Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá šestá | Touha vzdorovat ✓

Že jsou buď kradení nebo mají jít na jatka nebo tak něco. Každopádně nic dobrého. Těch pár vět znělo v mých uších a ne a ne odejít. Kdyby tak Amanda věděla, co mi to jen řekla. Ležela jsem v posteli a zírala skrze otevřené okno na hvězdy, přemýšlející nad tím, jestli by něco takového Chris opravdu dokázal. Co když plánoval Gracia někam prodat? Však k čemu by jinak kupoval tak drahého koně na ranč? Smrdělo to něčím nekalým. Černovlasý, potetovaný, pokuřující doutníky... od začátku se mi nezdál. Proto nechtěl, abych o tom místě komukoliv říkala.

Bylo velmi brzké ráno, když jsem se vydala ven. Ranč ještě spal, jen pár koní občas vykukovalo z otevřených boxů. Díkybohu, že mě Tania před dvěma dny tím velkým areálem provedla – jinak bych neměla ponětí kudy kam.

Několik strakáčů se přiblížilo k bílé ohradě, jakmile zpozorovali kyblík s mrkvemi v mých rukou. Nesla jsem je Trezzurovi. Mohly pomoct v mém plánu.

Stačilo vyjít menší kopeček. Jeho výběh se rýsoval v šeru. Zrovna vycházelo slunce. Zpoza prosvítilo dřevěná prkna rudě oranžovou září. Vraník vítal nový den hlasitým odfrkáváním. Pomalu se rozešel kamsi do prostoru, pak naklusal, nakonec nacválal. Radoval se. Zabolelo mě to u srdce – byl tak úžasný. Uvědomila jsem si, že s každým dnem, kdy se mi vzdaloval, nacházel více a více ze sebe.

Slunce odhalilo i další siluetu. Docela vysokou, se širokými rameny, zahalenými džínovou bundou. Rančer tam stál, tvář skrytou ve stínech. Nehybně vraníka sledoval. Nevnímal můj příchod – nebo ho ignoroval.

„Co tady děláte tak brzo?"

„A co ty?"

„Jdu zkontrolovat svého koně."

„Toho koně, kterého se bojíš?" pronesl s klidem.

„Nebojím!" vyštěkla jsem na obranu.

Velmi mírně voněl po whisky a čerstvě vyčištěné kůži jezdeckých sedel. Právě dnes jsme se měli znovu sejít a zkusit pracovat s Trezzurem, ale rozhodně ne takhle brzy. Navíc, já o tom celém stále pochybovala. I přes všechno, co se o tomhle člověku říkalo, jsem mu někde hluboko uvnitř nevěřila.

„Nebojíš se ho, ale neseš si kyblík mrkve, abys ho obměkčila."

„Podívejte," vyšlo ze mě hned spolu s nespokojeným zavrčením, „to tady jste abyste mohl provokovat kolemjdoucí nebo co?"

Rančer si neodpustil pobavený úšklebek: „Nesnažím se tě provokovat. Snažím se říct, že mrkev tvoje problémy nevyřeší."

„Jen jsem mu jich chtěla pár dát, abych ho začala zajímat. Co je na tom?"

Konečně se podíval mým směrem. Povzdechl si, modrozeleným pohledem poté opět hodil po hřebci.

„Nejdřív potřebuju pracovat s tebou, pak teprve s ním. Mrkví jenom zakrýváš svoji nejistotu. Nepoužívej ji. Chceš, abys ho zajímala ty, ne ta mrkev. Mrkev všechno zkazí. Tenhle kůň je... labilní. Alespoň v tomhle stavu. Musíš s ním umět navázat spojení, jinak není dobrý nápad se k němu přibližovat. Takže už žádná mrkev," pousmál se muž.

Nevěděl, jak moc mi těmi slovy ubližoval. Přilil poslední kapky oleje do ohně výčitek, který jsem se snažila tak upěnlivě hasit.

„Takže podle vás dělám všechno špatně."

Opět jsme spontánně navázali oční kontakt: „Podle mě se snažíš a to je důležitý. Lhal bych, kdybych řekl, že nemáš zatracenou kuráž. Vy oba. Amanda říkala něco o tom, čím jste si prošli. Adelinde Sommer... to je hrozná ženská. Špatně o ní mluví i drezurní jezdci."