Dokonale perfektní

Kapitola stá dvanáctá | Nepochybně ✓

Pokoj pohltila tma. Ležela jsem schoulená na Chrisově hrudníku, přitulená k němu tak pevně, jak jen to šlo. Nedokázala jsem si to zakázat a dokonce ani vyčítat. Trauma z pocitu, že ho ztratím, bylo až příliš silné. Připadala jsem si vůči němu tak bezmocná a slabá. Měl nade mnou až příliš velkou moc.

Palcem mě pomalu hladil po boku sem a tam, ruku odloženou kolem mého pasu. Nemluvili jsme. Bylo nám dobře takhle. Připadalo mi, že jsme se cítili zmatení oba dva, ale zároveň tak jistí tím, že jsme nutně potřebovali fyzickou přítomnost toho druhého. Nedokázali jsme se alespoň obden nehádat – přesto nás fyzická touha pokaždé svedla zpět dohromady.

„Chrisi?"

„Hm?" zazněl jeho hlas do ticha pokoje a já cítila, jak se nadechl.

„Mohl bys mi alespoň jednou upřímně říct, co právě teď cítíš?"

Byl to zvláštní moment. Ta otázka mě napadlo zničehonic.

„Cítim nostalgii, Monn. Chyběly mi tyhle pocity."

„Jaký pocity?"

Moment mlčel a pak se znovu zhluboka nadechl: „Ten pocit, že tě miluju."

Pohnula jsem se a přetočila se tak, abych mu viděla do tváře. Hleděl kamsi do prázdna. I skrze šelo jsem poznala, že v jeho tváři nehrály veselé emoce. Po chvíli mi přeci jen pohled oplatil.

„I mně ten pocit chyběl. Cítím ho právě teď. Ten pocit, že tě miluju."

Chtěl něco říct, ale pak toho nechal. Doslova se přemluvil k tomu mlčet. Políbil mě a přitiskl si mě k sobě, zůstali jsme ležet přitulení tak blízko jako dřív na ranči nikdy. Najednou jsem se vedle něj už necítila jako nedospělá holčička. Cosi uvnitř mi říkalo, že se ze mě stala žena.

„Chyběla jsi mi ty," šeptal mi do vlasů, „štve mě to, nechci... pro někoho mít slabost. Samotnou bych tě tady na klání nenechal. Rozumíš? Ať už si o mně myslíš cokoliv."

„Nemyslim si nic, Chrisi. Jenom vim, že jsi mi hrozně moc chyběl. Bála jsem se ti věřit... to je celý."

Chytila jsem jeho ruku a přitulila se ještě blíž. Chtělo se mi brečet. Došlo mezi námi ke chvilce naprosté upřímnosti a otevřenosti. Oba jsme litovali víc věcí. Všechno to podivně vybublalo na povrch a vyústilo v tohle.

„Já si k sobě lidi taky nepouštim. Proto tě mam rád. Protože ti rozumim."

Ani jeden z nás netušil, co vlastně přesně jsme byli. Milenci? Partneři? Spřízněné duše? Kamarádi snad? Možná od každého trochu. Věděli jsme jen, že jsme právě teď potřebovali jeden druhého.

„Já jsem tak šťastná, že jsem tě našla v tomhle obrovském čísle lidí."

Naprosto slyšitelně se usmál: „Cože?"

„Na planetě žije tolik lidí. A já jsem tady s tebou. Za to jsem vděčná."

Držela jsem se jeho paže a užívala si toho momentu. Oba jsme věděli, že jsme si vzájemně nemuseli říkat, co k sobě cítíme. Naše pocity byly složité a pomíjivé, ale byly a byly silné. Právě teď jsem věděla, že mě Chris miluje. Nepotřebovala jsem to slyšet, já to cítila. Právě teď, v téhle chvíli, tomu tak bylo. Cítila jsem to samé, zarylo se mi to pod kůži a už nikdy nemohlo zcela odejít.