Dokonale perfektní

Kapitola stá čtrnáctá | Nic nás nezlomí, ne dnes ✓

Jak řekl táta: nepřemýšlej, nečekej. Ať už se jednalo o opakování teorie, naslouchání radám, tréninku nebo focení, tato slova mi zůstávala na mysli. Přestalo to být roztomilé ježdění koníků v přírodě; opět šlo o tvrdou práci. Žádný zbytečný odpočinek, hezky hluboký nádech, výdech a znovu. Žádné přehnané emoce, žádné námitky, hezky čistá disciplína. Nutnost využít veškeré zkušenosti. Musela to být zase, ona slavná, Monna Chambers. Mladá olympijská naděje, která přijela s jediným cílem: vyrazit dech.

Vydržet tenhle druh stresu a nátlaku je někdy zatraceně náročné. Buď vás k tomu někdo přinutí nebo to opravdu chcete. Proto vrcholoví jezdci trénují téměř neustále; nesmí vyjít ze cviku. Je to těžké, nicméně bez odříkání nemáte sebemenší šanci ani na třetí místo v něčem jako je mezinárodní klání v drezuře. Vella Austin, Charlie Turner a další legendy, to byli naši soupeři. A ne, opravdu jsem si zcela nezištně nemyslela, že bychom mohli vyhrát. Avšak tátova slova pomáhala v nouzi –⁠ soupeři nás nemuseli zajímat. My s Trezziem jsme potřebovali přijít a vydat nejlepší ze sebe.

Nadcházejícího večera celá skupina vyčkávala připravená ve stájích. Budovou procházela neustále spousta pracovníků a dalších lidí, zatímco já střídavě, velice neklidně kontrolovala Trezzurovu nablýskanou hřívu a svůj makeup. Až to matka nakonec nevydržela a pevně mě popadla za paže, abych se laskavě uklidnila. Napětí vyloženě rezonovalo vzduchem. Pouhých pár metrů daleko hladila bílou kobylku blondýnka Vella Austin, drezurní idol mnoha dívek. Toto klání, konající se v Los Angeles každé dva roky, jezdila pravidelně. Stres jí dávno netrápil.

Chris se rozhodl nás podporovat tak moc, jak jen to šlo. Pouto mezi námi se rozbilo, aby se mohlo stát ještě silnějším. Byla jsem za to všechno neskutečně vděčná. Nebýt jeho, asi bych se sesypala. To on mě držel za ruku, to díky němu jsem se cítila v bezpečí. To jeho tmavé oči jsem pokaždé vyhledala, abych se uklidnila.

Z arény, napojené na stáje, se ozvaly hlasy. Vella Austin se ladně vyhoupla do sedla své andaluské bělky a nemusela ani pobízet, aby se kobylka vydala vpřed. Klusala hrdě a natěšeně. Stejně jako Trezzie, milovala lidem věnovat vše ze sebe. Také se zrodila pro slávu.

„Dobře, Monn," matčin hlas zněl překvapivě nervózně, „zajdeme ověřit pořadí jezdců. Připravte se."

Tváře mi zbledly. Opravdu se to dělo. Neptalo se to na můj názor, prostě to přišlo. Dech se mi zrychlil a Chris si toho všiml. Jakmile matka odešla, dlouze mě políbil do vlasů.

„Podívej se na toho koně. Oběma vám to společně tak neskutečně sluší. Musíš myslet jenom na něj... děláš to kvůli němu."

Skutečně jsem se zahleděla na ty sametově černé nozdry, nyní rozšířené, nasávající nové pachy. Má ruka na nich přistála, já tichá, neschopná cokoliv říct. Svět okolo nás pomalu mizel, jak se mé a hřebečkovy oči setkaly. Trezzie párkrát zamrkal. Viděla jsem, s jakou důvěrou a láskou na mě hleděl. Byl mi oddaný. Neodpustila bych si ho zklamat. Pohladila jsem hoa zastavila na čele, v teplé hřívě.