Dokonale perfektní

Kapitola osmdesátá | Tak blízko ✓

Něčí kroky zněly chodbou za dveřmi. Schoulila jsem se do klubka a kolena pevně přitáhla k bradě. Uslzený pohled zaražený do země, bez zájmu koukat kamkoliv jinam. Pravé koleno mě div nepraštilo, jak sebou trhlo když něčí tělo dosedlo na zem za mnou. Dotyčný ztěžka oddechl, jasně mužským hlasem. Thomas. Zničehonic představoval nebezpečí. On, jen pár centimetrů dřeva daleko. Tak blízko. Už zase.

„Monn... jak je ti?"

Další trhnutí. A další slzy. Třes.

„Jdi pryč!"

„Co přesně jsi slyšela?"

„Nic! Jdi pryč!"

Moment mlčel, pak si opět oddechl: „Potřebuju, abys poslouchala. Vim, žes něco slyšela a asi ne zrovna málo. My sami jsme ani nevěděli, co děláme. Amanda začala rozhovor s Nordikou a – "

„Tamto, cos říkal," přerušila jsem ho, když před očima proběhla jedna ze vzpomínek, „jak jsi tvrdil, že... tamto o tvé dceři. Koho..."

Nechtěl mě víc vystresovat, takže na zlom v hlase zareagoval okamžitě: „Tebe, Monn. Jenom tebe."

Plíce hltavě nadechly málo vzduchu, v pokusu spolknout další slzy. Zbytečně. Ani dohled plyšového poníka nepomáhal.

„Jak jako tebe?! Jaký tebe?!" okřikla jsem ho, „jaký tebe, po dvaceti letech, Thomasi Greene?! Jak se vůbec opovažuješ! Jak se opovažuješ mě sem pozvat a pak tvrdit tohle, myslet, že si se mnou můžeš hrát jak s nějakou panenkou a nic neříct, celou tu dobu! Já přeci nejsem tvoje dcera, to je blbost! Nemam tátu."

„Nějakýho určitě máš, vzhledem k tomu, že existuješ," odvětil tiše.

„Moje hloupý zelenomodrý duhovky! Tyhle duhovky mi máma vždycky vyčítala, neměla je ráda a já teď už vim proč! Jsou totiž tvoje. A absolutně nerozumim, jak... je tohle možný."

Jen, co nárazový vztek ustoupil, nahradila ho slabost. Mírně se mi zatočila hlava. Thomas vycítil, že cosi nebylo v pořádku. Jednu ruku položil na dřevo dveří a opředl o ně celá záda. Chtěl pomoct. Ale neměl jak.

„Musíš tomu dát čas, Monn."

Já zavřela oči, bez chuti se ještě někdy podívat kamkoliv: „Tak čas, říkáš. Měls času habaděj! Dvacet let! Pokud... bys opravdu byl můj táta, mohl bys laskavě vysvětlit, proč ses vůbec nikdy neozval?! Dvacet let! Do háje, dvacet let! Jaks mohl! Jsi přesně tak sobeckej, jak všichni říkají! Ty nejsi žádnej táta, rozhodně ne můj. Tátové totiž občas alespoň volaj nebo slaví s dětma narozeniny!"

Chtěl odrazit další přicházející vlnu mého vzteku, už také poněkud impulzivně: „Bella, ona, chci říct, tvoje máma, ona odjela, aniž bych cokoliv věděl, Monn. Neřekla nic. Absolutně... prostě vůbec nic. Jednoduše odjela zpět do Británie s rodiči. A tím ta věc končila. Po pár letech, když jednou nějakej časopis s tvým portrétem ležel v čekárně u našeho doktora, mi došlo, žes musela být... moje. Snažil jsem se tvojí mámu kontaktovat po tom, co zmizela, ale marně. Měl ji pod palcem James Chambers. Bylo jí jenom osmnáct. A mě nenáviděl. Zcela očividně tatínkova princezna tehdy raději... naslouchala jemu."

Myslel to vážně. Naprosto smrtelně vážně. Můj otec seděl přímo tady. Tajil se mi dech. V tyhle chvíle jsem vítala onu bezpečnou samotu, kterou byl pokoj naplněný, víc něž kdykoliv dřív.

„Takže ty a moje máma – "

„Jestli jsme byli zamilovaný?" přerušilo řeč jeho ušklíbnutí, „dvacet let zpátky rozhodně."