Dokonale perfektní

Kapitola třináctá | Den třetí ✓

Zpanikařila jsem. Ani Amanda to nestíhala zarazit. Dlaně rozhodnutě popadly tu železnou překážku přede mnou a pomohly mi ji, po vzoru rančera, přeskočit. Jakmile hnědák uviděl svého člověka uvnitř, radost pohodil hlavou. Nadočkavě cválal blíž. Přátelsky mě štípnul do ramene a začal po kapsách hledat pamlsky. Vůbec se nezměnil. Byl to pořád on, plný života.

„Panebože, já," hledala jsem slov, neschopná neplakat, „ahoj. Kde ses tady vzal, kamaráde?"

Na šeptání vždycky reagoval zastříháním ušima. Bříška prstů konečně pohladila koníkův měkký čumák. Zbrkle, roztřeseně, ale přeci. Vážně tam stál. Jakmile mi to plně došlo, obě ruce se ponořily do té teplé, tmavé hřívy, zuřivě ho drbajíc všude možně. Nechal mě. Přísahala bych, že snad nikdy v životě mi srdcem neprocházelo silnější, upřímnější štěstí. Čelo jsem potom opřela o jeho, ubrečená a zmatená, ale s úsměvem. Celý svět okolo nás v ty momenty zmizel. Jen já a můj Holštýn, můj Gracio, který se tu bůhvíkde vzal. My dva, osvícení pár světly a pozorováni utichlým davem. V té chvilce bylo cosi víc, cosi až skoro magického. Stáli jsme tam, hnědáček, má milovaná spřízněná duše, mi funěl do dlaní; jako kdybych se snad poprvé dokázala vymanit z matčiných spárů a překročit stín vlastního příjmení. Toho prokletého příjmení.

Kdesi velice blízko zazněl mužský hlas: „Zatraceně, ty jseš ale nevděčnej."

Hřebec se ohlédl a rázně odfrknul, trochu jak na protest. Jezdec ho pohladil po krku, nakonec majetnicky šmátrajíce po jeho ohlávce. Vrátilo mě to zpět do bolestivé reality – hnědák mi nepatřil. Pustit ho se rozdýchávalo jenom špatně.

Můj pohled si poprvé změřil na toho člověka vedle něj. V tu samou chvíli dotyčný povystoupil ze stínu. Poprvé za delší dobu jsem nevěřila vlastním smyslům a vážně se skoro musela štípnout – to byl ten potetovaný drzounek s porozepnutou košilí. Co by zrovna on dělal s mým drezurním šampionem, proboha? Vážně nevypadal na někoho, kdo by jezdil Anglii. Spíš, že naháněl krávy a holky od rána do večera.

„Co tady dělá Gracio?! Zrovna s nimi?" vyhrkla jsem na Amandu, jakmile myšlení přišlo k sobě.

Jeho nový majitel reagoval pobaveným ušklíbnutím, ovšem mlčel dál. Stejně jako Thomas. Zachovávali si tu jejich trapnou, hranou tajemnost. Kamarádka na tom nebyla o moc lépe. Jenom s úsměvem pokývla, abych jí následovala pryč z výběhu. Nic neřekla. Já za ní sice automaticky vykročila, ale oči samozřejmě utekly zpět k hnědákovi. Nemohla jsem ho opustit. Ne tak rychle, ne po tom všem. Když to Amanda viděla, znovu bezohledně popadla moje zápěstí. Musela –⁠ Monn v tom transu totiž kompletně zapomněla na fakt, že nás sledovali lidé.

Dva kluci zavřeli bránu. S Graciem nás opět oddělili. Nechali ho v rukách toho černovlasého naháněče krav. Štvalo mě to a bolelo zároveň. Doslova pálilo v srdci jako rozžhavená ocel. Nikdy předtím mnou tenhle pocit neprocházel a zdálo se, že šlo o žárlivost.

„Chris Gracia koupil. Už ho tady mají nějakou tu dobu," zazubila se nadšeně Amanda.

Modrozelené oči zrzku probodly tak ostře, až málem uskočila: „Proč jsi to neřekla dřív?!"

„Klídek, Monn. Nechtěla jsem tě stresovat. Radši ty dva sleduj při práci, fakt jim to jde."

„Při práci?"

Odpovědi už se mi nedostalo, alespoň ne od zrzky. Mladík si hnědáka dovedl na střed, rančer uhnul ke straně, dohlížejíce na celou situaci. Hlavou mi procházelo to jméno. Chris. Znělo zvláštně a ne zrovna příliš německy. Lonží od sebe hřebce odehnal stejně, co před pár momenty Thomas. Neměl slitování. A jakmile Gracio proběhl kolem nás, impulzivně jsem se nalepila na ohradu. Bylo mi ho líto. Honil ho kolem dokola jak pes nějakou ovci a tvářil se u toho hrozně vážně. Ale proč?