."

Absolutně netušili, že je někdo pozoroval. Ač, já nepozorovala. Osud sám jejich nejstarší dceru přinutil konsternovaně zírat. Kovboj hodlal něco říct. Pak zastavil. Opět nadechl trochu vzduchu, ale zastavil znovu. Věděl, že to, co zamýšlel, vzít na jazyk nesměl. Skoro až zoufale zavřel oči, obočím krátce kmitl vzhůru, domlouvajíce sám sobě.

„Takovou dobu pryč a teď najednou prostě stojíš přímo tady," promluvil, zrakem při tom pečlivě zkoumal detaily matčina perfektního, decentního denního líčení.

Prohlížel si ji coby velice křehkou porcelánovou panenku, kterou i připomínala. Nevěřil. Myslel, že pokud cokoliv udělá, panenka se rozplyne. Tělem mi proběhl mráz, když matka beze slova přitáhla Thomase blíž. Dala mu svolení vkročit do té nejosobnější zóny, kam už dlouho nepouštěla vůbec nikoho. Muž nevinně přiložil čelo k jejímu. Neschopný odolat, zároveň však svázaný výčitkami. Ona velice mírně zavrtěla hlavou a kousla do spodního rtu, pohled sklopený. Udržela rovnováhu jen díky zachycení o paži dotyčného, což zjistila až o pár sekund později. Znovu mu koukla do očí. Napětím nedýchali. Jako já.

„Nejabsurdnější je," zašeptala blondýnka poněkud zklamaně, „že jsme vlastně oba Britové."

Jednoduše nevydržel tlak. Políbil ji, poněkud impulzivně. Moji matku. Isabellu Chambersovou. Zacouvala jsem o několik kroků. Zmatená, nechápavá. Tyhle věci přeci dělat nesměli. Něco k sobě stále cítili. I po dvaceti letech. Zároveň mě děsilo, že společně zářili čímsi podobným co my s Chrisem. Existovalo mezi nimi pouto, které prostě přežívalo. Nikdo ho nemohl přetrhnout. A teď znovu potkali jeden druhého. Co jejich chování znamenalo? Viděla jsem něco zakázaného. A pořádně to zamíchalo mým viděním světa.

Thomas se nepříliš šťastně pousmál, tentokrát chytil ženu za ruku on: „Pamatuješ, jak tvoje máma řikala, že přijdu do pekla? Jestli existuje... nelhala."

„My oba. Kéž bych skončila tam než zpátky v Anglii. Bože, tak moc jsi mi chyběl," zopakovala mu tiše do rtů, „jak je jenom možný, že mám ten samý pocit v srdci, co kdysi?"

„Proboha, Bello. Ty mně taky. Tohle mi nedělej."

Vyslovila pár nesrozumitelných slov německy, avšak dostatečně něžným tónem na to, abych na ně nezvládla dál zírat. Netušila jsem, jestli se mi chtělo zvracet, plakat nebo vřeštět štěstím. Stále mě nepřestávalo děsit, že tihle dva i po letech trpěli silnou slabostí jeden pro druhého, která nebrala ohled na nikoho včetně jich samotných. Na moment jsem se schovala v předsíni a vydýchávala to. Oni, k mému překvapení, mezitím stihli někam zmizet.

Rychle jsem prosvištěla kuchyní, již prázdnou, připravená čelit komukoliv. Odmítala jsem je nechat zničit Greenovic rodinu – mou rodinu. Prvotní naštvání obměkčil až pohled na blondýnku, ležící před zapnutou televizí na gauči. Působila, že tvrdě spala. Což bylo hodně neobvyklé. Nikdy neusínala jinde než v ložnici. Ztrácela disciplínu. Obývákem se nesly kroky. Donutily mě skrýt většinu těla ve stínech za rohem. Thomas usedl kousek od matky. Pozoroval ji. Přemýšlel. Koutkem poraženecky cukl do strany. Velice slušně pohladil ženu po paži. Donutil sám sebe dlaň stáhnout. Podal nejbližší deku a drobné tělo přikryl, dodatečně vypnul televizi.

„Sbohem, Bello," pronesl.

Nejspíš pro dobro všech poslechl rozum a odešel, avšak ne zrovna vesele. Což mě zabolelo. Původní nepochopení trochu ustoupilo do pozadí. Loučili se. Darovali si, co kdysi nemohli; láskyplné rozloučení. Již potemnělé sluneční paprsky procházely skrze žaluzie a lemovaly celou místnost, dodávaly na ponuré atmosféře.

Matka částečně odsunula přikrývku, čímž narušila okolní klid: „Sbohem, Thomasi."